KDY SE V NÍ NEJVÍC VIDÍM Iva: Vůbec se v ní nehledám. A myslím, když na to teď kvůli vaší otázce myslím, ona je natolik svá, že bych sotva něco našla. Theodora: Vidím se v ní, když má na sobě černé brýle a já jsem ve správném úhlu, ale to se vidím spíš „na ní“. V ní se pak určitě vidím na starých fotografiích, kde je se mnou těhotná. CO NÁS DOKÁŽE ROZDĚLIT Iva: Snad si vyměníme tu tam rozdílné názory na nejrůznější záležitosti, ale jen na úrovni diskuze. Teď si matně vzpomínám na situaci, kdy jsme spolu dva a půl dne nemluvily – ale už nevím, proč to bylo. Theodora: Rozdělit uvnitř nás nemůže nic. Prostupujeme se navzájem mentálně. Theodora Remundová a Iva Janžurová (2024) CO NOVÉHO JSEM SE O NÍ DOZVĚDĚLA DÍKY DOKUMENTU JANŽURKA Iva: Překvapila mě míra její důkladnosti a vytrvalosti, se kterou kope ten balon svého záměru do branky. Sama si ji postavila na vysokém kopci. Theodora: Mnoho. Například v našem dokumentu střihla se spolužačkou Janičkou Janebovou krásnou komickou scénku z doby studia na střední pedagogické škole. Tuto konkrétní variantu jejího talentu jsem neznala a díky dokumentu tu scénku spatří i diváci. Zaručeně je to pobaví. JAKÁ BYLA MOJE REAKCE, KDYŽ JSEM JANŽURKU VIDĚLA POPRVÉ Iva: S tím bych potřebovala poradit, asi u psychiatra. Připomínalo mi to moje četné začátky s počítačem před asi pětadvaceti lety: dlouho jsem psala text, vložila do slov veškerou svou tvůrčí invenci a potom, kvůli neopatrnému zmáčknutí klávesy, se vše neodvratně smazalo. Prostě: neuměla jsem reagovat a po třech nedělích jsem upřímně tvrdila, že jsem film ještě neviděla. Theodora: Já si to vykládám jako kompliment. V nějakém bodě se ten film potkává s její přirozenou realitou, neodděluje se to – nestaví ji to na piedestal, ale ani ji to nezraňuje. Krajina její duše není extrémní. Theodora Remundová a Iva Janžurová (2024) V ČEM TÁHNEME ZA JEDEN PROVAZ Iva: Kdykoli je potřeba! V čemkoli! Theodora: V čemkoli! Kdykoli je potřeba! NAŠE NEJOBLÍBENĚJŠÍ SPOLEČNÁ ČINNOST Iva: Jsme výsostné individualistky. Ke společné činnosti jsme předurčeny jen společnými povinnostmi nebo radostmi nebo prací, kterou jsme se samy rozhodly společně udělat, třeba natočit dokument. Theodora: Když jsem byla malá, tak jsme si hrály na jelena. Čili občas hrajeme na jelena. Nedá se to vysvětlit. KDY MĚ NAPOSLEDY ROZESMÁLA Iva: No, vynechám četné a rozmilé situace, kdy mě přiměje přinejmenším k úsměvu, ale její sdělení, že by o mně natočila dokument, bylo tak nečekané a utopické, že jsem se utajeně a neslyšně chechtala, dokud mi nedošlo, že to myslí vážně. Theodora: Smějeme se sobě navzájem skoro pořád. Iva Janžurová a její dcera Theodora Remundová (2024) ČÍM VÍM, ŽE JI BEZPEČNĚ POTĚŠÍM Iva : Když pochválím její práci. A její děti, tři chlapce a jejich proměnlivé zájmy. Zatím se hledají mezi svými talenty. Jsou vtipní a to nejen po mámě, ale i po tatínkovi Tomášovi. Ten je sice violoncellista, ale s mimořádným darem vtipně glosovat všechno, co si o to říká. Theodora : Když jí zaliju zahrádku nebo něco dobrého uvařím. KDE SE VIDÍME ODE DNEŠKA ZA ROK Iva: Konečně přece na té báječné pláži na Korfu. Theodora: Přece na té báječné pláži na Korfu. VZKAZ PRO TEBE (BEZ TEBE BYCH...) Iva: Dávej na sebe pozor! Do Tibetu už nemusíš přece. Theodora: Byla jsem přeci v Dolpě v Nepálu, to není Tibet! Po uchvácení Tibetu Čínou tudy přišla do Nepálu spousta původně tibetských obyvatel a ti buď pokračovali dál a žijí v exilu třeba v Káthmándú nebo zůstali ve vyšších nadmořských výškách v Dolpě. Beze mě bys to nevěděla!