Jestliže předchozí dva dny mezi Ždiarem a Pieninami mi připomínaly Nepál, dál na východ bych cestu připodobnil Bhútánu. I ten navazuje na východě na Nepál, ale hory jsou zde nižší a lidí je ještě o něco méně. Turistická chata Schronisko pod Durbaszką, kde jsem strávil noc, leží jen kilometr a půl od nejvyšší hory Pienin. Vrchol Vysoké skalky dosahuje nadmořské výšky 1 050 metrů a je řazen mezi korunu hor Polska, což je soubor 28 významných vrcholů této země. Jedná se o nádherný vyhlídkový vrchol s téměř kruhovým panoramatickým výhledem na celou krajinu Pienin, na východní Slovensko i na velkou část Sadeckých Beskyd. Na tento pohraniční vrchol jsem se raději vydal ještě předchozí podvečer, předpověď totiž hlásila zhoršení počasí. Zacházkou jsem byl odměněn nádhernými výhledy a překrásným západem slunce, kdy oranžový kotouč zapadal přímo za siluetu Vysokých Tater. I proto mi následujícího rána nevadily dešťové mraky, které přesně podle předpovědi pokryly zdejší hory. Nejmladší poutní místo východního Slovenska Ráno pokračuji dál na východ a záhy u vrcholu Vrchriečky opouštím hranice Pieninského národního parku. I tak jdu nadále půvabnou krajinou hřebenových luk, které na podzim pokrývají květy ocúnů. V sedle Rozdiel váhám, zda dál pokračovat po hřebeni, který halí těžké olověné mraky, nebo zvolit sestup do nižších poloh, kde panuje mnohem lepší viditelnost. Zvir je nejmladší poutní místo na Slovensku. Volím druhou možnost a sestupuji kolem lyžařského střediska do údolí. Cesta přes obec Litmanová mě nakonec dovede k nejmladšímu poutnímu místu na Slovensku, které se jmenuje Zvir. Na úbočí hory Eliášovka se v dřevěném srubu v letech 1990–1995 dvěma místním dívkám zjevovala Panna Marie. Dnes se zde nachází známé řeckokatolické mariánské poutní místo, jedno z nejmladších na Slovensku. Stoupám lesíkem po křížové cestě až k areálu s několika kaplemi. V jedné z nich právě probíhá mše a zpěv věřících se nese zamlženým horským lesem. Po krátkém odpočinku pokračuji na vrchol Eliášovka, nejvyšší bod celé Ľubovnianské vrchoviny a jedinou horu, která v této oblasti přesahuje svou výškou 1 000 metrů. Na vrcholu se tyčí polská dřevěná rozhledna, a protože mraky se začínají protrhávat, stoupám po jejích schodech na vyhlídkový ochoz. Výhled tato věž nabízí jen na polskou stranu, na lesnatou krajinu Sadeckých Beskyd. Chata Magóry nabízí nejenom stravu, ale také ubytování a vyjížďky na koních. Poslední kilometry před Mníškem nabízejí pestrou krajinu lesnatého hřebene s mnoha loukami a řadou výhledů. Z Eliášovky mě dnes čeká už jen sestup po příjemné hřebenovce do údolí řeky Poprad. Cestou zastavuji u odbočky k chatě Magóry, ke krátké zacházce mě nakonec přemluví jejich vystavený jídelní lístek. Pauzy nakonec nelituji. Příjemně vytopená místnost připomíná obývací pokoj – však tu také kolem mě na gauči poskakuje dvojice rozjívených dětí majitele. Ten už na výchovné působení dávno rezignoval a s úsměvem mi nabízí zelňačku a řemeslné pivo. Nabízejí tu nejenom stravu, ale také ubytování a vyjížďky na koních. Poslední kilometry mi nabízejí pestrou krajinu lesnatého hřebene s mnoha loukami, ze kterých se otevírají četné výhledy. Do Mníšku nad Popradem sestupuji z Krčmárske hory přímo dolů lesem a loukami, protože na mapě jediná cesta vede zbytečně dlouhým obloukem. Ubytovávám se za mostem přes Poprad (tedy na polské straně) v příjemném hotýlku s restaurací. Stezkou kurýrů Poslední den mi nabízí dvě varianty cesty – buďto se vydám proti proudu řeky Poprad po státní hranici, nebo půjdu horami. Druhá varianta mi přijde zajímavější, i když do zamýšleného cíle v Orlově mapa ukazuje skoro 30 kilometrů a devět hodin chůze. S vědomím, že z trasy případně uhnu dřív, vyrážím za časného rána do hor. Mýtina se samotou a křížkem, odkud se otevírá hezký výhled na polskou stranu. Cesta stoupá z údolí Popradu nádhernými smíšenými lesy a po hodince se dostávám nad mraky, do sluncem zalité krajiny. Jak se dozvídám z jedné omšelé cedulky přibité na stromě, jdu po „Kuriérském chodníku“, který spojuje Mníšek nad Popradem se Starou Ľubovňou. Trasa byla označena jako připomínka na staré kurýrní a převaděčské stezky, které v pohraničních horách propojovaly Slovensko s Polskem. Přestože mapa ukazuje jen zeleně značenou cestu lesem bez dalších zakreslených detailů, postupně objevuji několik kouzelných míst. Nejprve je to rozsáhlá mýtina se samotou a křížkem, odkud se otevírá hezký výhled na polskou stranu. V okolí navíc nacházím dva prameny i turistický přístřešek. Panorama Tater z luk nad obcí Hraničné O kus dále přijdu k další vyhlídce – tentokrát na vzdálené zasněžené Tatry. Krátká odbočka mne odtud zavede k ruinám usedlosti, jejíž obyvatelé za války ukrývali židovskou rodinu před odsunem do koncentračního tábora. Loukami a lesy do cíle v Orlově Lesní cesta posléze vyústí na rozlehlé louky a pastviny, a nabídne tak další daleké výhledy. Zajímavá a pestrá trasa mě v půlce dne přivede k rozcestí na vrchu Osly, odkud je do Staré Ľubovně už jen asi hodinka cesty. Ľubovnianský hrad jsem před lety navštívil a rád bych jej opět viděl. Ale protože sil i času mám dost a počasí také přeje, pokračuji po krátké siestě dál na východ. Na dalším rozcestí se nachází pamětní deska připomínající havárii sovětského bombardéru za druhé světové války. Tady u turistického přístřešku potkávám dnes jediné výletníky, jinak jdu celou dobu sám. Blízké pohoří Čergov Výhledy jsou opravdu nádherné na všechny strany. Přede mnou již vidím blízké pohoří Čergov, jehož bukové lesy září v tomto podzimním čase tóny oranžové a hnědé barvy. Za mnou pak stále mohu obdivovat pohledy na hřeben Vysokých Tater, jejichž zasněžené vrcholky se zvedají nad zvlněnou krajinou lesů a pastvin Ľubovňanské vrchoviny. V závěru se stezka noří do lesů a stoupá k vrcholu Orlovské Magury, na jejímž lesnatém vrcholu bez výhledů se tyčí vysílací věž. Odtud sestupuji kolem kaple do údolí Popradu, do vesnice Orlov, kde moje podzimní putování východním Slovenskem končí. Může se hodit: Délka trasy: 56 km (2–3 dny) Celkové stoupání: 1 750 m Ubytování: Schronisko pod Durbaszką (Jaworki, Polsko), Hotel Majerzanka (Piwniczna-Zdrój, Polsko)