Už tehdy v Hradci jsem věděl, že odejdu. Darida o posledním titulu s Plzní i cizině
Přitom se Hradec tehdy, první červnový den roku 2013, v duelu s Plzní ani v případě výhry už nemohl v nejvyšší soutěži zachránit, zatímco soupeř s Daridou v sestavě tři body potřeboval k tomu, aby mohl slavit svůj druhý mistrovský titul.
„Pro nás to byl krásný zážitek,“ přiznává Darida a fanoušci Hradce mu stále živou vzpomínku dnes jistě odpustí.
Už v neděli je totiž v zápase s pražskou Slavií (2:2) svým výkonem přesvědčil, že jeho návrat do české ligy v dresu Hradce je pro východočeský klub opravdovou výhrou.
V sobotu se bývalý kapitán české reprezentace, borec, jenž většinu kariéry strávil v zahraničí, do Hradce v ligovém zápase vrátí.
Jeho hradeckým návratem bude zápas s Karvinou. Na stejných místech, ale na zcela jiném stadionu.
Vzpomenete si ještě na stadion, na kterém jste tehdy slavili?
Velmi dobře. Stará obrovská brána mi připomínala plzeňskou bránu borců, bylo to hodně podobné. Vybavím si dokonce i kabinu. Krásná doba, měli jsme dobrý tým.
Šlo o zápas, který potvrdil vaši obhajobu titulu.
Potřebovali jsme vyhrát anebo čekat, jestli Sparta v Ostravě ztratí.
Nebylo to potřeba i díky vám. Jaký to byl zápas?
Povedl se nám vstup do něj, hned v první minutě jsme dali gól. Brzy přidal druhý Venca Procházka a pak na začátku druhé půle třetí Marián Čišovský. Na ten si vzpomínám dobře, po odrazu od břevna se mu míč zapletl mezi nohama, ale on ho do branky nějak doklepal. Bylo to 3:0 a zbytek zápasu jsme si užili.
Vy jste tehdy mezi oslavami odpovídal na otázky, zda onen gól byl v té době váš poslední v české lize. Nebyl, ale netrvalo dlouho a odešel jste do Německa. Jak to bylo s vaším odchodem právě po zápase v Hradci?
Už tehdy bylo jasné, že půjdu do Freiburgu, ale mezi kluby byla dohoda, že novou sezonu začnu ještě v Plzni. Hráli jsme tenkrát s Viktorkou kvalifikaci o Ligu mistrů, takže bylo dohodnuto, že dokud ji budeme hrát, budu v Plzni a až pak si zabalím saky paky a vyrazím do Freiburgu.
Plzeň se tehdy do Ligy mistrů dostala, ale vy jste si v ní už nezahrál. Nebylo vám to trochu líto?
Na tohle se mě tehdy ptalo hodně lidí. Samozřejmě, že Liga mistrů je Liga mistrů, ale nikde nebylo dáno, kolikrát ji Viktorka ještě bude hrát. Pro mě to byl krok do zahraničí, krok dopředu a já jsem věděl, že když ve Freiburgu, nebo někde jinde v bundeslize pár let vydržím, tak si těch zápasů s Dortmundem, Schalke, Bayernem, Gladbachem či Leverkusenem zahraju hodně. A všechny tyhle byly takové, jako kdybych Ligu mistrů hrál každý rok. Věděl jsem, že těch kvalitních zápasů tam bude dost.
Jenomže start ve Freiburgu jste musel kvůli zranění o pár týdnů odložit.
Je pravda, že tahle štace pro mě nezačala nejšťastněji. V zářijovém reprezentačním srazu jsme hráli s Itálií. Dostal jsem ránu do kotníku, jenomže jsme vedli, o poločase mi to v kabině obstříkli a já hrál dál. Po zápase se ukázalo, že jsem v tom kotníku měl přetržený vaz. Byl jsem delší čas mimo, ale pak se to dalo dohromady a byly z toho ve Freiburgu dvě sezony.
Ta druhá skončila špatně, Freiburg sestoupil. Co se po první, v níž se týmu i s vámi dařilo, pokazilo?
Hlavně její závěr. Vzpomínám si na poslední dva zápasy, v nichž jsme se zachránit mohli. Bojovali jsme o to tenkrát s Hamburkem a s Hannoverem, potřebovali jsme udělat o bod víc než oni. V předposledním kole jsme doma porazili Bayern Mnichov a už jsme si mysleli, že to dopadne dobře. Jenomže v posledním kole jsme jeli do Hannoveru a prohráli tam 1:2, Hamburk porazil Schalke a my jsme sestoupili.
A vy jste jste z Freiburgu odešel. Těžké rozhodnutí?
Těžké, protože to byl suprový klub. Měl úžasné zázemí, fajn lidi. Od prezidenta až po uklízečku. Dávali si hodně záležet na tom, koho si do týmu i do managementu dosadí, hledali lidi, kteří mají charakter.
Přišla po sestupu čistka?
Právě, že ne. Hodně kluků zůstalo, odešli možná dva tři hráči. Dokonce i trenér po té neúspěšné sezoně zůstal a Freiburg to hned sezonu nato dotáhl zpátky do ligy. To je na klobouk dolů, protože většinou týmy v Německu na to potřebují nějaký čas.
To se hrálo už bez vás. Proč?
Táhlo mě to do první bundesligy. Hlavně kvůli nároďáku. Bavil jsem o tom tenkrát s trenérem Vrbou, který ho vedl. Říkal, že by byl radši, kdybych hrál někde v první bundeslize. Nějaké nabídky jsem měl a jedna byla z berlínské Herthy, kam jsem nakonec odešel.
A strávil tam téměř osm sezon. Jaký byl přechod z malého, spíš rodinného klubu do velkého v Berlíně?
Dvousečný. Ačkoliv to byl velký klub v hlavním městě, v té době už měl nějakých deset let po svých nejlepších a po celou tu dobu od nich to tam asi moc neklapalo. Třeba i zázemí tam bylo na horší úrovni než ve Freiburgu.
První sezony v Berlíně ale nebyly špatné.
Jak měla Hertha větší možnosti než řada jiných klubů, tak se snažila něco budovat. Nám se povedly první dva roky, dostali jsme se i do evropských pohárů, pak ale přišly dva hluché. Uhráli jsme nějaká desátá jedenáctá místa. V podstatě se nehrálo o nic, ani o hořejšek tabulky, ani o její spodek. V klubu ale tehdy řekli, že to pro ně je málo a že chtějí víc. Přišel nový investor z Ameriky, udělaly se změny a dopadli jsme víceméně podobně jako svého času Sparta. Nakoupilo se dost hráčů za veliké peníze a nesedlo si to. Myslím si, že tohle fakt byl začátek konce Herthy, táhlo se to, až nakonec spadla dolů.
Jak jste její postupný pád prožíval?
Bylo to těžké. Týmu se postupně přestávalo dařit, střídali se trenéři, ne s každým si člověk sedl a naopak. V klubu byla hektika, od vedení se to přenášelo i na hráče, nebylo to příjemné. Vůbec jsem si fotbal v té době tam moc neužíval.
Až přišla sestupová sezona.
Před ní jsme dvakrát neměli se záchranou problém, byli jsme ještě poměrně v klidu středu tabulky, i když spíš v dolní polovině. Pak se ale postupně rozutekli hráči z kostry týmu, takoví, co drželi kabinu. Přišlo hodně mladých kluků různých národností, v kabině už to nebylo ono a na hřišti to bylo vidět.
Co postupnému pádu říkali fanoušci?
Bylo to složitější. Na Herthu chodí hodně diváků, ale vedle tvrdého jádra a dalších příznivců také hodně takových spíš turistů, kteří se jdou podívat na olympijský stadion. Ti to samozřejmě neřešili, ale tvrdé jádro to neslo těžce. Do toho ještě přišel vzestup Unionu, který nám začal v Berlíně konkurovat. V prvních letech jsme ho v derby sice poráželi, ale pak, jak nám se přestávalo dařit, se misky vah přiklonily na stranu Unionu. Naši fanoušci to nesli hodně špatně. A uměli to dát najevo. Takže jsme zažili jejich návštěvu na tréninku s výzvou, že se musíme sebrat. A také zápas, ve kterém po nás chtěli, abychom se svlékli z dresů, protože si nezasloužíme je nosit.
Přišla sestupová sezona, v níž jste ale na podzim odehrál jen tři zápasy a v zimě odešel do Řecka. Jak se to všechno seběhlo?
Složité období. Sezona začala a nic nenasvědčovalo tomu, že bych měl odejít. Jenomže po skončení přestupového období mi vedení řeklo, že mě už nechtějí. Na přestup bylo pozdě, nedalo se nic dělat, přitom v létě jsem nějaké nabídky měl. Takže jsem ten podzim opravdu víceméně proseděl. Naštěstí ale všechno špatné bylo k něčemu dobré.
Myslíte, že vám to vyneslo odchod do Řecka?
Přesně tak. Až do té doby jsem přesun někam jinam neřešil. V Berlíně jsme byli s rodinou spokojení, všechno okolo bylo v pohodě, narodil se nám tam syn. V průběhu toho podzimu jsem ale měl trochu víc času popřemýšlet, co by bylo fajn, kam bych se chtěl posunout dál.
Vyšel z toho přestup do Arisu Soluň. Jak k němu došlo?
Mám za manažera Ondru Chovance, stejně jako Jakub Brabec, který už v té době v Arisu hrál. Ondra za ním v té době do Soluně letěl něco vyřizovat, tak jsem mu řekl, že by se mi líbilo jít někam na jih a ke konci kariéry si něco takového u moře vyzkoušet. On se poptal, vedení se to líbilo, zapadal jsem jim tam, a už v průběhu toho podzimu jsme si zavolali. Pak jsem byl v Aténách na jednání s prezidentem o smlouvě a někdy kolem Vánoc jsem se hlásil v Arisu.
Úleva po konci v Herthě?
Tak to necítím, nemám zášť proti nikomu z klubu. Bylo to v ní fajn, ale stačilo to.
Jak rodina přijala tak radikální změnu?
Synovi to bylo vzhledem k jeho věku pochopitelně jedno.
(smích)
S manželkou jsme to řešili a shodli jsme se, že to zkusíme. Ukázalo se, že Soluň je krásné místo k žití. I když to tam manželka neměla příliš lehké hlavně po tom, co se nám tam narodila dcera.
O vás se ví, že na pohodu rodiny hodně dáte. Hrálo to roli i ve chvíli, kdy jste se před čtyřmi lety rozhodl ukončit svoji reprezentační kariéru?
Určitě ano. Fotbal mám rád, rád ho hraji, ale je to spojené s cestováním, často nejste doma. Tehdy jsem nad tím dlouho přemýšlel. Bylo to v době covidu, o rok se odložilo Euro, a když jsem na něj v roce 2021 jel, už jsem byl rozhodnutý a smířený, že končím. Chtěl jsem čas věnovaný fotbalu trošku zkrátit a víc ho dát rodině.
S ní jste se nyní vrátil do Čech.
Syn půjde do první třídy. Kdyby tohle přišlo příští rok nebo za dva roky, tak jsme možná ještě zůstali.
Vrátili jste se do Hradce, nedaleko odsud manželka pochází, zatímco vy jste ze západu Čech. Co tady převážilo?
Tohle jsme také dlouho řešili. Věděli jsme, že nejvíc času po mé kariéře strávíme někde v Česku. Hledali jsme možnosti bydlení v Plzni, chvilku i v Praze, což jsme ale brzy smetli ze stolu, a potom v Hradci. Ten dopadl nejlépe.
Přicházíte v situaci, kdy si Hradec buduje stále lepší pozici v českém fotbalu. Bylo to důležité pro přestup právě do tohoto klubu?
Určitě ano, kdyby na tom byl jako tehdy, kdy jsem tady naposledy hrál, asi bych přemýšlel trochu jinak.