Sezona bez trofeje. Sice s Ligou mistrů, ale zároveň plná trapných výkonů a se závěrem, pro který neexistuje omluva. Ve skupině o titul tři zápasy, tři porážky. V poháru zoufalé představení a trapas, o němž rozhodlo už poločasové skóre 0:3. Překvapení? Vzhledem k okolnostem ani ne. Vlastně se fanouškům nemůžete divit, že z tribuny, které se říká Mušle, se po zápase směrem k hráčům rozléhal pokřik: Dresy dolů! „Nenazýval bych náš výkon jako výkon. Prohrávat ve finále nula tři? To bylo jedno velké nic,“ hlesl stoper Martin Vitík. „Když hrajete finále a první poločas vypadá takhle... To se nesmí stát. Je to příšerné,“ zoufal si trenér Lars Friis. Anglické slovíčko terrible ještě několikrát zopakoval, ale odstoupit sám odmítl: „Jsem první, kdo se půjde bít za tenhle klub. Pokud vám jde o mou budoucnost, musíte se ptát na jiném telefonním čísle.“ Těžko si představit, že ho šéfové v čele se sportovním ředitelem Tomášem Rosickým nechají dotrénovat zbylé dva zápasy v nadstavbě. Vždyť Spartě funí na záda pátý Jablonec, reálně hrozí, že se jí po třiačtyřiceti letech Evropa nebude týkat. A to by teprve nastal průšvih. Bylo by velmi nefér opomenout, jak parádně se na zápas připravila Olomouc, která do mrtě využila domácího prostředí a sparťany, podle bookmakerů velké favority, suverénně sfoukla. Bravo! „Nepopsatelné emoce. Snové. Neuvěřitelné, jaký úspěch jsme udělali,“ jásal trenér Tomáš Janotka s masivní medailí na krku. „Porazili jsme první, třetí a čtvrtý tým tabulky. Pro takové zážitky hrajeme.“ Sigma zářila a naprázdno vyzněly silácké vzkazy, které k týmu skrz chorea vysílali sparťanští fanoušci: Pastva skončila, přichází lov! Přijeli jsme si vzít to, co nám patří! Jenže krvelačného vlka, který cenil zuby z plachty v kotli, sparťané nepřipomínali ani trochu. Není náhoda, že jediný gól zapsali z penalty po nastřelené ruce. To, jak zoufale finále odehráli, vůbec neladilo s předzápasovým odhodláním. Sparťané v čele s trenérem Friisem sami sebe před utkáním přesvědčovali, že udělali všechno, aby finále zvládli, přitom pokud někdo dělal pro úspěch opravdu vše, tak Sigma. Obětovala nadstavbu, kde jí stejně o nic nešlo, všechno směrovala jen a pouze k domácímu finále. A připravila se dokonale. Kondičně, herně, mentálně. Olomoucký brankář Jan Koutný inkasuje po střele Albiona Rrahmaniho. Všimli jste si, jak nažhavená byla lavička s koučem Janotkou? Všichni jako v transu, perfektně nastavení na životní zápas o trofej a evropské poháry. Sparta? Leklá, nedůsledná, vynervovaná, vyklepaná. Což jsou přesně vlastnosti, které vůbec nejdou dohromady s aurou, která ji léta provází. Teď se vytratila. Tohle přece není Sparta. Ne ta, která nahání strach a právem si říká železná. Jako by se propadla v čase, zpátky do doby, kdy se léta marně snažila tým opravit po experimentování, které začal italský kouč Stramaccioni. Ve středu přitom na první pohled udělala pravý opak než v éře takzvané internacionalizace: Friis složil základní sestavu z Čechů, dvou Slováků a Albánce Laciho a jedenáct míst na lavičce komplet obsadili cizinci. Včetně gólmana Vindahla, který v duchu pohárové tradice pustil mezi tyče náhradníka Surovčíka. Ani tenhle tah se nepovedl. Už se pomalu blížila poločasová pauza, když slovenský brankář nakročil zbytečně daleko a domácí filuta Zorvan ho z velkého úhlu nečekaně přeloboval. Centroval? Střílel? A není to fuk? Nešťastný Martin Vitík po prohraném pohárovém finále. Přesně v tu chvíli se Sparta totálně rozsypala. Ještě do poločasu inkasovala potřetí, když bránění při standardce připomínalo sabotáž a Mikulenka zblízka napálil balon do sítě. V tu chvíli už nikdo neřešil, jestli prvnímu gólu Zorvana ve čtvrté minutě nepředcházela ruka, což sparťané reklamovali. Sami teď cítí, že tým je rozbitý. A že v létě se musí kabinou prohnat tajfun, aby se něco změnilo.