A teď, babo, raď, jak mají tuzemské televize protančit mezi vejci, tedy mezi povinnými svátky či kulatými výročími na jedné straně a tradičně oddechovou skladbou volných dnů na straně druhé. Nova si s tím hlavu neláme ani v nejmenším. Státní svátek včetně svatováclavské legendy přivítá v pátek hezky česky Kameňákem 3. Což je onen vskutku státotvorný díl sprostonárodní filmové série, ve kterém se na místním fotbalovém zápasu očekává pornohvězda Dolly Buster . Prima jako hold patronovi naší země zopakuje tvrzení, že Česko Slovensko má talent , a ČT1 v První republice vyřeší řádění vzteklého psa i prodej lihovaru. Dekorum drží alespoň na ČT2 Mír podle mnichovské dohody, což je třicet let starý, ale pořád solidní dokument, který Jan Němec a Otto Olejár natočili ve Velké Británii k 50. výročí události. A Mnichov 1938 z roku 1968. V nedělním pozdním čase uvede ČT ještě rekonstrukci Dnes před 80 lety, nicméně jinak si stanice kvůli nějaké pietě nehodlají dělat násilí. K sobotě přece patří zábavné soutěže čili Tvoje tvář má známý hlas versus 1 proti všem , k neděli zase seriálová tradice. Náš divák, náš pán, a divák to tak má rád. Jen aby bylo jasno, tohle rozhodně není plačtivé volání po falešné povinnosti a umělé oficióznosti minulých dob. Nikdo nechce, aby se o státních svátcích vysílaly zprávy o počasí ze hřbitova a moderátoři se střídali v kladení otázek a věnců. Úplně by postačila trocha přirozeného vkusu: na oslavu dědečkova kulatého jubilea taky nepůjdeme v županu. Avšak na druhou stranu se televizím nelze divit, že červená data obcházejí s páskou na očích. Dost možná by i rády něco zahrály, ale kde vzít a nekrást? Ano, máme film Václav, a podařený, jenže jeho hrdinou je postižený vesnický outsider; to by se k poctě jaksi nehodilo. Pak by byl na skladě Kníže Václav, natočený ovšem podle Tylova dramatu jako televizní inscenace; to dávno neletí. Z filmového Knížete Václava, započatého v roce 1942 pod diktátem nacistické propagandy a díky tiché české sabotáži nikdy nedokončeného, se dochovalo jenom pár lyrických záběrů na poli či na vinici. A Svatý Václav z roku 1929 je němý, což by současný divák odchovaný Superstar považoval za poruchu signálu. Ještě hůře jsme na tom s filmovým Mnichovem. Letité Dny zrady obsahují prvky komunistické interpretace, nedávná novinka Ztraceni v Mnichově zase kombinuje komedii s novátorským výkladem dějin v příliš třaskavé směsi pro smrtelně vážné použití. Pak už se nabízejí spíše snímky o teroristickém útoku na mnichovskou olympiádu nebo krimiseriál Místo činu: Mnichov. Pravda, hlavní roli v něm stylově hraje jistý Miroslav Nemec, pohříchu však pochází z Chorvatska. Takže učinit se ctí zadost kalendářnímu vlastenectví se vlastně ani nedá. Nakonec bude lepší tvářit se, že máme před sebou obyčejný víkend, než připomínat svatého Václava silvestrovským Mejdanem roku z Václaváku a mnichovskou zradu přímým přenosem z tamního pivního Oktoberfestu. Ačkoliv obojí by asi mělo slušnou sledovanost.