„Když jsem viděl v základní sestavě přípravného zápasu proti Maltě tři naše odchovance, říkal jsem si, že tolik jich tam nemá ani Sparta se Slavií,“ zmiňuje Stýskal, jemuž ve starších žácích prošli rukama všichni tři – brankář Matěj Kovář, obránce David Jurásek i záložník Lukáš Sadílek. Nejpevnější pozici v národním týmu měl poslední jmenovaný, jenže kvůli kurióznímu zranění při sjezdu na tříkolce ze závěrečného soustředění v Rakousku mu šampionát smolně utekl. „Byla to těžká klukovina. Když jsme si volali s panem Stýskalem, říkali jsme si, jak ho to mohlo vůbec napadnout,“ diví se Michal Beran, který Sadílka v jeho desíti letech přivedl do Slovácka z Ostrožské Nové Vsi. Juráska s Kovářem si piplal od přípravky až do mladších žáků, pak je předal Stýskalovi. Oba patřili do výjimečného ročníku 2000, z něhož vzešli i další ligoví fotbalisté – jeho syn Michal (Bohemians) a Michal Kohút (Slovácko). Beran senior tehdy dělal zástupce ředitele Sportovní školy v Uherském Hradišti, kterou všichni tři navštěvovali. Kovář s Juráskem v jedné třídě, starší Sadílek o ročník výše. Jako učitel tělesné výchovy dbal na jejich sportovní všestrannost. „Jako speciálka jsme měli pět hodin týdně tělocviku. Když končili osmičku, uměli gymnastiku na středoškolské úrovni. Bez problémů skočili salto vzad i vpřed,“ líčí Beran. Český tým na Euru 2024 „Koordinace, jemná technika, to byla zásluha Michala Berana,“ chválí Stýskal kolegu. Všichni ale vynikali hlavně s míčem na noze, nejvíce Sadílek. Ač postavou nejmenší, na hřišti byl vždycky nepřehlédnutelný. „Už tehdy byl výjimečný, stejně staré kluky převyšoval. Zarputilý, běhavý, jak dnes říkají turbo vysavač. Navíc byl lídr, což platilo i ve škole. My trenéři jsme chodili na rodičovské rady sportovních tříd a třídní učitelka povídala, že když Michal chyběl ve škole, modlila se, aby se co nejdříve vrátil, že bez něj třída nefunguje,“ prozradil Stýskal. Známky? Žádný problém. „Až do osmičky byl Michal jedničkář, premiant třídy. David se synem nosili nejhůře dvojky,“ doplnil Beran. On i Stýskal tušili, že to Sadílek dotáhne daleko. Ze Slovácka vyrážel na zahraniční stáže, do Juventusu Turín, PSV Eindhoven, kam zamířil už v šestnácti. A nizozemskou Eredivisii hraje s jednosezonním odskočením do Liberce doteď. Michal Beran Kovářův progres byl pozvolnější. Původně začínal v poli, chytání se dlouho bránil. „Na gólmana měl dispozice, po tatínkovi byl vysoký, ale když jsem ho dal poprvé do brány, vzpouzel se a nebylo snadné přesvědčit ani jeho rodiče, že to pro něj bude pravé místo,“ vypráví Beran. Z herní průpravy těží Kovář dodnes. Ve Slovácku byl dalším hráčem, jen s rukavicemi. „Hodně hrál nohama, fungoval jako stoper daleko před bránou, kolikrát jsme dostali gól do prázdné,“ směje se Stýskal. „Jako gólman vynikal až později, dlouho byl tenký, svaly nabral, až odešel do Manchesteru United.“ Kovář zvedl kotvy z Hradiště v osmnácti, po loňském ročním hostování ve Spartě přestoupil do Leverkusenu, se kterým letos získal bundesligový titul. Nejtrnitější cestu na výsluní měl Jurásek, který momentálně hostuje v Hoffenheimu z Benfiky Lisabon. Také rodák z Dolního Němčí si vyzkoušel stáž v Juventusu, jenže ve čtrnácti ho zabrzdila zlomenina zánártní kůstky. Se Slováckem se tehdy nerozešel v nejlepším. Po základní škole se vrátil na skok do Dolního Němčí, výraznější stopu nezanechal ani v Brně, jeho potenciál rozvinula až Slavia a Boleslav, která si ho vytáhla z druholigového Prostějova. „Měl výbornou levou nohu, techniku, rychlost, ale nebyl fyzicky vyspělý a neřekl bych tehdy, že tak vystřelí,“ přiznává Stýskal. „Ale moc mu to přeju.“ Stýskal trénuje v mládežnické akademii klubu dodnes a příběhem Sadílka, Kováře a Juráska svoje malé svěřence motivuje.