Váš otec Stanislav Zindulka byl tvůrčí do pozdního věku. V současné době rezonuje společností diskuse o zvyšování důchodového věku. Co si o tom myslíte? Upřímně řečeno, já vlastně téhle debatě nerozumím, protože já jsem člověk, který potřebuje pracovat. Nerozumím lidem, kteří dělají práci, která je nebaví. Já si myslím, že každá práce člověka může bavit. Vážím si každé práce, kterou člověk dělá rád a dělá ji naplno a je mi úplně jedno, co to je. Já dělám divadlo, mám ho strašně rád, dělám ho velmi intenzivně a mám pocit, že až nastane ta chvíle, že ho už nebudu moct dělat, tak to bude ta chvíle, kdy mám umřít. Věk tedy nehraje roli? Mě už taky občas bolí kolena. Když si kleknu, tak potom nemůžu vstát. Koneckonců taky mi táhne na šedesátku. Ale mám pocit, že i když už nebudu moct úplně chodit, pořád ještě můžu režírovat, můžu psát a vůbec si nedovedu představit svůj život bez práce. Pro mě je to smysl života. Takže pro mě je debata o tom, jestli půjdu do důchodu o dva měsíce později nebo dřív, úplně bezpředmětná, protože já nehodlám jít do důchodu vůbec nikdy. Na Vánoce jsou vždy v televizi oba díly Princezny ze mlejna, kde jste hrál. Co považujete za nejnáročnější z toho natáčení a co jste si naopak nejvíc užil? Já jsem si užil tu atmosféru, protože ta byla strašně příjemná. Co bylo na tom nepříjemné, byla ta maska. Člověk musel být první na place v maskérně, poněvadž to trvá dlouho, posledním odchází a celý den musí o tu masku pečovat, aby nedělal zle maskérům, kteří byli strašně prima. Člověk musí správně sedět a strašně opatrně jíst. U filmu třeba sedmdesát procent času strávíte čekáním, než se připraví záběr a to ukázněné čekání bez velkého pohybu, aby se to maskování nemuselo opravovat, to je vlastně na tom to nejtěžší. Všichni u vás pořád omílají ty Princezny ze mlejna, ale za co vy byste byl rád, aby bylo z vašeho portfolia vyzdvihované a reprízované? Já jsem třeba točil moc zajímavý hraný dokument Terezínští hrobaři o lidech, kteří v ghettu v Terezíně pohřbívali zabité lidi z Lidic a to je silný příběh. Je o novináři, který byl jedním z těch terezínských hrobařů a pak pracoval v rádiu a podal o tom vlastně první svědectví. Dávali to v České televizi, ale lidi si toho moc nevšimnou. Já tomu rozumím, lidi dneska chtějí zapomenout na starosti, protože mají pocit, že doba je strašně složitá a že mají sami starosti, tak spíš jdou po lehčích věcech, komediích. Tomu rozumím, ale na druhou stranu je to vlastně směšné, protože my si žijeme opravdu strašně dobře. Nám akorát nějací politici pořád předestírají, že se nám vlastně daří strašně špatně a že se musí všechno změnit, že se to změní tím, že je zvolíme a tak, ale to je úplná blbost. Jak to myslíte? Nám se daří všem hrozně dobře, a to, že máme starosti a že svět je složitý, to je všechno pravda. Ale to tady je odpradávna. To už Shakespeare psal sonety o tom, že všechno stojí za houby a kdyby nebylo lásky, tak vlastně nemá smysl žít, a to platí pořád. Ve chvíli, kdy člověk má někoho rád, umí se dívat na věci pozitivně, tak prostě tu chuť do života má, ale to neznamená, že ignoruje problémy. Problémy nesmíme ignorovat. My se musíme snažit je řešit, vědět o nich a ne na ně zapomínat. Já jsem jednou dělal inscenaci, kde starý herec říká mladé ambiciózní autorce: „Nepodceňuj obyčejné lidi.“ Občas děláme na jevišti něco, kdy si lidi uvědomí svou realitu, velmi silně tomu říkáme umění, a to je to, co potřebují. A pak děláme něco jiného, kdy ty lidi na svoje starosti a realitu zapomenou a tomu říkáme zábava, a to taky potřebují. Myslím, že umění má tyhle dvě funkce a že nesmí na žádnou z nich rezignovat. Přál bych lidem, aby tohle v sobě měli a byli ochotní a odvážní přijít do divadla nebo do kina i na vážnější věci, které je donutí k zamyšlení, občas je přivedou i k nějaké depresi, ale ten problém je potřeba pojmenovat, aby se dal řešit. Tím, že ho budeme ignorovat, se nic nevyřeší. Během Vánoc vzpomínáme na naše milované, co už nejsou s námi. Zní vám pravidelně nejenom během Vánoc nějaké věty tatínka Stanislava Zindulky v hlavě? Já mám s Vánocemi spojenou takovou historku s tátou a je velmi symptomatická. Šel koupit vánoční stromeček a přinesl takovou opravdu strašně křivou borovičku, která měla dohromady asi tři větve. Teď tam s tím stál a říkal: „On tam stál tak v rohu, byl úplně sám, nikdo si ho nevšímal, tak jsem si ho koupil, aby si užil Vánoce.“ A byly to krásné Vánoce. My jsme ten podivný stromeček nazdobili, jak nejlíp jsme uměli, a měli jsme z toho dobrou náladu. Protože smyslem vánočního stromku je být v tom obýváku, nazdobený a přinést vánoční náladu a pod ním mají být dárky a tenhle chudák by si to neužil. Tím, že jsme mu umožnili splnit jeho životní poslání, to byly hrozně krásné Vánoce. Herec Stanislav Zindulka na snímku z června 2017 Herci v soukromí nežijí pouze kulturou. Co vy kromě toho divadla a filmování milujete? Miluju primárně divadlo a věnuju tomu devadesát procent svého času, protože mě to naplňuje, vidím v tom nějaký smysl a dělám to strašně rád. Starám se o malé divadlo v Plzni, což je vlastně takové moje hobby. Kromě toho píšu, režíruju, dělám dramaturga, vymýšlím scény, dokonce i vyrábím. Vladimír Kratina o mně říká, že jsem divadelní kombajn. Nepotřebuji nic dalšího. Jedu takhle tou krajinou a za mnou vypadávají ty inscenace. Ale jinak strašně miluju přírodu, jen se tam dostanu málokdy. Když mám dovolenou, spíš než k moři jedu někam na hory. Chodit po horách se mi líbí. Je to výzva, když ve skoro šedesáti ujdu třicet kilometrů po horách. Běhat neumím, mně stačí dvě stě metrů a jsem úplně mrtvý. Ale já opravdu vlastně pracuju v průměru tak dvanáct, skoro čtrnáct hodin denně. Mně to nevadí, mě to prostě baví a paradoxně mě to nabíjí energií. Díky divákům? Když člověk hraje divadlo, přijdou tam lidi a nastane taková ta chvíle, kdy se propojí jeviště a hlediště a vidíte, že přinášíte těm lidem nějakou katarzi, zjednodušeně řečeno očistný zážitek, který může být skrz smích, slzy, to je jedno, tak to vás nabíjí obrovskou energií. Myslím, že divadlo je vlastně něco jako kostel. Je to sdílení společného zážitku a myslím si, že to je to, co dnešní doba plná nenávisti a rozporů, strašně potřebuje. Takže pro mě je divadlo něco, v čem vidím opravdu smysl života a chci mu věnovat co nejvíc. Vlastně mě ani tak nezajímá televize nebo film, protože tam tohle prostě není.