Zhodnotil v něm minulou sezonu, v níž Děčín vypadl ve čtvrtfinále ligy s Brnem, rozpitval napjaté vztahy v kabině, popřel pověst o přehnané tvrdosti Válečníků nebo vysvětlil, čeho si cení na posile Tomáši Vyoralovi. A také zkritizoval dnešní mladé hráče. „Slyším od nich jen: Dej, dej, dej! Zajímá je jen vlastní dobro, ale už ne to, co by mohli udělat pro klub. Z mého trenérského pohledu nechtějí hrát na sto procent.“ O čem ještě mluvil? O pověsti blázna „Záleží mi jen na tom, co si myslí moje rodina, Jakub Důra (sportovní manažer) , Lukáš Houser (generální manažer) . Protože koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Kdyby mě potřebovali držet na vodítku v nějakých mantinelech, tak se jim to podaří. Mě k tomu ale kolikrát dotlačí to, že potřebuju mít za sebou výsledky a nemám vždy ten nejlepší tým. Dostanu se k hráčům, které si může dovolit náš rozpočet. A hráči si sami už zvykli na to, že já jsem ten, kdo je tlačí, vyburcuje, namotivuje, aby to odehráli líp. Třeba letos jsme měli strašně hodný a němý tým. Proto se kolikrát chovám takhle, abych je vyburcoval. Na klubu mi záleží, chci pro něj odvést co nejlepší práci, přesvědčit hráče po dobrém či po zlém, aby pro klub odvedli maximum. Odborná veřejnost o mně říká, že neumím pracovat s mladými hráči, ale podle mě nevědí, která bije. Ať se přijdou podívat na trénink, změní pohled. Posuzují vše zvenku. Dovnitř nemají žádný pohled. To, jak se chovám, je z mé strany trochu hra.“ Děčínský trenér Tomáš Grepl důrazně domlouvá svým svěřencům. O tom, jak vyburcovat mladé hráče „Dnešní generace je jiná, hráči jako Houška, Stria, Landa či Krakovič už tu nejsou. Musíme je k tomu vychovat. Myslím, že hráči naší U17 a U19 už pochopili, že tým je nejdůležitější, ale nejhorší je, že když přijdou do áčka, začínají padat do letargie starších hráčů. Takže my máme obrovský úkol udržet v nich ten entuziasmus, což je složité v kombinaci s tím, že přechod z U19 do dospělých je nejtěžší disciplína. Je to pro nás bod zlomu.“ O válečnické tvrdosti, která se vytratila „Nehrajeme válečnický basketbal. Když si čtu prohlášení hráčů nebo trenérů před naším zápasem, nestačím se divit. Už to není realita. Sám hráče tlačím do mnohem tvrdšího, agresivnějšího a bojovnějšího basketbalu, ale nedaří se nám to. Teď budeme mít várku mladých pušek, ale to nepůjde lusknutím prstu. Krok za krokem musíme budovat, aby se to vrátilo zpátky, aby intenzita byla vyšší. Co si budeme povídat, teď to není ono.“ O děčínské herní identitě „Po vypadnutí v sedmém zápase v Brně nám veřejně poděkovala paní provozní z hotelu, že jsme skvělý tým, že tam nikdy nespalo lepší družstvo – hodnější, slušnější, pokornější. Z jedné strany je identita klubu super. Hráči přijdou, pozdraví. Druhý pohled je, jak se prezentujeme na hřišti. A tohle musíme změnit. Ať zůstaneme hodní, ale když vkročím na palubovku, musím v sobě zažehnout oheň, který tam není. A nám se nedaří najít hráče, kteří by to přinesli. Hodně se upínáme ke klukům z mládeže, ti to v nižších kategoriích ukázali. Doufám, že válečníky vychováme. Nebo musíme přivádět hotové válečníky. Jenže jak pravil klasik v jednom českém filmu, počet válečníků s českým pasem se začíná blížit nule. A my nepřetáhneme Kříže z Nymburka, Šiřinu z Opavy, Půlpána z Brna, to neexistuje.“ Ryker Cisarik z Basketu Brno se snaží zakončit přes Maksima Šturanoviče z Děčína. O hvězdné posile Tomášovi Vyoralovi „Klíčové je jedno slovo: emoce. A my je u hráčů nemáme. Byli jsme zvyklí na Waltona, Ogundirana, to je to, co se loni nepodařilo, přivést takového hráče. Ogu měl radost ze svého koše, ze spoluhráčova, z ubráněné akce, což je pro Válečníky důležité. Najednou přišli hráči, kteří tyhle věci nevnímali jako důležité. Musíme hledat lidi, kteří to budou mít zakořeněné a budou vědět, co slovo emoce znamená. Což Tomáš Vyoral splňuje.“ O bouřlivém vztahu s Vyoralem, když byl soupeř „Neřekl bych, že by byl nějak komplikovaný. Nebyla mezi námi žádná komunikace, jen něco střeleného tam a zpátky. Teď jsme se spolu potkali, proběhl hodinový rozhovor, Tomáš zjistil, že jsem normální člověk, já to samé o něm. On je typ hráče, kterému emoce něco říkají. Což je bohužel dnes velmi řídké. A to je největší důvod, proč jsme o něj měli zájem. Věříme, že týmu má co dát a přinést a co předat mladým hráčům.“ O chybách, které během poslední sezony udělal „Chyby k tomu patří, každý zápas jich udělám několik. To samé jako hráč nebo rozhodčí. Ale že bych se v tom babral, to ne. Mám dost velkou sebereflexi. Největší chyba v letošní sezoně byla, že jsem se dřív nerozhodl pro radikální řešení. Po zápase v Písku jsem si vyhodnotil, že s rozehrávačem Davisem už to dál nejde, že se bude muset něco stát. To samé s pivotem Randem a komunikací mezi českou a cizineckou částí šatny. Následovaly odchody těch dvou Američanů, ale mělo to přijít dřív.“ O nefungující chemii v týmu „První problém byl, že Davis a Bryan přijeli nepřipravení. Davis byl tlustý, měl špeky, kondice nula. K tomu promluvil asi tři slova. Přijel brutální introvert. Chtěli jsme na nich postavit hru, jenže pak se zranil ještě Slowiak a začal jsem rotovat hráče. Přivedli jsme Alexandera, což je skvělý talent, ale lidsky to nefungovalo. Potkaly se dva rozdílné světy. Nepovedlo se stmelit šatnu a na hřišti to bylo vidět. Děčínští basketbalisté během zápasu play off Kabina nefungovala po lidské stránce, výsledky nebyly až tak špatné, jaké mohly být. My nejsme klub, co by chtěl někoho vyhazovat, ale v tomto případě jsme do toho měli říznout dřív. Je to poučení propříště, pozitivní přístup nefungoval.“ O rychlých změnách „Než posilu strčíš k ostatním do šatny, nevíš. Na konci se povedl Amir, o Belikovovi jsme věděli už z jeho působení v Ostravě. I mezi cizinci se dá najít kluk, který okamžitě zapadne do kabiny. Jen proto, že chce, že je normální a že si váží, že může jít hrát basket do Děčína. Je otázka, jak by se Amir choval na začátku sezony a jak se choval teď, když po něm po angažmá ve velmi fyzické druhé francouzské lize tři měsíce neštěkl pes. Byl by stejně pokorný? Pokora je něco, co Davisovi, Randovi nebo Alexanderovi chybělo. To je věc, k níž se dostanete zkušenostmi a vědomím, že ne každý si z vás sedne na zadek.“ Nymburský křídelník Matěj Svoboda se s míčem prosmýkl k děčínskému koši, vlevo Ahmad Rand, vpravo Posh Alexander. O hledání cizinců „Nemám sociální sítě, takže Kuba Důra je nechci říct můj otrok, ale sežene mi přes ně kontakty na všechny možné trenéry a někdy i spoluhráče basketbalistů, které chceme přivést. Důvod je jednoznačný, nechceme udělat chybu jako letos. Alexander, Rand, Davis, to jsou skvělí hráči i baskeťáci, hráli za výborné školy, jsou relativně inteligentní. Oni umějí i mluvit, psát. Ale pokud nebudou komunikovat s okolím, jsou pro jakýkoli basket nepoužitelní. Můžou zůstat doma a do Evropy už nejezdit. Já se letos tolik naučil, tolik věcí pro mě bylo nových! Mám tolik podnětů a vjemů, co udělat jinak. Dát tomu větší čas, energii a soustředěnost. Abych neudělal stejnou chybu v lidské stránce, to se nám brutálně vymstilo.“ Jak ho změnilo sedm let na lavičce Děčína „Nechci se moc měnit, snažím se držet náročnost na hráče, aby se zlepšovali, ale s tím jde ruku v ruce, abych byl náročný i na sebe. Vnímám to jako udržení vlastního standardu. Nechci říkat, že my jsme byli lepší či horší, ale mladá generace je prostě jiná. Mám čím dál větší problém se v tom orientovat. Kolikrát jim moc nerozumím. Pokud jsem se v něčem změnil, tak se snažím pochopit, proč mladší generace basketu dává méně než my. To je otázka, která mě teď nejvíc trápí.“ O tom, co v Děčíně znamená basketbal „Na české prostředí nemáme špatné podmínky. Hráči se samozřejmě dívají na to, jakou mají odměnu, ale měli by koukat i na to, jak se pracuje s fanoušky, jak je o hráče postaráno. Není to jen o penězích. Hráči neřeší, že tady mají férové vedení, na českou úroveň dobrého trenéra, abych se moc neblahořečil. Vytvářejí se jim tady dobré podmínky k tomu, aby se zlepšili. Tento směr mi u některých hráčů chybí. Pojďte se zlepšit, ukázat se tady! Emoce na děčínské lavičce, vlevo Marek Houška Jak to udělal třeba Matěj Svoboda. Nikdo ho nechtěl, my ho vzali, odvedl tu výbornou práci, neřešil peníze. A za tři roky dostal super nabídku z Nymburka, který by bez něj letos titul neuhrál. To mi chybí u těch mladých, měli by se obracet i k těmto výzvám. A neřešit jen to, aby šrajtofle byla plná.“ O proměně Děčína „Když jsem přišel, znal jsem Lukáše Housera, Kubu Důru. S Houserem jsme se potkali v jedné šatně v Pardubicích. Válečnictví každým coulem! Měl jsem za sebou sedm let v nejlepším českém mládežnickém programu v USK Praha. A práce s mládeží se v Děčíně změnila, teď to přináší výsledky. Dorůstají generace, které nakukují do mládežnické reprezentace, teď už do seniorské – pozvánka pro Marka Houšku byl obrovský úspěch. I mládežnická Euroliga je úžasný bonus.“ O důvodech čtvrtfinálového vyřazení s Brnem „Brno je velmi dobrý mančaft, to je jednoznačný důvod. Druhá věc, my nečekali, že jsme schopní takové výkony předvádět. Možná kdyby přišla změna cizinců dříve, byli bychom sehranější. Možná Belikov by byl produktivnější, kdyby s týmem pracoval déle. On není talent, ale dříč. Skvělý člověk, zkušený, Ukrajinec, víme, co se děje u nich doma. S pokorou, s jakou přišel, bych si představoval každého hráče. Ale to by byl playstation, dokonalý svět – a takhle to nefunguje. Tevin Olison z Basketu Brno se tlačí kolem Filipa Kroutila z Děčína. Sebeuspokojení českých hráčů, že se nemůže nic stát, hrálo velkou roli v tom, že jsme Brno nakopli zpátky do série ze stavu 3:1. A když si hráči uvědomili, že to samo nepůjde, chtěli zapnout naplno, ale už to nešlo jako předtím. A Brno už bylo nastartované. Bylo to hodně vyrovnané, rozhodovaly maličkosti. My byli nejhůř střílející tým v celé lize. I v rámci trestných hodů. Ve finále nás porazili Kejval s Kaluem, duo K+K, ale že by to byli tak super hráči, že by nás měli vycvaknout ve čtvrtfinále, to nejsou. Pod košem nám chyběla síla, která by nás přenesla přes práh čtvrtfinále.“ O mladých puškách „Nebudu na ně vyvíjet nepřiměřený tlak. Chci, aby chtěli hrát. Mám v mládeži dvě děti, 14 a 11 let. Vím, co se děje. Všichni říkají, že jsem blázen, ale první informaci dostanou ode mě v klidu. Druhou taky. Když stejnou chybu udělají potřetí, už je potřeba jim říct, že takhle ne. Počítá se s nimi ve velmi důležitých rolích, ale nechci na ně nakládat tlak, že mají stavět děčínské publikum na nohy. Prostě hrajte čistě basket, správně, živočišně, dopředu, dozadu, útok, obrana.“ O odchodech „Feštr tu odvedl výbornou práci, nezapomenu, že loni při zranění Waltona neváhal přijet. I letos si odehrál svoje, žádný propadák to nebyl. Po sezoně jsme se rozhodli, že z důvodu narůstajícího počtu mladých hráčů mu smlouvu nenabídneme. Odchází Slowiak, trošku nás tím překvapil. Oznámil nám, že chce zkusit zahraničí. My tři chytří jsme dali hlavy dohromady, já, Houser a Důra, a rozhodli jsme se, že mu nebudeme navzdory platné smlouvě bránit. Šturanovičovi patří absolutorium za to, co tady odvedl. Sám chtěl skončit, řekl, že už na to nemá. Obrovský kredit, že to dokáže tak vyhodnotit. Přinesl neskutečnou lidskou hodnotu, pokoru, pracovitost, sebeobětování. Se svými 210 cm sebou mlátil o zem, vstal, nikdy si nestěžoval, nic nechtěl. Takového cizince jsem nezažil.“ O dalších posilách „Marius Grazulis, Američan s litevskými předky, přišel na pozici prvního centra. Doufejme, že se mu bude dařit. Věřím, že se nám lidsky povedl. Má za sebou pět let na jedné univerzitě, což není dnes zvykem. On neměl důvod chodit pryč, oni neměli důvod ho posílat pryč. Hovoří to o tom, že má basketbalovou, lidskou i studijní kvalitu. Hrál na Slovensku, v Japonsku, číselně splňuje představy. Bude velmi dobrý hráč. Ve Svitu ho trénoval Oleg Meleščenko – pokud o mně někdo říká, že jsem blázen, měl by se na něj podívat v tréninkovém procesu. Řekl mi o něm všechny informace. Černý šedesátník, který vypadá na třicet, vysekaný všude, kde se dá. Edwards chce čekat delší dobu a zkusit něco jiného, ale jsme v kontaktu. Belikov tady nebude (je zpět v Ostravě) . O Amira zájem máme. On tady byl spokojený, diváci si ho oblíbili, do šatny zapadl fantasticky.“ O koníčcích „Koníček je sport obecně. Bylo Giro, nejsem cyklista, ale baví mě se dívat, když jede Pogačar. Nebo atletika, když skáče Duplantis. Koukal jsem na finále NBA, Euroligy. Jsem kynolog, několikrát denně venčím psa – už se mnou ani nechce chodit! Večer si sednu sám a zadrnkám si na kytaru.“