Investice do umění funguje jinak než finanční trhy, říká odbornice. Co je klíčové?
Jakou průměrnou váhu mají alternativní a sběratelské investice v celkovém investičním mixu bohatých lidí?
Podíl investic do umění na celkovém portfoliu se obvykle doporučuje držet mezi 5 a 10 procenty. To platí, pokud ovšem člověk nad uměním uvažuje jako nad investičním nástrojem.
Sběratelé a investoři jsou ale dvě poměrně odlišné skupiny. Sběratelé, kteří se umění opravdu věnují s vášní, nad uměním neuvažují primárně jako nad investicí a nepoměřují jeho podíl na svém portfoliu. Spousta sběratelů ani žádné zásadní další investice nemá a soustředí se čistě na umění. Správná odpověď na otázku tedy nejspíš zní: liší se to člověk od člověka.
Jaké jsou podle vás u rozhodnutí pro alternativní investici do umění důležité motivy?
Je to vždy kombinace faktorů. Ze své zkušenosti neznám sběratele ani investora, který by nad uměním uvažoval výhradně optikou jednoho z nich. Liší se jen jejich váha v celkovém rozhodování – někdo je nastavený investičně, ale zároveň hledá díla, která se mu budou osobně líbit, někdo naopak nakupuje čistě srdcem, ale zároveň nechce prodělávat peníze.
Valérie Horváth
Art specialistka J&T Banky a kurátorka Galerie Magnus Art. Ve světě umění se profesně pohybuje přes 15 let.
Vystudovala Dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a Arts management na Vysoké škole ekonomické v Praze.
Pracovala v soukromých galeriích, v aukční síni i v uměleckém start-upu. Je také autorkou knihy Kurátor: Průvodce uměním v Praze.
Své znalosti aktuálně zúročuje i v rámci služby Art Servis J&T Banky, kde se zaměřuje na poradenství v oblasti investic do umění.
Odpovídají tomu i data – už pátým rokem zpracováváme J&T Banka Art Report, ve kterém popisujeme trh skrze stovky respondentů z řad sběratelů, vlastníků umění, ale i prodejců a dalších odborníků na trh s uměním. Díky tomu víme, že celkově převažují emocionální faktory nad těmi finančně motivovanými.
Například v roce 2024 motivovaly sběratele ke koupi hlavně osobní impulsy, jako setkání se zajímavým umělcem (51 procent) nebo jejich významné výstavy (40 procent), zatímco hrozba inflace je poháněla jen v necelé čtvrtině případů (23 procent) a odborná hodnocení prací z 26 procent.
Když se vrátím k sentimentu a emoční hodnotě, jejich síla se podle mě ukazuje i díky specializovaným investičním fondům, kterých aktuálně v českém prostředí funguje hned několik. Mají k nim přístup kvalifikovaní investoři, kteří mohou do fondu vložit minimálně milion korun.
Tuzemská scéna je však k této formě investování do umění spíše zdrženlivá. Více než dvě pětiny sběratelů tvrdí, že investovat do umění se má přímo nákupem konkrétních uměleckých děl. O investici do fondu by uvažovalo zatím jen 15 procent sběratelů, pokud by o takovém fondu měli informace. Je z toho patrné, že emoční hodnota, kterou u sběratelství umění lidé vyhledávají, jim u fondů zřejmě chybí.
Jaký význam má detailní znalost investora a osobní vazby v daném oboru?
Znalosti i vztahy jsou zásadní, není ale nutné, aby jimi disponoval sám investor. Nejčastějším (a mnou doporučovaným) modelem je, že si investor najde důvěryhodného poradce, se kterým při budování svých sbírek pracuje, a zároveň se průběžně sám vzdělává a „vykoukává si oko“ – chodí po výstavách, sleduje zajímavé umělce a postupně si tříbí svůj vlastní vkus a ujasňuje si, co ho zajímá.
Trh s uměním je obecně malý a vzhledem k tomu, že umění jako takové stojí na emocích, tak v něm osobní vztahy hrají větší roli, než jsme zvyklí z jiných trhů. Komunita není tak uzavřená, jak se zvenku patrně jeví. Sama mám zkušenost, že je velmi snadné se seznámit s někým „novým“ a je k tomu i spousta příležitostí v rámci výstav nebo veletrhů.
V čem je podle vás výtvarné umění jako alternativní investice jedinečná? Jaká jsou jeho „NEJ“?
Určitě právě v osobním vztahu, který si ke každému dílu investor může vytvořit. Nejsou to jen uložené peníze, které se postupně mohou zhodnotit. Umění přináší škálu emocí, zkušeností, setkání, rozhovorů. Velmi často se stává, že nakupování umění lidé velmi rychle propadnou. Když se o něj chvíli zajímáte, má umění schopnost vás vtáhnout.
Existují „módní“ výtvarní umělci atraktivní pro investory/sběratele?
Záleží asi na definici toho, co je „módní“. Jsou umělci a umělkyně, které se těší větší prestiži ze strany odborné veřejnosti – zásadní instituce jim pořádají výstavy, bývají k vidění na velkých mezinárodních přehlídkách, jsou jim udělována odborná ocenění. Pokud právě toto označíme za „módní“, pak je to jistě v pořádku.
Jsou ale i jména, která jsou komerčně úspěšná, ověnčená bohatým PR a dají se asi označit za „trendy“. Tam bych ale byla ostražitá – mezi oceněním lifestylovými magazíny a odbornou veřejností je velký rozdíl, byť se to pochopitelně nemusí vzájemně vylučovat. Ale co se jeví jako trend a žádané zboží dnes, může za pár let zapadnout a neosvědčit se nejen v běhu dějin umění, ale ani investičně.
Jsou naopak „stálice“, které nikdy nezklamou?
Já za jedinou stálici považuji uměleckou hodnotu díla. Umění už dlouho neslouží jako dekorace, jeho role je jiná. Umění má otevírat obzory, přinášet nová témata, nové úhly pohledu, klást dosud nepoložené otázky nebo nabízet možné odpovědi na různá témata, od těch velkých celospolečenských až po ta intimní osobní.
Dobré umění pro mě znamená, že nerecykluje to, co už vzniklo (byť se tím může inspirovat), ale přináší vždy něco nového. Může to být nový úhel pohledu, ale klidně i nová technika, překračování dosud vytyčených hranic a podobně. Pokud tohle umění splňuje, pak nikdy nezklame.
A ze sběratelského pohledu se počítá i to, že se vám dílo jednoduše líbí. Myslím, že osobní vkus sběratele není dobré podceňovat, i to tvoří tu emoční investici.
Liší se vkus žen a mužů? Sbírá třeba někdo výhradně ženské výtvarné umělkyně?
Tady se můj názor zakládá spíš na dojmech než na datech. Domnívám se, že ženy obecně oplývají větší citlivostí a empatií, což se odráží i v jejich výběru umění. Není to ale pravidlem a lhala bych, kdybych řekla, že jen podle výběru děl poznám, jestli je sběratelem muž či žena.
Podle portálu Art+ platí, že na českém aukčním trhu zůstávají ženy v počtu nabízených i úspěšně vydražených položek v menšině. To není nic překvapivého, v dějinách umění se ženy vzhledem k jejich společenskému postavení objevují jen výjimečně. Na trhu jsou ženy zastoupeny až v rámci současného umění.
V cenách se to ale zatím moc neodráží. Český aukční trh současné umění moc nereflektuje, můžeme si ale pomoct daty ze zahraničí. Zatímco nejdražší žijící mužští umělci se draží řádově v cenách kolem 90 milionů dolarů, rekord nejdražší žijící umělkyně, Marlene Dumas, je aktuálně na 13,6 milionech dolarů.
Výtvarné umění bývá označováno jako pomalý kapitál. Jaký je horizont jeho zhodnocení?
Je to tak. Investiční horizont i rizikovost se lehce liší podle segmentu – ta nejvýznamnější díla etablovaných autorů na trhu jsou méně riziková, zhodnocují se poměrně rychle, ale vzhledem k jejich vysoké pořizovací hodnotě už spíš v jednotkách nebo nižších desítkách procent. Vyšší zhodnocení, ale zase v delším časovém horizontu, je možné očekávat u rozvíjejících se talentů. Je ovšem zase potřeba počítat s vyšším rizikem. Mám-li být konkrétní, určitě nemá význam nakupovat umění s cílem zhodnocení na rok, dva. I zmíněná „blue chip“ mimořádná díla má smysl držet alespoň 5 až 10 let.
U současného umění, které se nakupuje u galeristů nebo přímo z ateliérů, jsou spekulativní nákupy na krátká období ožehavé téma. Umělci i jejich zástupci si na to dávají pozor a raději volí takové kupce, kteří dílo zařadí dlouhodobě do sbírky a nečekají na první vhodnou příležitost k prodeji.
Jak velký problém je padělatelství?
Ano, falza na trhu jsou velký problém, a to i v českém měřítku. Je to ale zároveň těžko uchopitelné, protože řada falz zůstane neodhalena nebo možná i odhalena, ale ti, kdo se „napálili“, o tom nebudou chtít mluvit. Je to tedy taková šedá zóna, kde se můžeme spoléhat jen na kvalifikované odhady.
V jednom z ročníků J&T Banka Art Reportu jsme se na toto téma zaměřili a ukázalo se, že se s falzy osobně setkalo 74 procent sběratelů, 88 procent prodejců a 81 procent odborníků. 70 procent oslovených odborníků odhaduje, že se na trhu objevuje až 30 procent falz z nabízených položek. Týká se to pochopitelně především sekundárního trhu, kde se u nás obchodují primárně nežijící autoři a autorky.
O některých jménech víme, že jsou v tomto ohledu obzvlášť „oblíbená“ – týká se to prací Jana Zrzavého, Emila Filly, Josefa Čapka a dalších velkých autorů 20. století. Často jde o drobnější práce na papíře v nižších cenových relacích, zřejmě právě proto, že v těchto cenových hladinách nebývají kupující tak ostražití a nevyplatí se jim investovat do odborných posudků.
Může nějakému umělci pomoci výjimečný životní příběh, aby se jeho díla lépe prodávala?
Pomoci může, ale základním předpokladem je umělecká kvalita jeho tvorby, která se nicméně s životem a osobností svého autora často prolíná. Oblíbeným tématem, které mě v této souvislosti napadá, je takzvaný „death effect“, tedy předpoklad, že po smrti autora významně narůstá jeho hodnota. To je částečně založené na logickém faktu, že smrtí autora končí přísun děl na trh: umělec jich jednoduše víc nevytvoří a trh se tak jaksi uzavře, přičemž ta omezená dostupnost tlačí na cenu.
Z minulosti známe i několik příkladů, které tento předpoklad potvrzují a často se citují. Jedním z nejvýraznějších je Jean-Michel Basquiat, který ale zemřel mimořádně mladý (ve věku 27 let) a už za svého života se stal popkulturní ikonou – stýkal se mimo jiné s Andym Warholem, randil s Madonnou, která tehdy byla na vrcholu kariéry.
K death effectu nicméně existuje velmi podrobná data-based studie, která ukazuje, že cena děl umělců ve skutečnosti výrazněji stoupá u umělců vyššího věku spíše několik let před jejich smrtí. Vysvětlit se to dá tím, že právě v anticipaci konce života daného umělce a s předpokladem, že po jeho či její smrti dojde k významnému zhodnocení, stoupá právě v posledních letech života poptávka po jeho dílech a tím tlačí i na cenu. Konkrétně podle údajů v našem J&T Art Reportu 2025 byl sklonek života umělce motivem ke koupi pro 24 procent investorů a sběratelů.
Jak zamíchaly intenzitou a rozsahem investování tohoto druhu nejprve internet, pak online aukce a globalizace?
U online prodeje se v začátcích předpokládalo, že to bude segment významně limitovaný prodejní cenou a že kupující nebudou ochotni kupovat významnější položky „naslepo“. S covidovým přesunem veškerého života a obchodu do onlinu se ale fenomén významně rozšířil a k internetovým aukcím se připojily i ty největší aukční síně.
S rozvolněním opatření se trh částečně vrátil do normálu a online prodeje klesly, kupující už si na toto prostředí ale zvykli více, než se kdysi předpokládalo. V našem prostředí se tak třeba předloni online vydražilo dílo Antonína Slavíčka za 12,3 milionu korun.
S internetem určitě došlo k větší demokratizaci trhu s uměním, je mnohem přístupnější i pro ty, kteří mají jinak před specifickým prostředím galerií a aukčních síní trochu ostych. Zároveň se ale otevřela i stavidla méně důvěryhodným prodejcům, i jednotlivým sporným položkám, a je tedy potřeba si takové nákupy o to více prověřovat.
Jak promlouvá do výtvarného umění AI?
O AI v umění se v poslední době hodně píše, a tak se navenek může jevit, že je AI nějakým novým nastupujícím trendem. Ve skutečnosti jsou to zatím spíš mediálně vděčné experimenty, jimiž se samotná umělecká scéna ve své tvorbě nenechá moc ovlivňovat. Podle mě se dá spíš očekávat, že bude mít AI vliv na umělecký provoz ve smyslu technologií pro ověřování pravosti děl, pro katalogizaci sbírek a podobně.
Jak ochotně milionáři půjčují svá díla na výstavy?
Obecně jsou sběratelé zápůjčkám na výstavy spíše otevřeni. Podle J&T Banka Art Reportu v roce 2024 nechtělo vystavovat 40 procent vlastníků umění: buď je to nezajímalo, nebo nechtěli, aby se někdo dozvěděl o jejich sbírce. Naopak 8 procent dotázaných dokonce buď založilo galerii, nebo mělo takový úmysl. 19 procent respondentů bylo ochotno zájemcům své kousky předvést, na výstavy půjčovalo svá díla 46 procent oslovených. Je to ostatně i v jejich zájmu – když je dílo vystavováno na prestižních výstavách významných institucí, má to vliv i na jeho budoucí zhodnocení.
Pokud není obraz na stěně u někoho doma, najímá si sběratel depozitář nebo speciální úschovnu? Asi je nemá doma „za skříní“.
Ano, v Čechách se kousek za Prahou nachází velký depozitář výtvarného umění na mimořádně vysoké úrovni. Ten je mezi sběrateli velmi oblíbený, postupně si oblíbili tam umisťovat díla, která se jim nevejdou na stěnu, nebo která mají tak vysokou hodnotu, že je chtějí mít uchovaná bezpečněji než doma. Někteří sběratelé si budují i své vlastní depozitáře, ale znám i řadu těch, kteří je mají uložená jednoduše doma.
Může být vaše profese napínavá?
Může a je, a to na více úrovních. Samotná tvorba výstav je vždy velmi dynamický proces, který se neobejde bez pár napínavých okamžiků. V naší Galerii Magnus Art jsme předloni vystavovali díla ze sbírky Leona Tsoukernika, jejichž hodnota byla opravdu mimořádná, a tomu odpovídala i bezpečnostní opatření spojená s výstavou.
Na denní bázi jsou pak ale do jisté míry napínavé všechny nákupy umění pro klienty, zejména ty aukční, kdy o dílo bojujete s dalšími zájemci. Myslím, že kdokoliv se někdy nějaké aukce zúčastnil, potvrdil by, jak dobrodružné chvíle to jsou. A já mohu konstatovat, že adrenalin stoupá, i když se jedná o peníze klienta, nikoli moje.
Jak jste se dostala k profesi art specialistky velké banky?
Už od studií jsem usilovala o propojení oblastí umění a financí. Veškerou profesní aktivitu jsem směřovala právě k projektům, v nichž se tyto dvě oblasti setkávají. Ať už šlo o soukromé galerie, on-line start-up nebo aukční síň. Vstup do banky tak pro mě byl přirozeným vyústěním, mohla jsem tu jednak zúročit předchozí zkušenosti, ale především nabrat nové.
Jakou výstavu byste nám letos doporučila – ať už u nás nebo jinde v Evropě?
Letos bude určitě největší pozornost upřena do Benátek, kde se v květnu bude zahajovat 61. ročník výtvarného Bienále. Pro nás navíc bude tak trochu speciální, protože slavíme 100 let od založení Československého pavilonu, a soudě podle vybraného programu, kterým se Česká republika společně se Slovenskem letos představují, věřím, že zrovna náš pavilon bude stát za to.
Kromě toho se chystá třeba velká výstava Fridy Kahlo v Londýně, ale zajímavé výstavy nás čekají i u nás – já se rozhodně chystám na Marii Bartuszovou do Olomouce nebo na jednu hned ze tří výstav věnovaných tvorbě Adrieny Šimotové.