Mohl mít lepší předpoklad pro to, aby se dříve nebo později prosadil do prvního týmu Hradce? Těžko soudit, ale tehdy se mu to přes několik pokusů nepodařilo. Až letos, ve dvaatřiceti letech, kdy se tento týden vrátil domů jako uznávaný stoper ověnčený polským titulem, reprezentačními starty a lukrativním angažmá v elitním korejském klubu. Uměl jste si před těmi třinácti lety představit, že to bude trvat tak dlouho? Tohle bych určitě neřekl. Byly momenty, kdy jsem na to přestal myslet a přestala to být moje ambice. Cíl to je, když jste v dorostu, to se chcete se do áčka probojovat. Když to nejde poprvé, podruhé, většinou to pustíte z hlavy a soustředíte se na svoji cestu. Vzpomenete si někdy na ten titul, který tehdy vaší generací otvíral světlou budoucnost? Samozřejmě. I proto, že nás k němu tehdy dovedl Luboš Prokopec, jeden z velmi důležitých lidí v mé kariéře. On mně totiž do života dal opravdu hodně. Pochopitelně i další trenéři, kteří mě v mládeži vedli, ale s Lubošem jsme toho prožili nejvíc. Byl to můj první titul, s ním jsem poznal, co je opravdu těžká fotbalová práce, a od té doby jsem nezažil něco, co by převýšilo tak těžký dril, který v tu chvíli musel mladý člověk hlavně v hlavě snést. Když teď děláme nějaké opravdu těžké cvičení v přípravě, vždycky si na to s úsměvem vzpomenu, protože už jsem to v šestnácti sedmnácti zažil. ONLINE: Ostrava – Hradec Podrobná reportáž v neděli od 17:00 Přesto vám to tehdy na první mužstvo v Hradci nestačilo. Jasně, ale Luboš dal všemu mému fotbalovému drajv a naučil mě i vyhrávat. Chtěl v nás tu touhu probudit, ve mně to zůstalo a mohl jsem to využít v další kariéře. A byl to právě on, kdo mi napsal, když viděl, že mám v Koreji trable: Tome, mám pro tebe klub. Ptám se: Jaký? FC Hradec Králové, odpověděl. Vyšlo to, o vašem návratu do Hradce se mluvilo už v prosinci. Co bylo ještě ve hře? V zimní přestávce jsme byli velmi blízko dohodě s klubem z americké MLS, bohužel všechno se točilo kolem mé smlouvy. Ale pro kluby v Americe, kde jsou platové stropy, to bylo těžké, měly pod nimi už plno. Já jsem musel všechno řešit, nebylo to příjemné. Díky bohu jsem se v Koreji dopracoval k takové smlouvě, která byla opravdu životní. Nakonec jste zůstal. Doufám, že mi nikdo nebude zazlívat, že jsem se tam tak dlouho fotbalové trápil, že jsem nehrál. Ale asi to pochopíte, když zvážíte, že mám rodinu. Navíc moje kariéra je trošku specifická kvůli pozdnímu začátku. Takže na rovinu řeknu, že jsem si trochu musel nadělat za ty časy strávené ve fotbalovém suterénu, kdy se jenom přežívalo. Občas výplaty ani nebyly a já si to potřeboval vynahradit. Jsem za to rád. Takže nelitujete, že jste se pro Koreu rozhodl? Určitě ne, do života mi to dalo komfort a zabezpečil jsem moji rodinu. Na druhou stranu to neznamená, že jsem ztratil dravost nebo chuť. Pořád jsem hladovej, chci se do toho zakousnout a chci jít dál, být úspěšný. Co bylo po fotbalové stránce v Koreji špatně? Já jsem několik let pracoval s jedním trenérem, Markem Papszunem – fantastický kouč, můj druhý táta. Dal mi do života všechno, ze třetiligového hráče udělal reprezentanta, takže si asi dokážete představit, co pro mě ten člověk znamená. A najednou jsem se ocitl v novém systému, úplně jiná atmosféra, kultura, byl problém s komunikací, osmdesát procent lidí nemluvilo anglicky. Pro mě to bylo velmi těžké, navíc jsem necítil fotbal stejně jako rumunský trenér Dan Petrescu, úplně jiná trenérská škola. Poučení pro vás? Beru to jako svoji vinu. Kdyby to bylo dneska, zkušenost už mám a budu dělat všechno, co mi trenér řekne, změnil bych adaptaci, ale čas na ni byl velmi krátký. Vlastně po čtyřech měsících mi řekli, že se mnou nepočítají. Až pak jsem zjistil, že takhle to v Koreji funguje. Je kvóta na cizince, pět na jeden tým, tři v základu. A tak jakmile něco nefunguje, cítí, že to není ono, snaží se vás dostat ven. Šlo s tím něco dělat? Bojoval jsem s tím od listopadu, chtěl jsem se zakousnout, protože nesnáším prohry. Šel jsem tam s vizí, že vyhraji asijskou Ligu mistrů, korejskou ligu, protože Jeonbuk je největší klub v celém regionu, absolutní gigant. Takové podmínky pro trénink jsem nikdy v životě neviděl, naprostá bomba, jenže všechno je o lidech. A nám to spolu bohužel nesedlo. Co život v Koreji? Perfektní! Narodil se nám tam druhý syn, navždy už to pro mě bude speciální místo. Skvělá země, která mě hodně naučila, technický a ekonomický gigant, opravdu neuvěřitelný. S manželkou jsme si odtamtud přivezli i pár námětů pro budoucí byznys. Postupně bychom je chtěli realizovat. Teď je však u mě na prvním místě stále fotbal. Jako fotbalistu si vás každý spojuje s Polskem. Berete to? Určitě, udělal jsem tam kariéru, díky Polsku jsem i teď tady a je už jenom na mně, abych ty legendy přetáhl i sem. Málokdo mě tady zná, skoro nikdo mě neviděl hrát pravidelně a je jenom na mně, abych tlak a očekávání potvrdil. Na co z Polska budete vzpomínat nejvíce? Na tituly, proto se fotbal dělá. Vyhrál jsem třetí i druhou ligu, potom jsme dvakrát ovládli pohár, Superpohár. Dvakrát jsme byli druzí a nakonec jsme zvedli nad hlavu pohár pro mistra Ekstraklasy. Myslím si, že medailí doma pár je a už přemýšlím, kam si je jednou dám. Chtěl bych mít nějaké místečko, kam se budu vracet, strašně rád bych tam přidal nějaký úspěch s Hradcem. S jakou představou jste do třetí polské ligy, kterou Raków tehdy hrál, šel? Ve chvíli, která pro vás nebyla jednoduchá. Byl jsem tehdy opravdu na rozhraní, zvažoval jsem i nabídku z Kostelce nad Orlicí hrát krajský přebor. Cítil jsem tehdy, že mi v Čechách čas utíká a stále se nedokážu prosadit na požadovanou úroveň. Jenomže jsem vždycky chtěl být profesionální fotbalista, chtěl jsem ráno vstát, dát si perfektní snídani, jet na trénink, po tréninku si udělat regeneraci, prostě být profíkem. Nešlo to a tak jsem se rozhodl přijmout nabídku Rakówa do třetí polské ligy. Následovala neuvěřitelná cesta nahoru, nebylo pro vás těžké klubové plány přijmout? Ambiciózní vize mě opravdu překvapila. Jasně nastavený plán, který se ještě urychlil a my jsme sedmou sezonu udělali titul. Opravdu velká věc, napsali jsme historii. Nikdo na nás už nezapomene. V Czestochové prý ani náhodou, jaký vztah k ní máte? Já mám vlastně dva domovy. Polsko je ten druhý, ale já miluju Česko a teď jsem se sem vrátil. Možná jste i vy zaregistrovali zájem polských fanoušků. Reagují na to, že se vracím, že jsem blízko, píšou, že se budou jezdit dívat na naše zápasy a že je štve, že jsem se nevrátil k nim domů, protože podle nich jsem doma u nich. Nyní budete hájit barvy Hradce, co říkáte na současnou sílu jeho kádru? Jsem strašně rád, že jsem v kabině plné hladových mladých hráčů, kteří mají touhu něco dokázat. A oni cítí, že mají veškeré nástroje, aby se to povedlo. Jsem tady pár dní, ale kabina je výtečná, vracím se fakt domů. Jsem hrdý, že jsem zpátky, a vděčný za přijetí.