Baťův památník ve Zlíně je obrovský prosklený kvádr nad městem, ve kterém ale vystavují prakticky jen tři věci, pokud nepočítám lampy. Repliku Baťova letadla Junkers, tři busty Bati a jeho příbuzných (Tomáše, Antonína a jejich matky Anny) a Baťovy zlaté hodinky. Zastavily se v okamžiku pádu letadla před šestou ranní. Ty ovšem odpočívají přes zimu v trezoru, tak jsme si je prohlédli jen na displeji vlastního mobilu přes QR Kód. Stoupal jsem vzhůru do kopce od Baťova mrakodrapu kolem „jeho“ obchoďáku a hotelu, který se jmenoval Moskva a kvůli válce na Ukrajině se přejmenoval na Hotel Zlín, až jsem spatřil siluetu památníku. Matoucí je jen to, že lístky se kupují ve vedlejší budově. Popravdě řečeno, trochu jsem nechápal, co nám tam bude průvodkyně o těch třech exponátech vykládat skoro hodinu vyměřeného času, ale nakonec jsem byl nadšen. Probrala Baťu skrz naskrz a pomáhaly jí desky s fotkami. Baťa se zřítil s letadlem 12. července 1932 kvůli husté mlze, osm minut po startu z otrokovického letiště (spadl do areálu dnešní Tomy) a v památníku býval skutečný originál jeho letounu. Jenže ho kdesi sešrotovali, tak je tam kopie. Budova má zvláštní akustiku, která asi souvisí s tou prázdnotou, hlasy se tam odrážejí do chrámového šepotu. Bočnice schodiště mají tvar písmene Z – jako Zlín. Stavba architekta Františka Lydie Gahury otevřela rok po podnikatelově tragickém skonu, a to úplně přesně – na minutu přesně – v šest hodin, kdy se s pilotem zřítil. „A v sedm už šli dělníci do práce,“ říká průvodkyně. Baťův památník z dílny architekta Františka Lydie Gahury byl otevřen rok po podnikatelově tragickém skonu, a to úplně přesně – na minutu přesně – v šest hodin, kdy se s pilotem zřítil. Tomáš Baťa vybudoval ve Zlíně svého druhu utopii. Provázel své dělníky takříkajíc od kolébky do hrobu. Během výkladu jsem mimoděk poznamenal, že byl i do jisté míry nesnesitelný, a průvodkyně to nerozporovala. Vyslechli jsme třeba historku (když už jsme byli u tématu hodinek a času obecně), jak se u něj ohlásila nějaká návštěva, jenže měla dvě hodiny zpoždění. Baťa si krátil čas počítáním, o kolik peněz v důsledku toho zpoždění přišel. Jiné příběhy jsou osudovější, třeba ten, že Baťa seděl v letadle vedle pilota, nicméně kdyby seděl v zadní řadě sedadel, možná by náraz přežil. Jak se Zlín zvětšoval Pro pochopení kontextu nám také průvodkyně v albu ukazovala fotku Zlína před baťovskou érou. V 19. století měl tři tisíce obyvatel. Vesnice. Za první republiky už to bylo desetkrát víc. Nejameričtější české město, jak já s oblibou říkám. Stačí se podívat na vnější schodiště mamutího skladu bot – úplné Chicago. Tomáš Baťa má sochu přes silnici od Baťova mrakodrapu. Má ruce v bok a dívá se na ten barák, zvaný Jedenadvacítka. Ačkoli se na něj reálně nikdy dívat nemohl, protože byl dokončen až šest let po jeho smrti v roce 1938 a dostavěl ho J. A. Baťa, který je na stejném pomníku také. A to všechno se odehrává na Náměstí Práce, což je jméno, které podle mě bez ironie mohou dát nějakému prostranství právě akorát ve Zlíně. Lesní hřbitov Čistě fakticky by ale měl mít tento příběh svůj konec jinde. Na Lesním hřbitově, kde Tomáš Baťa odpočívá. Je hodně hřbitovů v lese, ale jen Zlín má opravdový „Lesní hřbitov“. On je to totiž především hluboký les, ve kterém jako by hroby byly náhodně „pohozené“. Proto se také ne úplně snadno hledají. Centrem hřbitova, vysvěceného v roce 1932, je vysoký a odevšad viditelný kříž na pahorku. Lesní hřbitov leží dva kilometry nad Zlínem, takže je to skutečně velmi klidné místo, jako stvořené pro meditaci. Ideu Lesního hřbitova prosadil právě Baťa, který byl i zlínským starostou, a zpočátku s ní narážel. Oponentům vadilo, že „kořeny stromů se budou proplétat mezi ostatky“. Tomáš Baťa se bohužel stal jedním z prvních, kdo byl na hřbitově uložen po leteckém neštěstí. Leží pod obrovskou kamennou deskou na druhé straně hřbitova, daleko od vchodu. V okolí je uložená jeho širší rodina. Lesní hřbitov totiž zároveň plní roli i jakéhosi „zlínského Slavína“ a kromě Baťů tu jsou pochováni třeba i tvůrkyně animovaných filmů Hermína Týrlová nebo již zmíněný architekt Baťova Zlína František Gahura. Jen brutalistní obřadní síň z roku 1978 mi připomíná, promiňte mi to, ze všeho nejvíc stanici metra. To ale neznamená, že by nebyla důstojná. A kolumbária u zdi jako by v malém ctila baťovskou architekturu z červených cihliček. Nasvícen do trikolory Ale zpět do památníku. Stojí na čestném místě nad Zlínem, na vrcholu parkového prospektu, který lemují další cihlové budovy. Jako by to místo bylo pro něj dávno připravené, ale to pochopitelně nebylo. Tragická smrt šéfa všechny zaskočila. Kdyby takto nezahynul, bylo by tam obuvnické muzeum, které má dnes Zlín jinde. Mimochodem, za socialismu, kdy se o Baťovi nemluvilo, tam byla i koncertní síň filharmonie. Památník, považovaný za nejodvážnější stavbu ve Zlíně, bývá po setmění krásně nasvícen. A někdy i do barev trikolory. Jak říká průvodkyně, skoro každou vteřinu má jinou atmosféru.