Poloviční šance na přežití ve válečné zóně. Přečtěte si pět příběhů rozlítaných profesí
Příběh první
Drony rozšířily zónu ohrožení života
Její profese je neustále rozlítaná. Zažívá nebezpečí, nepohodlí, strach, všudypřítomné utrpení... Seznamte se s prací válečné reportérky Lenky Klicperové i dalšími lidmi, kteří zvolili netradiční povolání a nepřestávají se kodrcat.
Je střed pracovního týdne, někdo jde do „kanclu“, jiný do „fabriky“ či „kšeftu“. I ona vyráží do práce, balí si do auta nejnutnější věci a odjíždí na Ukrajinu.
„Je fajn, že se tam dá dostat autem, protože člověk má aspoň někde základnu. Když letím třeba na Blízký východ, mám jen batoh,“ říká válečná zpravodajka, úspěšná novinářka a fotografka Lenka Klicperová. „Už čtyři roky žiju v režimu, kdy jsem dva až tři měsíce doma a pak jedu na měsíc a půl do ciziny. A mezitím jsou další cesty. Když jsem doma, užívám si klid bez stěhování.“
Stojíte před kamerou, na sobě vestu s nápisem Press, za vámi je vidět zdevastované město a slyšet střelba. Vypadá vaše práce tak, jak ji ukazují ve filmech?
Všichni si představují, že tam přijedeme a hned se dostaneme do válečné zóny, kde uskakujeme před kulkami. Ono to bývá prozaičtější a chce to velkou trpělivost, a teď nemyslím jen s tím nekonečným papírováním. Je to umění, aby se novinář někam dostal. Třeba na Ukrajině je nasazeno enormní množství dronů, je to jiná válka, mnohem nebezpečnější. Drony rozšířily zónu ohrožení života z osmi kilometrů, což byl dostřel minometů, na čtyřicet. Šance, že vás trefí, je padesát na padesát. Velitelé jednotek to vědí a nechtějí mít s sebou civilistu, jehož jedinou zbraní je fotoaparát.
Lenka
Klicperová (49)
Novinářka a fotografka. Začínala jako zpravodajka, v letech 2004 až 2018 vedla časopis Lidé a Země. Procestovala Afriku, jako reportérka navštívila válečné zóny v Afghánistánu, Somálsku, Iráku, Sýrii, v Náhorním Karabachu a nyní na Ukrajině.
Spolupracuje s největšími českými vydavatelskými domy a televizemi. Její fotografie se objevila na titulní straně amerického magazínu Bloomberg Bussinesweek.
Získala mnoho tuzemských i mezinárodních novinářských ocenění, je spoluautorkou několika knih a dokumentů. S dalšími novinářkami založily web Reportérky.cz.
Jaké kvality musí člověk mít, aby takové povolání ustál?
Určitě tvrdohlavost. Odvaha je také potřeba, ale já se za odvážnou moc nepovažuji. Jdu prostě za tím, překonávám strach, žene mě hlavně zvědavost. Musím to zažít na vlastní kůži, vidět, jak místní lidé žijí, napojit se na jejich uvažování, které je od toho našeho hodně odlišné. To je pro mě ta hlavní motivace. Člověk taky musí mít fyzičku, tělo se mu nesmí rozsypat nemocemi, musí vydržet všechny ty přesuny. Takže se musí udržovat v kondici.
Nemáte tendenci všechny za každou cenu zachraňovat?
To nejde. Mám na starosti především svůj život, musím přežít, koncentrovat se na práci. Jsem tam od toho, abych přinesla příběhy lidí, ne abych spasila svět. Samozřejmě, že mě potom emoce doběhnou...
Řekla jste si někdy: „Kašlu na to, nestojí mi to za to“?
Vlastně ne. Ani v ten nejtěžší okamžik jsem si neřekla, že to všechno vzdám. Bylo to dlouhé, přála jsem si, aby už to skončilo, myslela jsem si, že tam umřu, tak jsem moc neřešila, co bude dál.
Nechybí vám někdy ryze pozitivní zážitky?
Ale těch já mám také dost. Nedávno mi v diskusích vyčetli, že si dovoluji smát se. Ale z toho já si nic nedělám. Lidé na Ukrajině jsou dobří, silní, obětaví, je to obrovská dávka emocí. Ta byrokracie je samozřejmě šílená, ale za týden už se mi stýská po té zemi i po kamarádech, které tam mám.
Toužila jste po takovém povolání od dětství?
Vůbec ne! Vždyť já jsem vystudovaná učitelka dějepisu na střední škole. Nikdy jsem nechtěla být novinářem. Nicméně jsem se v roce 2001 dostala do pardubické Mladé fronty DNES a pak už mě osud neomylně vedl směrem k zahraniční žurnalistice.
Tím, že jste v konkurzu získala pozici v časopisu Lidé a Země, který se věnuje cestování?
Přesně tak, moc jsem o tom nevěděla, musela jsem udělat širší osobní zkušenost, poznávala jsem svět, projela jsem skrz na skrz Afriku, část Asie. Až jsem se v roce 2008 dostala do válečné zóny v Demokratické republice Kongo. A pak už to šlo ráz naráz.
Jak dlouho se dá taková práce dělat?
Zatím nemám touhu skončit. Na přednáškách jsem zjistila, že i šestnáctiletí studenti znají mou práci, což mě těší nejvíc. Nečekala bych, že tak mladí lidé tuší, že vůbec existuji. Jednou si řeknu, že už se nebudu nikam kodrcat a budu předávat zkušenosti jiným. Ale teď ještě ne...
Jste vdaná, nemá o vás manžel strach, pouští vás do světa?
Je tolerantní, má pro moji práci pochopení, sám je úspěšný lékař, takže je hodně vytížený. Když jsem v Česku, věnujeme se třeba společenskému tanci, což mě vždycky rozptýlí. Kdysi jsem i zpívala, ale na to teď nemám čas.
Příběh 2.
Pracovní doba bez limitu, ale je to návykový „džob“
Přestože o téhle profesi snil už od základní školy, kde ho nejvíce bavily dějepis a zeměpis, cesta k práci delegáta byla nečekaně vachrlatá. David Dlouhý, věren svému snu, šel studovat cestovní ruch. Když školu dokončil, snažil se získat místo v oboru, ideálně v cestovní kanceláři, ale marně.
David Dlouhý
„Mé první profesní kroky vedly nejdříve do administrativy zdravotní péče, ale kancelářská práce nebyla nic pro mě a já se začal poohlížet po akčnějším povolání, tentokrát ve službě u Policie ČR,“ vzpomíná mladý muž. Během povinného výcviku se objevil na pracovním portálu inzerát na pozici delegáta u cestovní kanceláře Čedok, na nějž obratem reagoval a zaslal svůj profesní životopis. Po několika týdnech čekání dorazil e-mail s pozváním na osobní pohovor s manažerkou agendy delegátů a průvodců.
„Požadavky jsem splňoval – minimálně středoškolské vzdělání s maturitou, řidičský průkaz, komunikační dovednosti, všeobecný přehled a znalost světového jazyka, v mém případě angličtiny. Brnkačka, popovídáme si anglicky a mám to v kapse, myslel jsem si, avšak z tohoto omylu mě brzy vyvedli. S manažerkou jsme šli do zasedací místnosti s mapou a já jsem se znovu ocitl ve škole při zkoušení ze znalostí geografie, které plynule přešlo do debaty nad nejstarším a nejmladším abrahámovským náboženstvím a příčinou úpadku říše římské. Odcházel jsem zpocený, nejistý, znalostně poražený a za mnou zněla obligátní věta My se vám ozveme,“ popisuje zkušenost David.
Po nějaké době se z cestovky skutečně ozvali a přijali ho. A tak konečně získal vysněné povolání! Jako delegát vítá klienty na letišti, poskytuje jim podrobné informace o hotelu a jeho nejbližším okolí, místech na nákupy, dobrých restauracích, ale také je vozí na fakultativní výlety. Znalosti geografie a historických i přírodních památek v destinaci se tedy opravdu hodí.
„Na své profesi miluji budování vztahů s klienty od prvotního uvítání po příletu přes informační schůzky až po sdílení zážitků na fakultativním výletu. A je jedno, zda v džípu uprostřed keňského národního parku, ve starobylých uličkách Jeruzaléma, před dechberoucí pokladnicí starověké Petry či na tradiční lodi plující po thajském národním parku Khao Sok,“ zasní se mladík, který si pěstuje dobré vztahy nejen s klienty cestovní kanceláře, ale také se svými kolegy – jak v zahraničních destinacích, tak na centrále v Česku. „Ti jsou nejen velkou pomocí a podporou, ale také jakousi provizorní rodinou a kamarády, kteří poradí.“
To, že se nepracuje pravidelně osm hodin denně od pondělí do pátku, delegátovi vůbec nevadí. „Při téhle práci poznáte mnoho nových lidí a míst, zažijete spoustu legrace, ale také psychicky náročných a vypjatých situací s minimem spánku a volného času. I přesto ji milujete a nevyměnili byste ji. A pokud jste v ní dobří, výsledky můžete vidět v očích spokojených klientů prakticky ihned,“ pochvaluje si David Dlouhý a na závěr přiznává: „Je to velice návyková práce a těžko se s ní jednou bude končit.“
Příběh 3.
Železnice je moje vášeň, vlakem jezdím i mimo práci
Jak je vidět, někteří lidé mají v dětství sen o budoucím povolání a splní si ho. A pak jsou takoví, kteří jej dokážou ještě vylepšit! Třeba Adéla Jedličková se jako dítě toužila stát letuškou. Ale cestování ve vzduchu nakonec vyměnila za pevnou zem.
To bylo tak... „Jednou jsem jela z letiště z dovolené a v Praze na Hlavním nádraží jsem nastoupila do žlutého vlaku RegioJetu. Když jsem pozorovala, jak to na palubě funguje, jaká je tam synergie mezi klienty a posádkou, jak se poskytuje servis, chtěla jsem být součástí toho všeho!“ vzpomíná mladá žena, která miluje železnici, ale vzdělání v oboru nemá.
„Firma však poskytuje skvělé zaškolení ve svém akreditovaném školicím středisku, kde učí odborníci s bohatými zkušenostmi a dlouhou praxí,“ pochvaluje si Adéla, podle níž je každý pracovní den jiný. „Jedete do jiné destinace, máte na palubě odlišnou klientelu, řešíte mimořádné události a často se musíte vžít do role psychologa a utěšovatele,“ popisuje. Ve žlutých vlacích jezdí Adéla už devět let, za něž prošla pozicemi stevard, barista, školitel a aktuálně pracuje jako vlakvedoucí/teamleadera lektor.
Jak podotýká, její práce se za tu dobu díky technologiím hodně změnila, zjednodušila. Ať už jde o odbavovací systémy, přijímání platebních karet či objednávání cateringu online přímo na místo klienta. „Na práci mě nejvíc baví sounáležitost kolegů, to, že se na sebe můžeme spolehnout,“ svěřuje se Adéla s tím, že by se naopak obešla bez nepravidelného denního režimu a ranního vstávání.
Mají posádky vlaků vůbec čas poznávat destinace, kam vozí zákazníky? „Určitě ano, například v Budapešti máme jednodenní pauzu, kde si můžeme naplánovat program podle svého. V létě jezdíme na Balaton s celou posádkou a bereme to jako menší dovolenou. Dále jezdíme do Vídně, Košic, Bratislavy, Žiliny, Přemyšle a Varšavy,“ vypočítává Adéla a dodává, že nějaká ta ponorka se mezi kolegy občas vynoří, ale nikdy to není tak vážné, aby se ji nepodařilo poslat zpět do hlubin.
Za nejsilnější zážitek ve své vlakové kariéře pokládá Adéla rozjezd vlaků do Chorvatska. „Bylo to úžasné, když jsme s vlakem plným turistů a novinářů přijížděli do Splitu a všichni nadšeně sledovali chorvatské pobřeží,“ vzpomíná. Na druhou stranu nebývá nouze ani o krušné chvilky, kdy vlak uvázne na trati a nabírá velké zpoždění.
Na nedostatek volného času si mladá vlakvedoucí nestěžuje. „Do práce chodíme podle takzvaného turnusu, který se opakuje stále dokola. Jednou za 11 dní máme dokonce i čtyři dny volna za sebou,“ popisuje s tím, že její láska k železnici prosakuje i do dní volna: „Vyrážím na výlety vlakem, mám ráda sport, trávím čas s rodinou či přáteli, věnuji se seberozvoji...“ Svou kariérní budoucnost vidí mladá žena především v předávání zkušeností novým kolegům. „Chtěla bych se posouvat dopředu, umět zvládnout každou situaci a znát odpověď na všechny otázky. Kéž by k nám chodilo pracovat více tak zapálených lidí, jako jsem já!“ přeje si Adéla Jedličková.
Příběh 4
Práce v oblacích vyžaduje více než jenom úsměv
Když byla Šárka Braumová malá holka, snila o cestovaní, červených nehtech, vlasech v drdolu a uniformě. Ano, bude letuškou! „Moje životní kroky jako výběr univerzit nebo studium v zahraničí tak vedly k jedinému cíli,“ usmívá se nynější palubní průvodčí a vedoucí kabiny letecké společnosti Smartwings.
„Když jsem se vrátila ze zahraničí, bylo vypsáno výběrové řízení na pozici letušky pro tehdejší společnost Travel Service, dnes Smartwings. Čekaly nás testy ze všeobecného přehledu, angličtiny, a poté také osobní pohovor,“ vzpomíná mladá žena, která sítem prošla bez potíží a potřebné znalosti a dovednosti si pak osvojila ve výcvikovém programu.
„Práce letušky není jen o hezkém vzhledu a roznášení kávy. Vyžaduje empatii, profesionalitu, schopnost přizpůsobit se, zvládat stres nejen s asertivitou, ale i s úsměvem,“ podotýká Šárka Braumová, již na práci v oblacích baví originalita a nestálost. „Nezažíváme stereotyp, každý let je jiný, stejně jako pracovní kolektiv a destinace, kam létáme,“ vysvětluje žena, jež se profesi věnuje již od roku 2013. Zároveň je to zaměstnání fyzicky i psychicky náročné: nepravidelná pracovní doba, změny letů, časový posun, nedostatek spánku a v neposlední řadě stesk po domově. „Vánoce nebo narozeniny strávené s rodinou nejsou vždy samozřejmostí,“ krčí rameny Šárka.
A pak ta odpovědnost za bezpečí cestujících! „Letuška musí být připravena zvládnout krizové situace, poskytnout první pomoc a zároveň se stará o pohodlí pasažérů. Občas se z nás na palubě stávají doktoři, psychologové, chůvy i poradci všeho druhu,“ usmívá se. „Jsem zodpovědná za svůj tým a hladký průběh letu. Také působím jako školicí instruktor a účastním se výběrových řízení,“ popisuje Šárka. „Cestování už není takový luxus, mění se profil cestujících i nových kolegů. Je to generace, která již naplno využívá technologie a vyžaduje je i během výcviku a při práci.“
Letuška se na služebních cestách, trvajících od jednoho dne až po několik týdnů podívá do celého světa. „Navštívila jsem exotické destinace jako Seychely, Reunion, Turks a Caicos, Bangladéš či Angolu. Účastnila jsem se letů se sportovními týmy, vojáky i VIP klienty.“ Když se Šárka vrátí domů, dobíjí baterky spánkem, jógou a procházkami.
Příběh 5.
Učila jsem se místopis, zvládat stres i být empatická
V roce 2004, když Jana Altay začínala jako průvodkyně, neexistoval žádný WhatsApp a připojení k internetu po trase zájezdu bylo velmi omezené. „Pamatuji si, že jsem ještě posílala faxy, když bylo potřeba urgentně něco vyřešit. S novými technologiemi je to úplně jiná práce,“ usmívá se sympatická blondýnka, jež nyní působí v cestovní kanceláři Čedok.
Právě se v té době vrátila z USA, kde pracovala na zaoceánských plavbách v Karibiku a chtěla pokračovat v podobně „cestovací“ práci. „Napsala jsem tehdy do jedné cestovní kanceláře, že bych chtěla pracovat v Egyptě, protože mě zajímala tamní historie. Klaplo to velmi rychle a zamířila jsem na rok mezi pyramidy,“ vzpomíná. Bylo to pro ni ideální zaměstnání, uměla slušně anglicky, neměla žádné závazky... Musela se však důkladně připravit na konkrétní destinaci, naučit se zvládat stresové situace a být empatická.
„Je to velmi pestrá práce, mám radost, když jsou klienti z dané země nadšeni stejně jako já. Jen bych potřebovala lépe zvládat jet lag,“ svěřuje se Jana, která má díky své práci možnost objevovat i místa, na něž se moc turistů nevydává. Pochvaluje si i to, že kolegové v kanceláři fungují v podstatě 24/7 a bezvadná je i spolupráce s lokálními průvodci. „Snažíme s kolegy v sezoně potkávat na pokec, ale ne vždy se to povede, tak se alespoň zkoušíme vždy spojit po telefonu,“ vysvětluje Jana, že do pracovního kolektivu se moc nedostane.
Jako každý průvodce má v archivu nespočet veselých i méně zábavných zážitků: „Stále klientům opakuji, ať nikde nic nezapomenou, zejména při poznávacích zájezdech je to důležité. Až jsem jednou po 300 kilometrech cesty zjistila, že jsem nechala před hotelem kufr...,“ vypráví Jana Altay a se smíchem pokračuje: „Také jsem jednou zapomněla nastoupit na loď, zůstala stát na molu a mávala. Naštěstí se pro mě vrátili.“
Na zaměstnání ji baví hlavně volnost a to, že se může vždy domluvit na pracovním tempu. Pokud jí bude sloužit zdraví, klidně by průvodcovala až do osmdesáti. Proto se sportem udržuje v kondici. Když není na zájezdu, ráda s manželem a dcerou chodí po horách a na procházky, občas si přečte knížku. „Letos v létě budu delegátkou Čedoku v Turecku, už se na to moc těším!“ uzavírá Jana.