Náhradní matka nebo darované sperma? Ha Thanh Špetlíková si už vybrala
Zaregistrovala jsem na sociálních sítích, že jste si začala říkat Haty. Proč?
Protože ani po čtrnácti letech herectví si diváci nepamatují moje jméno, nebo mi ho komolí. Úplně nejvíc nesnáším, když mě někdo bez dovolení přejmenuje na Haničku. Nic proti Haničkám, jen ten ignorantský přístup mi vadí. Chápu ale, že moje vietnamské jméno je pro Čechy těžce vyslovitelné, tak jsem jim šla naproti.
Pamatuji se, jak pracně a na poslední chvíli jste dokončovala obrovský obraz, který pak visel ve vaší kavárně na Žižkově. Tu jste nakonec prodala, ale mě by zajímalo, kde skončilo to dílo?
U mě v obýváku. V kavárně byla na zdi vytištěná jeho zvětšená kopie, ale originál mám doma.
Ha Thanh Špetlíková
Podobných podniků jste měla v minulosti několik, předtím jste byla scénografkou, kým jste dnes?
Scénografii jsem přestala dělat, protože jsem po covidu fyzicky i psychicky vyhořela. Šlo o náročné období. Přišly nabídky z televizí, v kavárně bylo hodně akcí a když děláte tři profese najednou, přičemž jedna z nich je výprava k opeře, tak to zkrátka není možné zvládnout. Poučila jsem se a jednu z nich opustila. Po nějaké době jsem se ze stejných důvodů zbavila i kavárny.
Ale jak mám teď víc času, zase mě chytají roupy. Chybí mi výtvarná činnost a kreativita, jsou součástí mé osobnosti, tak jsem se rozhodla věnovat interiérovému designu, který mě moc zajímá. Mám pro něj výtvarné vzdělání, ale na podzim půjdu do školy, abych si prohloubila technické a odborné znalosti v tomto oboru. Ráda bych to pak kombinovala s hraním v divadle a natáčením.
Co vás neustále vede k tak širokému spektru aktivit?
Že by nesoudnost nebo ADHD? (
smích
) Někde v podvědomí mám strach, že přijde doba, kdy nebudu mít jako herečka práci. Zatím nabídky naštěstí přicházejí (
hraje mimo jiné v Činoherním klubu Ve Smečkách a v Divadle Bez zábradlí
), ale já se necítím dobře v pozici, že si na mě někdo musí vzpomenout. Tak chci mít aspoň iluzi, že mám svůj profesní život ve vlastních rukou a nějaká zadní vrátka.
Ha Thanh Špetlíková
Kdybyste si vybrala práci ve státním sektoru, tak to pochopím. Ale jako interiérová designérka budete opět závislá na druhých a jejich poptávce.
Je to tak, ale zatím to vypadá nadějně. Občas jsem se někde o svých plánech zmínila a začaly mi chodit první zakázky, tak uvidím. Stejně bych nemohla dělat nic s pevnou pracovní dobou, protože tato forma práce se vylučuje s natáčecím plánem. A druhá věc je, že mám pocit, že umím všechno a nic, takže jsem v podstatě nezaměstnatelná.
Chodí vám spíš nabídky na zařízení soukromých bytů a domů nebo i veřejných prostor?
Teď to vypadá, že budu navrhovat pro jeden hotel ve slovenských Tatrách tři VIP pokoje. Ale teprve začínám, oťukávám situaci. A hledám i osobní důvody, proč se téhle činnosti věnovat. Abych to nedělala jenom pro peníze. Protože ve chvíli, kdy tam ty peníze nejsou, motivace někdy zmizí. Ale to, co milujete a děláte rádi… Zatím jsem pomohla kamarádům navrhnout byt, zařídit dům, beauty nebo zdravotní studio. Věří mému estetickému cítění, proto se na mě obracejí. Mám ráda, když dokážu vytvořit prostor, ve kterém se sama cítím jako doma.
Když jsem byla malá, pořád jsme s rodinou cestovali, z jednoho města do druhého. Co tři roky nás máma sbalila a někam jsme odjeli. Existuje přísloví, že sto mužů dokáže postavit tábor, ale stačí jedna žena, aby vytvořila domov. Jenomže moje máma tohle neuměla. Takže jsem se ho od útlého věku, kamkoliv jsme přijeli, snažila vybudovat já. A neustále k tomu tíhnu.
Ha Thanh Špetlíková
V jakém stylu jste si zařídila vlastní bydlení, souvisí s Vietnamem, zemí odkud pocházíte?
Já jsem teď kovářova kobyla, která chodí bosa. S partnerem jsme se nastěhovali do nového bytu a jsme ve fázi, kdy bydlíme napůl v krabicích, protože ho chceme rekonstruovat. Zatím se sžívám s místem a nápady nechávám v hlavě uležet. Ale obecně mám ráda, když interiér nepodléhá úplně módním trendům, ale vychází z nitra, z člověka. Je třeba klást si otázku nejen, jak má daný prostor vypadat a k čemu má sloužit, ale i jak se v něm chcete cítit, jaké máte denní rituály, co má váš domov o vás vypovídat, co chcete a nechcete akcentovat. Měla by to být taková scéna vašeho života.
Váš partner je s vámi zajedno, radíte se s ním?
Když jeden z partnerů má ambice interiérového designera, ten druhý velkou šanci na prosazení svých nápadů nemá. (
smích
) Ale můj přítel ani není umělecky založený. Je naopak technický typ, takže se skvěle doplňujeme. Známe se delší dobu, byli jsme kamarádi, vždycky mezi námi dobře fungovala pracovní chemie. A když jste se ptala na ty vietnamské prvky... Mám doma malý oltář. Minulý rok mi zemřel tatínek a touto formou jsem chtěla uctít jeho památku i svoji kulturu.
Před pár lety jste si nechala odebrat a zamrazit vajíčka. Zřejmě pro případ, že nebudete moci počít dítě přirozenou cestou..
.
Tenkrát jsem byla opět single a nevěděla, jak brzy mi vstoupí do života nový muž. Ale to téma mám v sobě zpracované, takže dnes už o tom dokážu mluvit otevřeně. A lidé se diví. Většinou mávnou rukou, že prý mám na dítě ještě dost času, protože jsem mladá. Ale já už tak mladá nejsem, je mi třicet sedm. Ženy to hodně podceňují. Bohužel dnešní doba je taková, že vás v pětadvaceti nenapadne nechat si zmrazit vajíčka a ani na to většinou finančně nemáte. A když to pak uděláte až v pětatřiceti jako já, tak je to spíš jenom pro váš dobrý pocit. Protože už nejsou v nejlepší kondici.
Ha Thanh Špetlíková v seriálu Ordinace v růžové zahradě 2 (2024)
Ale vy jste po rodině toužila už dřív…
Ano, ale z různých důvodů to nevyšlo. Jednou budeme mít velký demografický problém a hodně starých lidí, protože v Česku připadá na jednu ženu v průměru jenom 1,28 dítěte. Přitom stát porodnost vůbec nepodporuje. Nesnáším, když se říká, že ženy odkládají založení rodiny, protože chtějí dělat kariéru. V drtivé většině případů to není pravda. Je to spíš kvůli tomu, že nepotkaly správného partnera a že se muži neradi brzy vážou. Dneska se nabízí tolik možností, jak si život užít, včetně cestování… A na druhé straně jsou tu vysoké náklady na běžný život. Všechno je tak drahé, že rodičovství odkládáte i z ekonomického důvodu, chcete být trochu zabezpečeni.
Ve vietnamské komunitě jste coby rozvedená a bezdětná nejspíš přírodním úkazem.
Ano, to jsem. Vietnamci to vnímají jako nějaké selhání, což je strašné. Lidi obecně vůbec neví, jak komunikovat s ženami, které touží otěhotnět a z různých důvodů se jim to ještě nepovedlo. Obzvlášť ve vietnamské komunitě. Tam jsou v tomto směru neuvěřitelně neohleduplní a necitliví. Okamžitě se vás ptají: „Proč nemáš dítě? Už bys ho měla mít! Tak se běž léčit, v reprodukčních centrech to vyřeší, tam umí všechno.“ Není to pravda. Nedokážou všechno, záleží na tom, jaký máte problém.
Roman Zach, Ha Thanh Špetlíková a Karel Heřmánek mladší v představení Láska z mládí
Samozřejmě...
Reprodukční kliniky dnes umí hodně věcí, ale myslím, že je to do velké míry i byznys s nadějí a že ve skutečnosti je proces otěhotnění tak zázračný a složitý, že ho lékaři mohou ovlivnit jen malou částí. Ženy přitom mají pocit, že s dítětem můžou čekat až do čtyřiceti a když to nepůjde, tak si dojdou do centra asistované reprodukce.
Dovedete si představit, že využijete sperma dárce, pakliže byste se opět ocitla bez partnera, nebo že si dítě necháte odnosit náhradní matkou, pokud byste sama vzhledem k věku nebo zdravotním komplikacím těhotná být nemohla?
Darované sperma odmítám
a náhradní matka mi přijde ještě větší úlet, moc tomu nefandím. Momentálně si užívám dětí svých kamarádek a sestry, které občas hlídám a pak je zase ráda vracím. S předchozím partnerem jsme přemýšleli o adopci. Že bychom měli jedno dítě svoje a druhé adoptované. Nebyly to žádné konkrétní plány, jenom úvahy, ale čím jsem starší, zodpovědnější a přirozeně i unavenější, tak od této myšlenky ustupuji. Adopce je obří zodpovědnost, kdy nejste poháněni pudy a hormony a já navíc nepocházím z plně saturovaného prostředí…
V předchozích vztazích jsem neměla tolik štěstí, do toho mám velmi náročnou práci. Po všech těch letech jsem ráda, že se věci trošku stabilizovaly a ráda už vyhledávám klid. Určitě bych ještě chtěla zkusit mít vlastní dítě, moc si ho přeji, ale zároveň jsem došla do fáze – neříkám, že jsem s tím smířená – kdy přijímám jak variantu s dětmi, tak bez nich. A dokážu si představit, že si užiju obě.
8. srpna 2018
Trailery
Sledovat další díly na
iDNES.tv