Rozstřel Sledovat další díly na iDNES.tv „S kondičním trenérem jsme vyběhli dva roky zpět na pětitisícovku Kazbek v Gruzii. Opravdu jsme doslova vyběhli. Koukali na mě pak jak na blázna, že to není možné, když je mi 57 a netrénoval jsem. Jenže na rozdíl ode mě, oni když jsou unavení, jdou si třeba lehnout. Můžou řešit, kdy si zacvičí a umíchají protein a dobře regenerovali a tak dále,“ říká. „Já ale každý večer, ať už je mi zle, mám teplotu, průjem nebo jinou nekomfortní situaci, stejně v sedm hodin stojím před oponou, která se otevírá a přede mnou sedí od sedmdesáti po pět set lidí a nikoho nezajímá, jestli mi je nebo není dobře. Tam nahoru, kam jsme vylezli docela s utrpením, protože jsme nebyli dostatečně aklimatizovaní, mě vytáhla vůle, o které oni nemají vůbec ponětí,“ popisuje herec svůj divadelní výcvik. Ten mimo jiné začal třeba už v Národním divadle, kde hrál v relativně mladém věku po boku hereckých legend, jakými byli František Filipovský nebo Josef Kemr. „Nějak díky tomu ve mně zůstalo, že inklinuju na divadle spíš ke starší generaci než k mladší. Jsem takový staromilec,“ pojmenovává se. Nastává však chvíle, kdy se sám Jiří Langmajer stává pro mladší kolegy hereckou autoritou. „Když mi oznámili v Ungeltu, že budu hrát s o 32 let mladší herečkou, říkal jsem si prokrista, co já budu dělat... Zaprvé je jasné, že se budu předvádět. Za druhé ona bude mít nějaké své věci, a než se dá dohromady a já odhalím spoustu těch svých šlupek, bude to náročné...,“ vzpomíná. „Pak jsme ale přišli jsme na první čtenou a já jsem okamžitě pochopil, že ona je Boris Rösner v sukních. Hned jsme byli na jedné lodi, což mě naplňuje obrovským optimismem, že dokážu i s takhle mladou holkou držet krok,“ říká ke spolupráci s Anežkou Šťastnou na inscenaci Cesta k vodopádům. S tvůrci podobného věku pracoval Langmajer i na seriálu Dcera národa, který vznikl pro Canal+ a v novém roce jej uvede i Česká televize. Vypráví příběh Zdeňky Havlíčkové, dcery K. H. Borovského, která se v rukou obrozenců včetně Riegera měla stát něžným symbolem národní hrdosti. Jen, jak už to bývá, všechno nešlo podle jejich plánu. Spolupráci s režiséry Matějem Chlupáčkem a Cristinou Groșan si Langmajer nemůže vynachválit. Výjimečný v něm projekt navíc byl i díky samotné roli Riegera. „Po delší době to bylo zas něco fajnovějšího. Nemusel jsem před kamerou jen sléhat s různými ženami, ale mohl jsem si zahrát pěknou a charakterní roli. Navíc ta práce leckdy připomínala práci na divadle a to mě na tom hrozně bavilo. Navíc mě moc těšilo, že scénář i způsob hraní má nadhled,“ vysvětluje. „Režiséři ví, co chtějí, a tak jsem nemusel vymýšlet kraviny. Jen jsem měl trošku stres z toho, abych je nezklamal, což se snad nestalo. Pro herce je nesmírně osvobozující, když pracuje s někým, kdo má autoritu, ke komu může vzhlížet a komu může věřit, že si jen neplácá na sucho a neřeší si nějaké vlastní mindráky, což hodně režisérů dělá,“ prozrazuje. V rozhovoru se dál dozvíte, jak Jiří Langmajer vzpomíná na léta studií na konzervatoři, která mimo jiné strávil s Michalem Suchánkem. Přiblíží také zkušenost z hraní s Josefem Kemrem v Národním divadle a proč byl jako mladý popuzen, že dostal kostým po Oldřichu Kaiserovi. Prozradil také, jestli má nějaké režijní ambice a kde se připravoval na roli Františka Ladislava Riegera.