Jak jste se k využívání mléčných zubů jako zdroje kmenových buněk dostali? Při našem dosavadním vývoji léčivých přípravků a jejich přesunu z preklinického do klinického výzkumu (ověřuje už účinky přímo na lidech, pozn. red.) a v rámci klinických studií jsme se obecně zabývali především kmenovými buňkami z kostní dřeně – jsou relativně dostupné a stále představují nejpoužívanější zdroj. Vedle toho se jako zdroj využívá i tuková tkáň a někdy také tkáň pupečníku. Ta je ale přístupná jen při porodu. Navíc ne všechny maminky jsou v dostatečném předstihu informovány a některé ji jen jednoduše nechtějí darovat nebo uskladnit, takže možnost odběru této tkáně je relativně malá. V rámci evropských regulací navíc pořád není úplně jasné, kdo je faktickým dárcem. Zda je to maminka či novorozenec. Tudíž může z tohoto hlediska později docházet k určitým právním nebo etickým zádrhelům. Dlouhodobě jsme se tedy zajímali i o další zdroje kmenových buněk, jež jsou rozmístěny různě po těle. Mléčný zub byl jedním z kandidátů. Náhoda tomu chtěla, že jedna kolegyně přinesla zoubek, který jejímu synáčkovi ráno vypadl. Podívali jsme se na jeho dřeň – a nalezli jsme vynikající složení potřebných buněk. Výhoda je, že buňky ze zubní dřeně umíme namnožit tak, že z jednoho či dvou zoubků lze získat desítky až stovky milionů buněk. Témata: buňka , léčba , Lékaři Česka , Státní ústav pro kontrolu léčiv (SÚKL) , Týdeník Téma , Zdraví , zub , kmenová buňka