Zapomenutý šampion Běchovic. Skládali mu básně, málem skončil jako kriminálník
18. května 1934 nařizuje policejní ředitel Josef Vaňásek, předobraz rady Vacátka, zatýkání skupiny zlodějů, kteří měli noc předtím vyloupit trafiku. Pražští policisté nejspíš vůbec netuší, že zadrželi také sedmého muže Běchovického závodu, který se běžel jen před pár dny, Václava Hoška.
Tomu ještě přitíží, když se u něj v bytě najde Bohumil Tichý. Ti dva se znají z vojny, kterou Hošek před pár měsíci řádně dokončil, jenže Tichý nedávno zběhl a ukryl se u kamaráda. Následný soud tak Hoška odsuzuje podle zákona na ochranu republiky k šesti měsícům těžkého žaláře.
Ve své rodině přitom rozhodně není černou ovcí.
Pochází z Vamberka, kde se 25. července 1909 narodil jako druhý ze čtyř bratrů. Otec ale brzy umírá a maminka Anna se s dětmi stěhuje do Unhoště.
Škola Václavovi moc nejde, vyučí se aspoň knihařem. Vojenská služba, na kterou v jednadvaceti nastoupí, je vlastně vysvobozením od nuzných podmínek doma a protloukání se životem od ničeho k ničemu. Právě na vojně taky začíná objevovat svůj talent pro běh.
Mezitím mají téměř neustále problém se zákonem i jeho bratři. Nejstarší Martin je několikrát zatčen za drobné krádeže, k tomu jednou za pomluvu. Také on stráví několik měsíců ve vězení.
Mladší Jaroslav je rovněž příležitostným zlodějíčkem, k tomu ho přistihnou ve vlaku jako černého pasažéra a při nelegálním přechodu hranic do Polska a Německa. Je na něj dokonce vydán mezinárodní zatykač za vyloupení zlatnického skladu v Curychu.
Jen nejmladší z bratrů Miroslav se nikdy do žádné trestné činnosti nezaplete.
„Bratři Hoškové přistupovali v Unhošti k drobným krádežím nikoliv kvůli zábavě a finančnímu obohacení, ale kvůli hladu a hmotné nouzi,“ upozorňuje badatel Luboš Marek.
Když ale vyjde Václav Hošek na začátku roku 1935 z vězení, v jednom má jasno: Už se tam nikdy nevrátím.
Naplno se vrhne do atletiky a tréninky i závody ho natolik pohltí, že pro nic jiného nezbývá místo. Do úmoru obíhá lesní cesty a polňačky na Kladensku, cestou do zaměstnání v Praze se chvíli veze vlakem a chvíli běží. A brzy se ukazují výsledky.
V roce 1935 se poprvé stává mistrem republiky v přespolním běhu a titul následně dvakrát obhájí. Přestože někteří označují jeho běžecký styl za směšný, na Kladensku se z něj stává oslavovaný hrdina.
Jeden z regionálních listů dokonce otiskuje na Hoškovu počest báseň od neznámého autora.
Dobři jsi to vyved, Hošku:
z toho tvého úspěchu nám všechněn srdce plesá.
Vždyť jsi mistrem republiky!
Jen v tom žal je převeliký,
že ti dres zezelená,
když jsi mistrem lesa.
Už žádný zlodějíček, na kterého má políčeno pražská policie. Ale místní rek, který se rychle dostává mezi československou atletickou elitu.
Václav Hošek v dresu pražské Sparty
A to doslova, na základě svých výsledků je totiž v roce 1936 nominován na olympijské hry do Berlína. Jenže tam ho stihne pohroma!
Jen pár dnů před závody dostává těžkou anginu. Leží v horečkách, k tomu se připojuje průjem. Ke svému rozběhu na 3000 metrů s překážkami sice nastoupí, s extrémně vysíleným tělem by však byl zázrak, kdyby pokročil do další fáze. A ten se nekoná.
„Václav Hošek ve druhém rozběhu brzy začal běžet svým tempem, takže se zcela bezpečně dostal na předposlední místo,“ píše poněkud jedovatě zpravodaj Lidových novin. Snad o Hoškových zdravotních patáliích vůbec netuší…
Nehledě na hořký konec hned v rozběhu Hoška po návratu domů do Kladna oslavují – vždyť je vůbec prvním atletem místního klubu, který se představil pod pěti kruhy.
Ze zklamání se dostává v následující sezoně, kdy vyhrává prakticky každý závod, do kterého nastoupí. Jen ty Běchovice mu stále odolávají. Po druhé příčce o rok dřív doufal konečně v triumf, jenže končí až čtvrtý, minutu za vítězným Josefem Huskem.
Kromě závodění začíná také sám trénovat. Mezi svěřenci má i talentovanou Hanu Veberovou, se kterou brzy vytvoří pár.
To už ale přichází Mnichovská dohoda, Protektorát, válka… V Hoškově životě se zdánlivě nic nemění. Pokračuje v objíždění závodů, jen místo dresu Kladna teď běhá za pražskou Spartu. V jejím dresu také konečně vyhrává Běchovice. Ještě netuší, že je to jeho poslední účast.
Z osmi startů je pouze při svém debutu v roce 1933 mimo první desítku. Celkem třikrát proběhne cílem na Žižkově na druhém místě. A v květnu 1940 se stává šampionem. Sice ne ve svém nejlepším čase – už dvakrát zvládl proběhnout tratí rychleji – ale koho by to v oslavách rušilo, že?
Václav Hošek se svou přítelkyní Hanou Veberovou, rovněž úspěšnou bežkyní
Ještě na jaře 1941 pokračuje na vítězné vlně, Hana Veberová se mezitím stává mistryní Čech a Moravy v přespolním běhu.
Nejspíš je zrovna v závěrečné fázi příprav na obhajobu Běchovického titulu, když si pro Hoška přichází gestapo. Za pár dní zatýká i Veberovou.
Ukazuje se, že kromě závodů se tento atletický pár věnoval v posledních měsících ještě něčemu jinému: odboji.
Gestapo se ke kladenským atletům dostává přes skupinu Miroslava Hůly napojenou na Sovětský svaz. Veberová pracovala jako účetní v Poldi Kladno, dokázala tak získat informace o vyráběném materiálu pro wehrmacht a kdy se bude přesouvat do Říše. Nashromážděné materiály se pak předávaly Sovětům.
Veberová je odsouzená na rok a půl vězení, Hošek dostává za odbojovou činnost patnáct let.
Má si je odsedět ve věznici u města Bayreuth. Přiřazují ho do skupiny vyrábějící madla pro cestovní kufry, jakýmsi omylem se ale 21. června 1942 dostává mezi vězně, kteří pracují na poli.
A takovou příležitost někdejší král přespolních běžců nehodlá promarnit.
Počká si na moment, kdy je v okolí minimum stráží, a dává se na útěk. Jenže jeho tělo po měsících vězení (a nejspíš i mučení) už nedokáže podat takový výkon jako dřív. Než stačí doběhnout na kraj pole a ztratit se v lese, vystřelí na něj agilní místní zemědělec Ludwig Babel několik ran.
Ta poslední zasahuje plíce, přesto Hošek ještě asi šedesát metrů běží dál, až teprve potom se kácí k zemi. Při čekání na převoz do věznice umírá.
Tak tedy končí spletitý příběh výrazné postavy Běchovické historie. Šampiona, který byl krok od toho, aby strávil život mezi kriminálníky, ale nechal atletiku, aby ho zachránila. Bezpočet závodů ovládl, na ještě větším počtu startoval.
Svůj poslední běh ale prohrál.