Nedívejte se dolů! Oběd na mrakodrapu ohromil Ameriku, fotku dodnes halí mýty
Dnes se to zdá už nepředstavitelné.
Bez helmy, bez jakéhokoliv jištění sedí bok po boku na ocelovém nosníku rozestavěné dominanty Rockefellerova centra a 256 metrů nad newyorskými ulicemi pohupují nohama ve vzduchu.
Na sobě mají jen dělnické kalhoty, hruď jim zakrývají ošuntělé košile. Jeden z mužů má na sobě tílko, další je polonahý. Čapky jim hází do obličeje jemný stín, některým obepínají dlaně pracovní rukavice.
Část svírá v rukou krabičky s obědem. Dvojice vlevo si zapaluje cigaretu, jejich kolegové si uvolněně povídají. Jen muž zcela vpravo zpříma hledí do objektivu, ve tváři se mu rýsují vrásky. Přestože platí prohibice, v ruce drží láhev nápadně připomínající whiskey.
Jako by si těch jedenáct dělníků ani neuvědomovalo, že při stavbě mrakodrapu riskují životy.
Nic jiného jim nezbývá. Jsou to už tři roky, kdy ve čtvrtek 24. října 1929
padla newyorská burza
a nejen pro Ameriku začaly zlé časy. Krachovaly banky, zavíraly se továrny, miliony lidí přišly o úspory a nezaměstnanost strmě stoupala.
Jedním z projektů, které hospodářská krize nezastavila, bylo právě Rockefellerovo centrum. Plány na jeho výstavbu se nadále vyvíjely a na jaře 1930 začala demolice starých budov, jež přitáhla muže zoufale hledající práci. Do roku 1939 zaměstnala stavba komplexu 40 až 60 tisíc lidí.
Kde však v nejisté době najít nájemníky? Empire State Building zůstávala dlouho po svém dokončení poloprázdná, až jí Newyorčané dali přezdívku Empty State Building. Aby stejný osud nepotkal i budovu RCA, musela zaujmout. A právě k tomu měli posloužit dělníci neohroženě pózující na ocelovém nosníku.
Nedívat se dolů
Poprvé jejich fotografie vyšla 2. října 1932 v nedělní příloze deníku New York Herald Tribune. Doprovázel ji pouze krátký popisek: „Stavitelé města si užívají oběd. Železáři během polední přestávky na nosníku budovy RCA 800 stop vysoko nad Rockefellerovým centrem. Poslední ocelové prvky konstrukce byly již namontovány.“
Samotný snímek vznikl už 20. září. Tehdy komplex najal fotografy, aby vysoko v oblacích zvěčnili dělníky dokončující nový mrakodrap. Cíl? Propagace budoucích kancelářských prostor.
„A ještě jeden, méně očividný: Fotografie propagovaly nejen budovu, ale také vizi budoucnosti New Yorku, Ameriky i celého světa – sebevědomou, prosperující, pracovitou a nebojácnou. Nedívejte se dolů, říkaly. Nedívejte se dolů,“ podotýká archivářka Rockefellerova centra Christine Rousselová v nové knize Lunch on a Beam, ve které mapuje vznik a mýty kolem slavné fotky.
V průběhu dne zaujímali dělníci na rozestavěné konstrukci nejrůznější pozice. Lehali si na nosníky a odpočívali, povídali si nebo poslouchali rádio. Někteří se domnívají, že akrobatické kousky nepředváděli v tak závratné výšce, jak se na první pohled zdá, protože pod záběry se nacházelo dostavěné nižší patro.
Propagační fotografii se později začalo říkat Oběd na mrakodrapu. Kromě ní vznikly i dvě „sesterské“ verze – jedna je velmi podobná, dělníci si na ní dopřávají jídlo. Na druhé mávají čapkami. Ale ani jedna nedosáhla slávy ikonického snímku.
Ten pronikl do popkultury i umění, Rockefellerovo centrum podle něj stvořilo vyhlídkovou
atrakci pro turisty
a časopis Time, jenž originál zařadil mezi 100 nejvlivnějších fotografií historie, na něj navázal i loni. Osobností roku jmenoval „architekty AI“ a na obálce otiskl koláž, na níž dělníky nahradili například šéf Mety Mark Zuckerberg či zakladatel SpaceX a spoluzakladatel OpenAI Elon Musk.
TIME
@TIME
2025 was the year when artificial intelligence’s full potential roared into view, and when it became clear that there will be no turning back.
For delivering the age of thinking machines, for wowing and worrying humanity, for transforming the present and transcending the
https://t.co/mEIKRiZfLo
11. prosince 2025 v 14:43, příspěvek archivován: 15. června 2026 v 18:48
oblíbit
retweet
odpovědět
Kdo je ovšem autorem fotky jedenácti sedících mužů? Na vrcholu mrakodrapu se pohybovalo více fotografů, za objektivem mohli stát Thomas Kelley, William Leftwich nebo Charles Ebbets. Nejčastěji se sice snímek připisuje poslednímu jmenovanému, ale s jistotou se to říci nedá.
Pravděpodobný originál skleněného negativu získal Bettmanův archiv a posléze byl uložen do podzemního zařízení Iron Mountain v Pensylvánii, které je považováno za nejbezpečnější úložiště dokumentů na světě.
„Někdy v minulosti se rozbil na pět kusů. Jsou to křehké věci a občas k tomu dojde,“ popsal pro
Reuters
před čtrnácti lety Ken Johnston ze společnosti Corbis, která Bettmanův archiv vlastnila až do roku 2016.
„Bývalí pracovníci temné komory u Bettmanna vyvolávání z tohoto negativu nikdy neměli v lásce, protože to vyžadovalo mnoho úprav, zesvětlování, ztmavování a podobně. Ještě než se rozbil, pořídili z něj řadu kvalitních tisků a z těch se vyrobily kopie negativu, aby se usnadnila práce,“ dodal Johnston.
Kdo jsou muži na snímku?
Stejně jako nikdo nezná s jistotou jméno fotografa, nezná nikdo ani muže na onom snímku. Pokusů o jejich identifikaci přitom bylo nespočet.
Už na počátku milénia americký deník
New York Post
oslovil čtenáře, zda někoho z nich poznají. A ano, poznali. Nebo to alespoň tvrdili. Nejeden z nich volal do redakce s tím, že na nosníku sedí jeho předek. K jedenácti tvářím se rázem přihlásilo takřka čtyřicet různých lidí.
V tuzemském kontextu je zajímavý zejména muž s lahví sedící zcela vpravo. Slovenský režisér a výtvarník Ivan Popovič totiž prohlásil, že je to jeho dědeček Gusti pocházející z vesnice Vyšný Slavkov.
Po pádu železné opony spatřil dle svých slov Oběd na mrakodrapu v jednom z vídeňských obchodů a uvědomil si, že stejné vyobrazení viděl i ve starém rodinném albu. Když ho posléze vyndal, objevil na zadní straně krátký vzkaz: „Nič še ty neboj, moja milá Mariška, jak vidziš, ta ja furt s fľašečku. Tvoj Gusti.“
Podle Rousselové ovšem žádné záznamy nenaznačují, že by Popovič pracoval jako železář či by se podílel na výstavbě Rockefellerova centra. Navíc podotýká, že jeho žena Mária zemřela v roce 1930, tedy dva roky před pořízením fotografie.
Hojně diskutovaným kandidátem na stejného dělníka se pak také stal
Ir Patrick „Sonny“ Glynn
. Jeho osud připomněli bratři Seán a Éamonn Ó Cualáinovi, kteří před čtrnácti lety uvedli film Men at Lunch. Ani pro toto jméno však podle Rousselové neexistují dostatečné důkazy, proto nechává ona sama muže s lahví bez konkrétního jména.
Ke zbylým dělníkům přiřazuje na základě několikaletého šetření dokumentů z Rockefellerova archivu a rozhovorů s potomky železářů tato jména (zleva): John O’Rielly, George Covan (případně Kovan), Joseph Eckner, Joseph Jocks, George Urbanneck, Peter Rice, Jerome McClain, William Birgir, Joe Curtis a John Portla.
Ani její identifikace však není stoprocentní. Jak upozorňuje, přiřazená jména jsou pouze nejpravděpodobnější variantou. Ke všem tvářím uvádí ve své knize i další, méně pravděpodobné, alternativy, na které při bádání narazila.
Možná ale právě i ona mlhavost dělá snímek tím, čím je. Jak řekl Seán Ó Cualáin: „V hloubi duše doufám, že se identita všech těch jedenácti mužů nezjistí. To tajemství dodává fotografii na kouzlu.“