Touha po figuře do plavek nestačí. V pohybu musíte najít smysl, radí trenéři
Ačkoli se v naší rodině rekreačně sportovalo, já sama jsem vztah k pohybu nikdy neměla. Jako dítě jsem byla totiž vážně nemocná, a tak pro mě platila jiná pravidla než pro zdravé děti. Nepomohla ani základní škola, když už jsem si mohla dopřát víc pohybu. Učitelka tělocviku byla postrachem a na její zesměšňování a uštěpačné poznámky si pamatuje spousta mých bývalých spolužáků. Když jsem pak zkoušela například bruslit nebo skákat přes švihadlo, kamarádky měly náskok a já si připadala jako nemehlo. A tak jsem se utvrdila v tom, že sport není pro mě a k životu ho nijak zvlášť nepotřebuju. Stačí přece jednou začas doběhnout autobus, ne? Jenomže mě místo toho začaly dobíhat bolesti zad a nepříjemný pocit, že nic neudýchám a neuzvednu.
Vnímám, že pohyb mi dává pocit určité nezávislosti. Díky tomu, že se cítím fit a silná, si třeba zvládnu poradit při běžných činnostech, jako je zvedání tašek, nošení pejska nebo běh na autobus.
Adéla Kopsová
sportovní nadšenkyně
Témata:
Běh
,
Čtrnáctideník Žena a život
,
fitness
,
Pohyb
,
posilovna
,
procházka
,
Životní styl
,
trenér