Bylo to 8. května 1945 na Den vítězství, kdy se bezstarostná dospívající princezna inkognito vytratila z Buckinghamského paláce se svou sestrou Margaret a zmizela v tančícím davu, který oslavoval porážku nacistů. Královna o zážitku při rozhovoru vyprávěla veteránovi a královskému korespondentovi BBC Godfreyovi Talbotovi. Mluvila o tom, jak pocítila vzrušení a úlevu, když se dozvěděla, že válka v Evropě skončila. Po šesti letech smutku a hrůzy byli lidé připraveni slavit. „Byla to jedna z nejpamátnějších nocí mého života.“ Jednalo se o jednu ze čtyř příležitostí, kdy se mohla nepozorovaně pohybovat mezi davem obyčejných lidí. Jednou z těch, kdo se k královským sestrám připojily na jejich výpravě v Den vítězství v Evropě, byla jejich sestřenice Margaret Rhodesová. Ve své autobiografii napsala: „Domnívám se, že pro princezny to byl jedinečný záblesk osobní svobody; jakýsi obrácený Popelčin moment, kdy mohly předstírat, že jsou obyčejné a neznámé.“ V 15:00 premiér Winston Churchill ve svém rozhlasovém projevu oficiálně oznámil, že válka v Evropě skončila. „Můžeme si dopřát krátkou chvíli radosti, ale ani na okamžik nezapomínejme na útrapy a úsilí, které nás čekají,“ řekl. Král Jiří VI. rovněž pronesl projev, vysílaný z Buckinghamského paláce poznamenaného bombardováním, v němž poděkoval národu. Královská rodina se na naléhání davu opakovaně ukazovala na palácovém balkóně, přičemž jednou se k nim připojil i Churchill. Tato vystoupení shromážděný dav nadšeně přijímal. „Myslím, že jsme vycházeli na balkón téměř každou hodinu – šestkrát – a pak, když nás zasáhlo vzrušení z rozsvícení reflektorů, jsme si, sestra a já, uvědomily, že nevidíme, z čeho má dav radost. Matka si pro tuto příležitost nasadila čelenku, a tak jsme se rodičů zeptaly, zda můžeme jít ven a podívat se na to samy. Pamatuji si, že jsme se strašně báli, aby nás někdo nepoznal, a tak jsem si čepici z uniformy natáhla hluboko do očí. Jeden královský granátník to kritizoval a tak jsem si musela čepici nasadit normálně,“ řekla Alžběta II. v roce 1985 BBC. Sestry se rozhodly vydat se hlouběji do města a nasát více z té atmosféry. Jak vzpomínala zesnulá královna: „Pamatuji si řady neznámých lidí, kteří se drželi za ruce a kráčeli po Whitehallu, všichni jsme byli unášeni vlnou štěstí a úlevy.“ Dalším členem jejich skupiny byl její bratranec John Elphinstone, který se právě vrátil domů po čtyřech a půl letech strávených jako válečný zajatec. Vybavila si jeho úžas, že může volně kráčet se svou rodinou v přátelském davu. Dodala: „Pamatuji si také, jak si někdo vyměnil klobouk s nizozemským námořníkem a ten chudák šel s námi, aby si svou čepici vzal zpět.“ Po všech těch vzrušujících okamžicích nastal čas vmísit se zpět do davu před palácem. „Poté, co jsme prošli Green Parkem, stáli jsme venku a volali: ‚Chceme krále!‘, a podařilo se mi zahlédnout své rodiče na balkóně,“ vzpomínala nyní již zesnulá královna. Princezně Alžbětě bylo 13 let, když v roce 1939 vypukla druhá světová válka. Během těch šesti let konfliktu byla většinou uvězněna ve zdech hradu Windsor, zatímco dospívala do své veřejné role jako dědička trůnu. Královská rodina se pro mnohé stala silným symbolem národního odhodlání a rozhodnutí ponechat obě princezny ve Velké Británii pozvedlo morálku obyvatelstva. Hrad Windsor leží asi 35 kilometrů od Buckinghamského paláce, takže sestry byly stále dost blízko Londýna na to, aby mohly být svědky hořícího nebe nad městem během německých náletů. Alžběta II. oslavila 18. narozeniny rok před koncem války a oblékla vojenskou uniformu Auxiliary Territorial Service (ATS). Jako poručice Elizabeth Windsor strávila tři týdny výcvikem, aby se stala kvalifikovanou řidičkou a mechaničkou armády. V následujících letech byla Alžběta II. známá svými občasnými diskrétními výlety, například na představení ve West Endu. Veřejně jsou však známy pouze tři další spontánní anonymní procházky, všechny na oslavu konce války.