Cesta kolem světa: Na sociální realismus se zapomnělo, „Friscu“ by však prospěl
Letecká trasa z Papeete do San Francisca přinesla zatím nejdelší jednotlivý přesun na cestě kolem světa. Dreamliner společnosti United překonal distanci z Tahiti na západní pobřeží USA za osm hodin a noční můra z dálkových letů se tentokrát nekonala – letadlo bylo poloprázdné, většinu z téměř 7 000 kilometrů dlouhé trasy jsme tedy v klidu prospali. A tak jsme ani pořádně neprožili fakt, že Tichý oceán je opravdu velká „louže“.
Výhledy na každém rohu
Šachovnice, samozřejmě – jinou konfiguraci ulic v amerických velkoměstech nečekejte a San Francisco není výjimkou. Širší centrum města se ovšem rozkládá ve značně kopcovitém terénu mezi otevřeným Pacifikem a zátokou San Francisco Bay, což ze San Francisca dělá místo mimořádně bohaté na výhledy. Otevírají se před vámi na každém druhém rohu, tu východním směrem, tu zase jižním.
Jeden z nejkrásnějších pohledů nabízí věž Coit Tower, postavená v roce 1933, tedy za doznívající hospodářské krize. Poté, co se nasytíme malebných vyhlídek, chvíli si prohlížíme rozměrné nástěnné malby při patě stavby.
Tento „americký sociální realismus“ vznikl v rámci New Dealu a nápadně připomíná dělnicko-rolnické motivy z období socialistického realismu ve východní Evropě. Hlavním rozdílem je přece jen více symbolů obchodu a různých firem, přesto bychom takové obrazy v individualistické Americe úplně nečekali.
Že by trochu více sociálních programů San Franciscu dnes neškodilo, si ověřujeme o pár hodin později jen několik bloků západně od centrálního náměstí Union Square. Skupiny polehávajících, popíjejících a pokřikujících pobudů ve značně zanedbaném stavu neberou konce a ačkoli je slunečné odpoledne, raději bereme rychle zpátečku. Sem se večer rozhodně podívat nepůjdeme.
Most jako žádný jiný
Nevlídné imprese, které jsou ovšem v amerických městech časté, jedeme zaplašit k ikonickému mostu Golden Gate. Mohutná visutá konstrukce, která se pomalu blíží stovce let své existence (most začali stavět v roce 1933, zprovozněn byl o čtyři roky později) a zařadila se mezi nezpochybnitelné symboly San Francisca, potvrzuje pověst impozantní stavby.
Od jižního předmostí jdeme pár stovek metrů po chodníčku určeném pro pěší, více než 60 metrů pod námi proplouvá jedna loď za druhou a scenérii dotváří silný vítr čeřící mořskou vodu do docela vysokých vln.
Golden Gate ovšem musí vydržet nejen prudký vichr, ale také pořádné otřesy země. Seismické izolátory si prohlížíme v detailu pod vozovkou – měly by zajistit, že most vydrží i při podobně silném zemětřesení, jako bylo to, které San Francisco postihlo v roce 1906.
Jak taková spoušť vypadala, si alespoň letmo zkoušíme představit následující den, když v centru Chinatownu (Čínské čtvrti) vstoupíme do interiéru tzv. staré katedrály. Katolický kostel, zasvěcený Panně Marii Neposkvrněného početí, působí mezi změtí čínských obchodů a restaurací poněkud cizorodě, nicméně v předsíni chrámu si všímáme několika historických fotografií.
Ukazují zkázu, kterou přinesl 18. duben roku 1906 a dny následující, kdy se nejprve zničujícím způsobem otřásla země a katastrofu dokonaly následné požáry. Ze zmíněného svatostánku zůstaly stát jen obvodové zdi. Celkové následky zemětřesení byly v San Franciscu gigantické, o život přišlo asi 3 000 lidí a k zemi šlo na 80 procent budov města. Přibližně stejný podíl populace se tehdy ocitl bez přístřeší.
Cesta kolem světa: sledujte celý seriál
Redaktor iDNES.cz vyráží na sedmitýdenní expedici napříč kontinenty, kulturami i klimatickými pásmy. Postupně vás zavede od Indie přes jihovýchodní Asii a Oceánii až po Tichomoří a Spojené státy.
V jednotlivých dílech nabídne nejen autentické zážitky z cest, ale i praktické tipy, zákulisí plánování a momenty, které žádný itinerář nepředvídá. Sledujte cestu kolem světa krok za krokem – pokaždé z jiné části planety.
1. díl:
Vydáváme se na cestu kolem světa. Poradíme, jak plánovat a na co dát pozor
2. díl:
Cesta kolem světa: Indické království mlžných lesů, kde mladí fandí komunismu
3. díl:
Cesta kolem světa: Indonéský ostrov Lombok je ráj na zemi. Má však své stíny
4. díl:
Cesta kolem světa: Ledovce a stáda ovcí. Nový Zéland dělá čest své pověsti
5. díl:
Cesta kolem světa: Pacifické úsměvy. Po Tahiti máme to nejlepší za sebou
Tramvaje a (kdysi české) trolejbusy
V málokterém městě na světě patří mezi přední atrakce projížďka veřejnou dopravou, San Francisco je ale výjimka. Byla by totiž chyba vynechat projížďku některou z historických tramvajových linek. Ty tu jezdí s pomocí lan už od roku 1873 a ač z původních více než dvaceti „historických“ linek zůstávají v provozu jen tři, výrazně oživují kolorit města. I proto, že (jak bylo řečeno v úvodu) musí překonávat značné převýšení a sklon některých úseků převyšuje patnáct procent.
Na tramvajovém provozu, který dnes slouží téměř výhradně návštěvníkům města, je zajímavý vysoký podíl lidské práce. Nota bene v zemi, která udává tón v elektronizaci a automatizaci všeho. Žádné QR kódy, žádné čtečky či aplikace – jízdenky si koupíte v pokladně, případně od průvodčího (platí zvláštní tarif), ve strmých klesáních se brzdí ručně. A lidský pohon vyžaduje i konečná v centru, kdy se vozy na mechanické točně ručně otáčejí do protisměru, aby mohly zahájit cestu zpět.
Historické tramvaje patří ke koloritu San Francisca.
Pro běžné přesuny v rámci širšího centra jinak využíváme vesměs trolejbusové linky. Doprava je to velmi pomalá a dnes ji obstarávají robustní stroje americké výroby.
Není to ale tak dávno, kdy ulice San Francisca brázdily vozy vyráběné v české škodovce. Společnost MUNI, hlavní dopravce v San Franciscu, však poslední škodovácké trolejbusy v rámci modernizace vyřadila z provozu v roce 2019 a česká stopa v sanfranciské dopravě se tak zařadila do minulosti.
Oáza mezi mrakodrapy
Část druhého dne v San Franciscu trávíme v zahradě Yerba Buena Gardens, která představuje vítaný únik od betonu, oceli a skla. Pečlivě vyladěný prostor, jehož jádrem je zelená plocha obklopená nevysokými moderními budovami, je považovaný za kulturní srdce San Francisca a vysloužil si řadu ocenění za mistrný urbanistický projekt.
Zahrada je volně přístupná a nenásilně spojuje umění a kulturu s běžnou komercí. Kolem poledne tam proto potkáváme jak úředníky a manažery, kteří si sem odskočili z kanceláří a firem sídlících v okolních mrakodrapech na oběd, tak školní skupiny či turisty. Ti si sem přišli, podobně jako my, na chvíli oddechnout od ruchu velkoměsta.
Mezi kulturními institucemi, které obklopují Yerba Buena Gardens, vyniká Sanfranciské muzeum moderní umění. Současnou stavbu, která skrývá jednu z největších sbírek moderního umění na světě, projektoval elitní švýcarský architekt Mario Botta a my na ni hledíme z vyhlídkové plošiny konferenčního centra. Je až s podivem, jak je nevysoká, propracovaná budova v harmonii s nekomplikovanými mrakodrapy, které tvoří celé scéně výrazné pozadí .
Imprese z esteticky vyladěného prostoru jsou ale pár sekund po opuštění zahrady pryč. „Hej, máš pár zbytečných dolarů, sem s nimi,“ nese se k nám od skupiny bezdomovců zevlujících na přilehlé ulici. To abychom nezapomněli, že jsme v Americe...