Když se v roce 2019 objevila trochu nečekaně hratelná ukázka Gothic Playable Teaser , byl jsem nejdřív nadšený a následně dost vyděšený. THQ Nordic, držitelé licence na RPG sérii Gothic, od dnes již neexistujícího německého studia Piranha Bytes tehdy vzali reálie světa milovaného fanoušky původních her a udělali z nich RPG břečku s otravným hlavním hrdinou a stereotypy žánru, až šla hlava kolem. Hráčská odezva byla velice negativní a technicky v tomto bodě mohl příběh pokusů o remake prvního Gothicu skončit. Jenže autoři z tehdy vznikající pobočky THQ v Barceloně (Alkimia Interactive) si vzali všechny připomínky nespokojených hráčů k srdci a šli do toho znovu a tentokrát pořádně. A povedlo se jim to, co není zdaleka samozřejmostí: udělat remake, ze kterého budou hráči původní, 25 let staré hry nadšení. Hra vyšla už v pátek 5. června pro PlayStation 5, Xbox Series X/S a PC. Kód na recenzi nám do redakce nedorazil, takže jsem se do hry ponořil stejně jako samotní hráči s úderem hodiny vydání a zároveň si dal na hru dostatek času, abych ji viděl celou. Ačkoliv totiž Gothic není jedno z těch moderních kolosálních RPG s ohromnými světy, tisíci NPC napříč mnoha virtuálními městy a hromadou aktivit, počítejte s tím, že i zde pohodově strávíte přes 50 hodin času a pořád bude co dělat. Právě to je hned ono úvodní kouzlo Gothicu a důvod, proč nás tak bavila předloha a proč teď lidi baví i remake. Herní svět je totiž vlastně docela malý, ale plný skrytých zákoutí, detailů a různých volitelných cestiček, že v něm i tak můžete bloudit a bloudit a pořád budete nacházet nové věci. Samozřejmě, že to všechno sleduje klasická herní pravidla a ne všude se dostanete z kraje hry. A to ať už proto, že vám chybí požadovaná schopnost, nebo zkrátka cestu střeží monstrum, na které jste ještě moc slabí. Zároveň vás ale hra vůbec nevodí za ruku a vy tak můžete jít v podstatě kamkoliv a postavit se jakékoliv hrozbě, pokud si na to věříte. Vítejte zpět v Kolonii Příběh hry se věrně drží předlohy, ovšem neznamená to, že by nám autoři remaku servírovali to samé, slovo od slova. Pořád je tu bezejmenný hrdina, který je odsouzený k vězení v trestanecké hornické kolonii, která je zakrytá kouzelnou bariérou. Ta vás pustí dovnitř, ale už ne ven. Uvnitř ovšem místo poslušných vězňů vládnou tři frakce lidí rozdělené do vlastních táborů, každá s vlastním cílem. Jedna chce obchodovat s venkovním světem, druhá utéci a třetí věnuje vše uctívají tajemného boha. Vaše první kroky v Kolonii vás vedou stejným směrem jako originál: nejdřív dostanete na přivítání pěstí od jednoho z gaunerů ze Starého tábora, pak se vás ujme Diego a načrtne vám směr, kterým se můžete vydat. Můžete, ale nemusíte. Cestičky na herní mapě jsou skoro stejné jako v předloze, jen tu a tam si všimnete zákoutí, která v originále nebyla. Je to v podstatě spíše takové rozšíření světa s citem, než abyste se hned v úvodu ztratili. Ba naopak, ostřílení fanoušci předlohy budou hned vědět, co a jak. Jak příběh plyne, můžete i tentokrát hrát za libovolnou frakci a způsob, jak se k jednotlivým táborům přidat, co se po vás chce a co následuje po splnění úkolů je víceméně stejné. Tu a tam si však všimnete, že některé úkoly jsou trochu jiné a některé jsou úplně nové. Dobrý příklad je třeba krátká vedlejší příběhová linka ohledně žen ve službách barona Gomeze, které byly v předloze jen obyčejná NPC bez možnosti interakce, zde jim ovšem v sérii úkolů můžete pomoci z tábora utéct. Hra je i tentokrát rozdělená do šesti kapitol, ovšem neřídí se úplně stejnými pravidly. Například příšery ve světě se neobnoví na svá místa v momentě vstupu do nové kapitoly (jak to bylo v předloze), ale zkrátka se tak nějak objevují, jak dny plynou. A samozřejmě je trochu nezvyk, že při cestování po herní mapě nenarazíte na žádnou nahrávací obrazovku, to už moderní stroje dávno vyřešily. Fungují dokonce pořád i stejné fígly, třeba když vás vezme jiné NPC do party a vede vás na určité místo, tak všechny příšery, co vám dotyčný pomůže cestou zabít, se počítají jako zkušenosti pro bezejmenného hrdinu. Doporučuji v úvodu hry využít a nechat se ze Starého tábora odvést do obou ostatních. Nové souboje a další mechaniky Co si v remaku prošlo opravdu výraznou změnou, jsou souboje. Už tu není mávání mečem směrovými šipkami, ale zkrátka tři různé typy výpadů, úskok a vykrytí. Je to trochu zjednodušení, ale vítané, jelikož soubojový systém z původní hry nevyhovoval každému. To samé platí i o boji na dálku s lukem, kuší či kouzly. Na poměry moderních her jsou sice souboje pořád trochu neohrabané, ale zároveň nic, za co by se hra musela stydět. Možností, jak se nepřáteli vypořádat, máte pořád opravdu hodně a každý si najde vlastní styl, ať už v boji na blízko nebo na dálku. Osobně jsem volil cestu běžného bojovníka s obouručním mečem ale co jsem tak zaznamenal v diskuzích na síti Reddit, kouzelníci to mají tentokrát spíše těžší a volba tradičního bojovníka s mečem bude rozhodně ta jednodušší volba. Když už je řeč o obtížnosti hry, nově je zde dokonce výběr stupně obtížnosti v úvodu. Ovšem nenechte se zmást, ať už vyberete cokoliv, hra se s vámi nebude mazlit a především úvod hry je opravdu drsný. Vašeho hrdinu přemůže i obyčejný mrchožrout a pokud potkáte skupinku příšer, je rozhodně lepší vzít nohy na ramena. Dále jsou tu i úplně nové mechaniky, třeba lezení po zdech. Hra má poměrně dost míst, kde vám po naučení se této schopnosti dovolí šplhat a dostat se na místa, která v původní hře vůbec nebyla přístupná. Zde na vás bude většinou čekat nějaký poklad, nebo alespoň zkratka cesty. Není to povinnost, během hlavního příběhu se nedostanete do situace, že by šplhání po vás hra vyžadovala, ovšem na celou řadu vedlejších misí už tuto schopnost potřebovat budete. Jinak se také ve hře chová brnění, které už není jen jeden konkrétní set, které si hrdina může obléci. V remaku máte možnost si pořídit jedno ze tří vylepšení pro dané brnění: vestu, opasek a kalhoty. A to stylem, že můžete mít nejdřív třeba lepší opasek a kalhoty a vestu jakožto nejdražší část si pořídíte třeba až později. Naopak novinku, kterou si autoři mohli klidně odpustit, je nová minihra s páčením zámků. Ačkoliv je to rozporuplná věc, kterou někteří hráči vnímají pozitivně, mně osobně nesedlo páčení zámků vůbec a vlastně jsem se zamčeným truhlám i dveřím kvůli tomu většinu hry vyhýbal. Minihra je především v základním stupni zkušeností až absurdně obtížná, na vyřešení je kolikrát potřeba třeba 40 a víc správných kroků a když po vás pak třeba ještě hra chce páčit zámky pod vodou, kde jste časově omezeni, tak to je už naprosto nemožné. Sami autoři se přiznali, že vnímají negativní sentiment ohledně této mechaniky, ale pravděpodobně v této podobě už zůstane. Já bych ale klidně bral návrat starého dobrého páčení pomocí dvou směrových šipek. Technická stránka trochu zamrzí K testování hry jsem zvolil PC verzi, která se ukázala být tou lepší variantou, jelikož hráči na konzolích si v úvodních dnech stěžovali na špatnou plynulost kvůli zamčeným 30 FPS. Autoři sice poměrně svižně vydali patch, kterým snímky na konzolích odemkli, ale údajně to pořád není úplně ideální a hra často nedrží plynulejších 60 FPS. Na PC si ale užijete s vhodným hardwarem vyšší plynulost i třeba technologie, jako je Nvidia DLSS. Zde je podporována například technologie Frame Generation, která vám klidně i zdvojnásobí FPS na podporovaných grafických kartách. Na sestavě s procesorem Ryzen 7 9700X, grafickou kartou Nvidia RTX 5070Ti a 32 GB operační paměti jsem při vysokých detailech a rozlišení 1440p zaznamenal 60 – 70 FPS, což rozhodně na takto dobrou sestavu není moc, ale na pohodlné hraní to stačí. Pokud využijete zmíněné DLSS a Frame Generation, dostanete se už třeba se stupněm Balanced na 2× Frame Gen na parádních 160 FPS. Co ale ani nastavení grafiky neřeší, jsou občasné pády a zamrzání hry. Remake pořád ještě potřebuje péči a hráčům na PC doporučuji často ukládat hru, protože nějaký ten pád asi během hraní dřív nebo později přijde. Vizuální stránka s Unreal Engine 5 je samozřejmě nádherná, o té jsem básnil už v prvních dojmech, takže znovu připomínám, že virtuální svět Kolonie je opravdu nádherný, plný detailů a panoramat, ze kterých se až tají dech. K tomu je tu také starý dobrý soundtrack původní hry, který obsahuje jak přesně ty samé melodie, tak někdy jen lehce upravené abyste je pořád bezpečně poznali. Nostalgie je zkrátka zaručena. Tak se dělá remake U Gothic 1 Remake jsem nakonec strávil přes 55 hodin, než jsem se probojoval k závěrečným titulkám. A musím uznat, že jsem si je až na pár trochu hluchých míst dosyta užil. Ano, jsem fanoušek původní hry, pro mne to bylo RPG, na kterém jsem vyrůstal, takže jistou zaujatost nemohu popřít. Ale zároveň si myslím, že modernizace 25 let staré hry se povedla tak dobře, že může získat klidně i nové fanoušky. Gothic 1 Remake ukázal, jak to dopadne, když si autoři přání skalních fanoušků vezmou k srdci, přidají moderní grafickou podobu a vylepší (povětšinou) to, co vylepšit už potřebovalo a jinak se plně opřou o předlohu. A já jim teď budu z celého srdce fandit, aby u prvního dílu nepřestali a pokračovali, protože mají před sebou ještě lepší druhý díl.