Kolik jsi toho musel sníst a vypít, než jsi tu knížku napsal? No tak já jsem spíš jenom ochutnával, ale asi 100 ždibců, protože když tam je 100 kapitol, tak za každou kapitolu, za každé místo jsem musel něco ochutnat. Ale samozřejmě nejradši pivo. Ale taky je tam jedna věc, kterou jsem jíst neměl. Je to řízek v trojobalu, ale s knedlíkem a zelím a podává se jako krajová specialita na Náchodsku, Broumovsku, v Úpici, v kraji mezi Orlickými horami a Krkonošemi. Traduje se, že když se tam stavělo pohraniční opevnění, tak jim vozili proviant ve várnicích a jednou to spletli a přivezli jim omylem tuhle sestavu. Jak to myslíš? Ochutnal jsem jednu věc, jak bych to řekl, nelegálně. Je to trochu trapná historka. Byl jsem v salonu vín ve sklepě valtického zámku, koupil jsem si kredit, za který si sám čepuješ z takových samovýčepů. A vedle ležely pochutiny k vínu, jednohubky, a tak jsem si vzal. A odvedle od stolu se ozvalo, jednohubky nejsou ke kreditu, ty jsou naše. Bál jsem se, že jsi načal nějaké archivní víno... Ne, ale tohle bohatě stačilo. Co ti chutnalo nejvíc? Spoustu věcí jsem jedl nebo ochutnal, protože to je nějaká kuriozita, bizarnost nebo že má příběh, který se dobře vypráví. Ale určitě nezapomenu na pivo z pivovaru Permon, který sídlí v Sokolově. Vaří Stout Permon, takové to černé pivo, které má stopovou příchuť čokolády a kávy, a v tomhle jejich opravdu cítíš silnou chuť. Vaří se jen občas, tak je to exkluzivnější. A určitě strašně moc mi chutnaly miletínské modlitbičky, což jsou marcipánové cukrovinky ve tvaru knihy, takové, dá se říct, perníčky. Ale do knihy bych je dal, i kdyby mi nechutnaly, protože to je také zajímavý příběh. A naopak, na křtu knihy jsi vyprávěl o jednom jídle, do kterého se ti moc nechtělo. No, do pavlišovského řízku se mi moc nechtělo, nakonec mi chutnal taky, asi jsem měl hlad. Je to řízek v trojobalu, ale s knedlíkem a zelím a podává se jako krajová specialita na Náchodsku, Broumovsku, v Úpici, v kraji mezi Orlickými horami a Krkonošemi. Traduje se, že když se tam stavělo pohraniční opevnění, tak jim vozili proviant ve várnicích a jednou to spletli a přivezli jim omylem tuhle sestavu. Kniha má sto kapitol, tipy vycházejí ze sloupků, které píšeš pro sobotní MF DNES. Kolik už jsi těch sloupků sepsal? Děláš si statistiku? Statistiku si nedělám, ale pro hrubou představu, píšu je od března 2014. To znamená více než 12 let, rok má 52 týdnů, někdy byl svátek, tak jich může být kolem sedmi set, které vyšly v novinách. Vzniklo jich ale mnohem víc, někdy šly výlety rovnou do knihy, takže kolem tisíce. Kolik tipů v knize neznají tvoji čtenáři z novin? Určitě tak půlku. Kde pořád bereš inspiraci na cesty? Na výlet většinou vyrážím s nějakým scénářem, co bych tam chtěl vidět a co bych chtěl z toho výletu napsat. Ale už se mi stokrát stalo, že jsem někam přijel a spatřil tam nějakou stavbu, zajímavost, sochu nebo něco, o čem jsem v životě předtím neslyšel, nikde se o tom nepsalo. A až zpětně jsem si třeba dohledal, že se o tom někde psalo. Dřív to bývalo vtipnější, jel jsem se scénářem, že napíšu o cestě kolem světa, myšleno rybníku Svět, nebo že srovnám dvě stejná česká města – Terezín a Josefov – a že to bude i pro lidi hra. Z těch kuriozit – pamatuju si na lelkovadlo v Lelekovicích... Třeba, ale dost často to může být i neznámý hrad nebo nějaká kuriózní socha. Hlásíš se třeba předem na prohlídky, nikde tě ještě nevyhodili? Záměrně se předem nehlásím. Ale někde byla ta prohlídka předem domluvená, nahlásil jsem se jako novinář a řekl, že o nich chci napsat článek. Třeba ve Fernet Stocku o mně věděli. A mělo to tu výhodu, že jsem tam mohl fotit, zatímco běžní turisté nemohli. Ale většinou je lepší být anonymní, protože když průvodce ví, že má ve skupině novináře, tak se občas chová jinak. Je nervózní nebo na mě dává víc pozor. Jaký je tvůj nejhorší zážitek z cestování? 12 let cestování, 12 let sloupků, mluvil jsi o snědené jednohubce, ale to mi zrovna nepřijde jako dramatický zážitek. Já, abych se nerouhal, tak bych řekl, že žádný nejhorší zážitek nebyl, prostě z toho důvodu, že jsem se odnikud nevrátil s žádným zraněním, neodvážela mě sanitka, nikam jsem nespadl. Párkrát se mi stalo, že třeba v zimě někde stály vlaky kvůli sněhu. Je podvečer, jste někde na Bruntálsku a já jsem potřeboval do Prahy. A nikde bych se tam už asi neubytoval... A nejlepší zážitky? Nejlepší je, když objevím nějaké zajímavé místo nebo se dostanu na místo, které jsem dlouho chtěl vidět. Často jsem příjemně překvapený z toho, že u nás ještě existuje nějaké úžasné místo, které jsem neznal. Naposledy to třeba byla osada Grúň v Beskydech. Vypadá hodně romanticky, je to vysoký holý hřeben s dřevěným kostelíkem. Je odtamtud vidět daleko, na jednu stranu na Fatru, na Rozsutec a na druhou stranu na Lysou horu. A ještě je tam taková ta oblast hvězdné oblohy, protože tam je málo světel a vypadá to opravdu úžasně. Náhodně jsem pro sebe loni objevil i Rolavu, to je osada v Krušných horách, o jejíž existenci jsem neměl ponětí. A na to místo jsem jel kvůli tomu, že vedle je nejmenší české město Přebuz. Rolava je osada, která je podobná takovým těm profláklým místům jako Rejvíz a Jizerka, pár domů roztroušených po horské louce, ale není tak známá. Máš ještě nějaké místo, kam by ses chtěl podívat? Já jsem chtěl vidět hrad Svojanov. Máš taky nějaký svůj Svojanov? Když mi vyšla minulá kniha, uvedla mě novinářka ve studiu větou „Projel celé Česko“. A já jsem si uvědomil, že jsem ještě na spoustě míst nebyl. Pořád jsou v Česku místa, která vidím na mapě a neznám je. Dejme tomu zřícenina Nový hrádek v Podyjí, kde jsem nebyl, nebo slavný Pernštejn, kde jsem sice byl, ale jako opravdu malé dítě, tak si z toho už vůbec nic nepamatuju. Řekl bych, že když někde člověk nebyl 30 let, tak už se znova dá říct, že tam nebyl. Ale málo znám i velkou část Českého lesa, taková ta méně známá místa, kde není Čerchov, nebo neznám kraj kolem přehrady Slezská Harta, mezi Opavou a Bruntálem, a pak mě napadá ještě zaniklá obec Ploština, Vizovické vrchy, památník obce vypálené nacisty. adampycha @ceskyvyletnik aka Jakub Pokorný vydává již třetí skvělou publikaci pod @nasenakladatelstvi a já mohl být u toho. V jeho nové knize poznáte Lahodné Česko a opět jde o mimořádně dobře zpracovanou knihu, která vás naláká k výletům a poznávání naší krásné země. Vychází pod značkou #pangea 2. června 2026 v 22:04, příspěvek archivován: 19. června 2026 v 19:13 oblíbit sdílet odpovědět uložit A je i místo, kam už se nechceš nikdy vrátit? Pro mě je to třeba hora Velký Rozsutec, sestupuje se z ní po řetězech, měl jsem tehdy strašnou závrať... Asi bych si hodně rozmyslel takové ty klaustrofobické prohlídky některých jeskyní a středověkých dolů. Nedávno jsme psali v novinách o ferratě v dole u Jílového, předtím jsem četl o nějaké adrenalinové cestě v jeskyni v Moravském krasu, kde se tři hodiny plazí... Neříkám stoprocentně ne, ale tam si fakt nejsem jistý. Máš nějaký cestovatelský vzor? Pokud jde o vzor, který by se týkal psaní knížek, tak moje cestopisy jsou specifický žánr, který spojuje cestování, tip na výlety, které doufám nejsou nudné, protože nepíšu o tom, že máte odbočit na hrad po červené, ale snažím se, aby ten cestopis byl taky trochu legrace. Mám rád cestopisy Jiřího Peňáse, který má sérii výprav, jež se čte moc hezky, i když si myslím, že na rozdíl od těch mých knih jsou vážnější a filozofičtější. Já jsem spíš myslel, že mi řekneš: Když jsem byl malý, četl jsem rád Hanzelku a Zikmunda, to byl můj cestovatelský vzor. Nebyl, asi jsem začal víc cestovat, když už jsem byl dospělý. Kolik už ti vyšlo knih? Cestovatelských vyšlo už šest, včetně Lahodného Česka. Nejdříve to byly jenom ty moje sloupky, první dvě knihy byly Výletník a Výletník 2, do novin se nevešly fotky, tak to bylo i s fotkami. Další byla kniha, která se jmenovala – a dodnes jsem na ten název hrdý – Kde jste ještě nebyli, protože to v knihkupectví přiláká. A to bylo po době covidu, kdy se nesmělo cestovat daleko, byla to kniha o Praze a středních Čechách a neobvyklých místech tam. A potom začala edice, kde nejdřív bylo Bizarní Česko, prostě všechny možné kuriozity, od domu plného hororových panenek až po kladenské socialistické věžáky. Pak Strašidelné Česko o místech, kde v Česku straší. A teď gastronomický průvodce. A kam vezmeš čtenáře příště? No, příště po rekordech, to už jsme si s panem nakladatelem domluvili. Jako dítě jsem měl knihu, která se jmenovala 1 000 československých nej, tam jsem načítal první rekordy. Nenapadlo mě, že to bude taková skoro detektivní práce, jestli to místo, které má být nejstarší, největší, takové opravdu je, nebo jestli je tam nějaká konkurence. Typicky na titul naší nejstarší rozhledny je hned několik kandidátů.