Nejvyšší české, potažmo československé státní vyznamenání, Řád bílého lva, dostávali v minulosti kromě významných osobností také státníci, jejichž volba je z dnešního pohledu mírně řečeno nešťastná. Většina vyznamenaných diktátorů i dalších sporných osobností pěticípou hvězdici s českým lvem získala za komunistického režimu, který s oblibou vyznamenával hlavně nositele socialistické myšlenky. Jedna kontroverzní postava by se ale našla už za éry Tomáše Garrigua Masaryka na Pražském hradě. Masarykův přešlap Právě z jeho rukou v červenci 1926, několik let po získání premiérského křesla, získal nejvyšší ocenění italský diktátor Benito Mussolini. Ačkoli se Duce (tedy vůdce), jak si nechával říkat, už v té době netajil totalitními tendencemi a tvrdým potíráním odpůrců, dle Masaryka si ocenění zasloužil. Důvodů bylo několik – během první světové války patřila Itálie ke spojencům, jejichž vítězství umožnilo vznik Československa. Sám Mussolini navíc už během války nadšeně propagoval myšlenku české samostatnosti. Čechy, respektive Čechoslováky měl v oblibě, obdivoval například učení mistra Jana Husa, o kterém dokonce napsal knihu, a oceňoval i samotného prezidenta. Italský fašistický vůdce Benito Mussolini si pro ocenění od T. G. Masaryka přijel v červenci 1926. Nadšení pro samostatné Československo však s Mussoliniho postupným přechodem k fašistickému diktátorovi pomalu opadávalo. Jen dvanáct let po udělení řádu připojil svůj podpis k Mnichovské dohodě. Genocidu a totalitu třeba odměňovat Skutečná plejáda absurdních osobností však nejvyšší státní vyznamenání získala za minulého režimu. Jednou z nejkontroverznějších je Mengistu Haile Mariam. Jméno předsedy etiopské Prozatímní vojenské správy (zvané Derg), jenž se k moci dostal v 70. letech, u nás není příliš známé, vysloužil si však přezdívky „řezník z Addis Abeby“ nebo „africký Stalin.“ Mengistu Haile Mariam už jako prezident Etiopie v roce 1990. Na svědomí má genocidu, již pod jeho vedením Derg vedl. Během násilných politických represí zvaných Rudý teror zemřelo několik set tisíc lidí. Řád bílého lva získal v říjnu 1987. Později se stal prezidentem a po roce 1991 utekl do Zimbabwe. Už v červenci 1973 z rukou prezidenta Ludvíka Svobody převzal řád také severokorejský diktátor Kim Ir-Sen , jenž má na rukou krev milionů lidí, jejichž životy si vyžádala korejská válka v polovině století. Gustáv Husák, ještě jako generální tajemník během předávání nejvyššího státního vyznamenání kubánskému diktátorovi Fidelu Castrovi v červnu 1972. V průběhu 70. let se však dostalo na více totalitních vůdců – vyznamenání získal diktátor Kuby Fidel Castro (červen 1972), Libye Muammar Kaddáfí (červen 1978) nebo Sýrie Háfiz al-Asad (září 1975). Ještě o něco dříve, v říjnu 1960, řád převzal i kubánský revolucionář Che Guevara . Našim bratrům! Samozřejmostí už bylo oceňování představitelů „bratrských“ národů. Řádem bílého lva tak například v polovině šedesátých let československé komunistické špičky vyznamenaly jugoslávského prezidenta Josipa Tita . Nejčastěji však řád putoval ke generálním tajemníkům stran – jako jeden z prvních jej už v dubnu 1949 získal dlouholetý šéf maďarských komunistů János Kádár , tehdy ještě jako ministr vnitra. Koncem 80. let řád z rukou Miloše Jakeše získal šéf východoněmeckých komunistů Erich Honecker. Nejvyšší státní vyznamenání během let dostali i východoněmečtí generální tajemníci sjednocené socialistické strany Walter Ulbricht a jeho nástupce Erich Honecker , rumunský prezident Nicolae Ceaușescu , polský generál a prezident Wojciech Jaruzelski a nebo bulharský generální tajemník komunistické strany Todor Živkov . Srdečné pozdravy do Ruska Chybět samozřejmě nesmělo ani ocenění pro nejvyšší představitele Sovětského svazu. Nezískali jej však všichni – ocenění si v roce 1973 vysloužil Leonid Brežněv , jeho předchůdce Nikita Chruščov už o osmnáct let dříve. Řád bílého lva byl nachystaný i pro toho prvního, ale Josif Stalin jej převzít odmítl. Průkazka KGB Jurije Andropova, jež převzal Řád bílého lva v září 1970. Nejvyšší vyznamenání získal i méně známý Jurij Andropov , Brežněvův nástupce v čele sovětských komunistů. Z Hradu si jej však odnesl už v září 1970, tehdy ještě jako dlouholetý šéf všemocné KGB. Ve stejném roce si pro ocenění přišel i předseda Rady ministrů Alexej Kosigyn, jež spolurozhodoval o invazi vojsk Varšavské smlouvy o dva roky dříve.