RECENZE: Bozi dostali mrakodrap, ten ale Zlatu Rýna efekt nezajistil
Kdo se zajímá se o Národní divadlo a jeho operu a nepatří k té úplně nejmladší generaci, musí si pamatovat rok 2005, kdy v pražském Národním divadle hostoval soubor Deutsche Oper am Rhein z německého Düsseldorfu s Wagnerovou tetralogií Prsten Nibelungův. Třebaže šlo bohužel právě jen o krátkodobé hostování, nikoli o obohacení repertoáru naší první scény, do projektu byly zapojeny i její vlastní síly, především orchestr.
Že už to je dávno? A právě proto je nutná připomínka, neboť kritéria v interpretaci hudebních děl pro současnost vytváří minulost, což platí i pro novou inscenaci Zlata Rýna. Tuto operu Wagner zamýšlel jako „předehru“ k následujícím částem, líčícím jeden hroutící se svět, zaplněný kromě bohů i skřety, vodními bytostmi, bojovnými reky, valkýrami a dalšími postavami. V „předehře“ skřet Alberich ukradne dcerám Rýna zlato, z nějž si ukuje prsten propůjčující mu závratnou moc a spustí tak sled dramatických událostí.
Tentokrát to není událost
Kromě náročného zpívání není ta spousta barevné, dramaticky vypjaté hudby snadná ani pro hudebníky. A právě s orchestrem roku 2005 americký dirigent John Fiore trpělivě doslova vydřel – byť i s nějakými těmi chybami – výkon, který se co do výrazu stal událostí, počínaje právě Zlatem Rýna. Současné nastudování této opery, za nějž odpovídá Robert Jindra, za událost označit nelze.
Na poslech jsem měla pocit, že hudba se tak nějak posunuje kupředu v setrvale „prostřední“ dynamice, bez nějakých výraznějších barev a tvarování a vybarvování obrazů. Jako záměrná ohleduplnost k pěvcům to ale vždy nepůsobilo.
Ostatně už ve Zlatu Rýna jsou orchestrální čísla, v nichž se těleso může předvést, aniž by muselo lomozit. Jenže i tady chyběla intenzita. Vlastně bylo jedno, jestli se vlní Rýn, bozi sestupují k Nibelungům do podzemí, nebo se naopak vznešeně ubírají do svého nového sídla, vše bylo jakoby povrchní rukou zběžně přehráno.
Místo Rýna zahradní postřik
Chtělo by se jedovatě poznamenat, že hudební nastudování odráží režijní koncepci Slávy Daubnerové. Tak třeba tři dcery Rýna v první scéně neplavou v řece (Wagner tu fantazii všech příštích inscenátorů bezesporu podrobil pořádné zkoušce), nýbrž mají ruční postřikovače, jimiž ošetřují strom uprostřed průsvitných panelů. Tento výjev by měl působit grandiózně, ale tady vyhlíží legračně.
Richard Wagner: Zlato Rýna
40
%
Národní divadlo Praha, premiéra 12. února 2026
Scénograficky to má být Walhalla stylizovaná do mrakodrapu, problém je v tom, že postrádá skutečný divadelní efekt, jenž by mohl vyplývat právě ze stylizace Walhally do mrakodrapu. Vpředu přicházejí a odcházejí (občas přijedou na točně) či posedávají v křesílkách jako ze 70. let postavy v groteskně výstředních kostýmech. Má to být asi podnikatelská elita, zatímco Alberich a obři jsou v pracovních kombinézách. To je tedy však hodně povrchní a neoriginální…
Člověk tak celou dobu hledí na tmavý, v podstatě fádní prostor, jehož prázdnotu posiluje paradoxně právě i průsvitnost „mrakodrapu“ jakožto dominantního scénického prvku. Svítící neony efektu nepomohou. Občas někdo přitáhne nějakou rekvizitu nebo se promítají videa včetně záběrů aktérů na jevišti - což je jedno z nejčastěji užívaných režisérských klišé.
Říše Nibelungů je jakýsi velín s ovládacím panelem, za nímž sedí Alberich. Proč je jeho bratr Mime na invalidním vozíku, není zřejmé. Nibelungy představují tanečníci, ale choreografie není z dramatického hlediska moc přesvědčivá.
Prsten nebo hřeben?
Některé nápady působí nahodile, či dokonce nesmyslně jak ve významovém, tak i čistě technickém smyslu. Proč je například pověstný prsten nahrazen zbraní zvanou boxer? Kouzelná síla přece spočívá dostatečně právě v onom jednom prstenu, proč z něj tedy navíc ještě dělat zbraň? Navíc to, že jde o boxera, zjistí nanejvýš diváci v první řadě přízemí, ostatní se možná budou ptát, co tam místo prstenu (jenž by mohl třeba svítit) dělá hřeben…
A nebo proč se bohyně mládí Freia ve scéně, kdy ji mají bozi celou zakrýt zlatem a tak zaplatit obrům, svíjí v jakémsi průhledném tubusu a zlato nikde není vidět? A proč se do úvodních taktů promítá sexuální scéna (navíc není zřejmé, kdo jsou její aktéři)? Že ve Wagnerovi je hodně sexu? To je ale objev…
Když nakonec zní slavnostní hudba, při níž bozi vystupují na Walhallu (pardon, mrakodrap), tak místo toho prostě posedávají dole na lehátkách. Teprve z rozhovoru s režisérkou v tištěném programu vyplyne, že bohové vstoupili do luxusního sanatoria, kde čekají na konec svého věku. Nějaký silný účinek to ovšem nevyvolá.
Jistě, ve světě se najdou ještě „divočejší“ a nesmyslnější inscenace, ale to není omluva, stejně jako fakt, že co se režie týče, nepatřila ani düsseldorfská inscenace, pracující hlavně s Wagnerovou dobou, k památným. Ale pořád byla citlivější.
Tomu chybí slova, tomu zvuk
Pěvecké výkony byly slabým odvarem toho, jak by měly wagnerovské hlasy znít ve vyvážené kombinaci nosného zvuku a dramatické deklamace - a jak v mnoha případech také zněly při zmíněném hostování Deutsche Oper am Rhein, zvláště pokud jde o hlubší mužské hlasy.
Vzpomeňme třeba na Johna Wegnera v roli Wotana…Toho nyní Adam Plachetka zpíval v podstatě jen jako vokalízu beze slov - jenže u téhle role nestačí hezký témbr, který Plachetka bezesporu má, Wotanovi se musí zpívanými slovy dodat autorita a vyjádřit jeho vnitřní boj.
Spíš opačný problém měl německý barytonista Joachim Goltz v roli Albericha, jenž se na rozdíl od Plachetky mohl opřít o výhodu rodného jazyka. Vskutku deklamoval výrazněji, i když to bylo spíš suché „mluvení“ než zvukově bohatý „Sprechgesang“, takže efekt byl rovněž jen částečný. Z obou obrů, určených pro bas, měl víc hlasu Zdeněk Plech jako Fafner, pro bas František Zahradníčka tato role není, zněl ploše a šedivě.
Ženské postavy nedopadly o mnoho lépe. Trio dcer Rýna ve složení Jana Sibera, Michaela Zajmi a Kateřina Jalovcová bylo zvukově a barevně nesladěné, unaveně a slabě znějící soprán Alžběty Poláčkové příliš neodpovídal představě bohyně věčného mládí.
Když se ke konci vynoří ze země bohyně Erda a varuje Wotana před blížící se zkázou, měl by její alt zvučet tak, aby vznikl dojem, že opravdu vychází ze zemských hlubin. Hlas Kanaďanky Rose-Naggar-Tremblay, ač barvou vskutku temnější, přesto zůstával spíš na zemském povrchu, po němž se pěvkyně připlazila.
Plazení by samo o sobě zrovna nevadilo, ale u Wagnera jsou všechny postavy přesně odlišeny i hlasově. Erda není Fricka, kterou solidně zpívala norská mezzosopranistka Tony Kummervoldová. Jistě, přesné obsazování pěveckých partů ve Wagnerovi není snadné, ale od prvních scén by se žádat mělo…
Loučení v pravou chvíli
Největší zvědavost obecně poutal Štefan Margita, který intrikánského Loga ztvárnil na různých světových scénách včetně Metropolitní opery a nyní, na prahu sedmdesátky, si ho konečně mohl zazpívat v inscenaci Národního divadla. Osobně si ho však v této roli na české scéně budu raději pamatovat z koncertního provedení Zlata Rýna roku 2019 ve Fóru Karlín. Tehdy jeho lehký tenor a zažitý energický přednes vynikly a dost toho dokázal uhrát i na pódiu.
Výrazové schopnosti má stále, ale čas běží a hlasovou sílu, nutnou k jejich efektnímu předvedení, ubírá všem, i Štefanu Margitovi. Pokud se rozhodl touto produkcí s operou rozloučit, tak v pravou (poslední) chvíli. Herecky a charismatem ovšem jeviště ovládal, byť byl navlečen do záhadného kostýmu, který jakoby odkazoval mimo jiné snad někam do Japonska.
Otázka, co by hrdinové tetralogie dělali v dalších pokračováních, jestli by třeba Brünnhilda své „Hoja hoj“ zazpívala tatínkovi Wotanovi v domově pro seniory, se zdá být bezpředmětná, protože podle dostupných informací Národní divadlo nakonec celý Prsten neuvede. Pod dojmem ze Zlata Rýna lze konstatovat: naštěstí.