Právě natáčíte Vyšehrad Třy. Co o něm můžete prozradit, aniž byste odhalil něco, co má zůstat divákům utajeno? Je to završení trilogie a zároveň poděkování všem fanouškům, kteří s námi byli těch deset let od chvíle, kdy jsme Vyšehrad poprvé vykopli. Vracíme se ke kořenům, k tomu Vyšehradu, jak si ho lidé pamatují z úplných začátků. Trojka je hodně postavená na dvojici Lavi a Jarda. Ve dvojce spolu paradoxně skoro nebyli, a my jsme zjistili, že právě tihle dva pohromadě jsou něco, co lidi hodně baví a co jim tam možná chybělo. Tentokrát jsme spolu prakticky po celou dobu. A diváci se můžou těšit také na asi nejepičtější fotbalový zápas v historii Vyšehradu. K tomu jsme přidali celé osazenstvo, které lidé za těch deset let poznali. V podstatě se tam objeví všichni. Myslím, že bude sranda. Vyjede tentokrát Vyšehrad znovu do zahraničí, jako tomu bylo ve druhém filmu? Ne, trojka se odehrává víceméně v České republice. Jak vlastně všechny ty „laviovské“ bláznivosti vznikají? Je za tím banda kamarádů, kteří mají rádi fotbal a humor. Vyrostli jsme na bláznivých komediích s Benem Stillerem, Adamem Sandlerem nebo Jimem Carreym a tomuhle typu humoru jsme se vždycky chtěli trochu přiblížit. Navíc spoustu inspirace nám nabízí samotný život. Když se podíváte na fotbalové prostředí a na to, co se v něm občas děje, tak si myslím, že ta studnice je nevyčerpatelná. Jakub Štáfek a Jakub Prachař ve filmu Vyšehrad Třy (2027) Není nakonec dobře, že Vyšehrad fanouškům dávkujete s odstupem? Rozhodně. Myslím si, že kdybychom lidem Vyšehrad dávkovali příliš pravidelně, tak je to začne nudit. Musí po něm být trochu hladoví, aby na něj zase dostali chuť. Alespoň já to tak vnímám. Čekal jste na začátku, že se z Vyšehradu stane takový fenomén a z Laviho prakticky ikonická postava? Když jsme to tehdy s kamarády psali u mě doma v ložnici, asi nikdo z nás netušil, že z toho vznikne něco takového. Neštve vás někdy, že ať natočíte cokoli, pro část lidí budete pořád Lavi? Dostal jsem se do fáze, kdy už mi to nějak extra nevadí. Rozumím tomu, že lidé mají Laviho rádi. A chápu i to, že jim připadá vtipné na mě někde pokřikovat „Lavi“. Když to má nějaké parametry slušnosti, jsem s tím v pohodě. Vadí mi až chvíle, kdy si z vás někdo chce dělat opičku. Na to jsem trochu háklivý. Lukáš Vaculík a Jakub Štáfek ve filmu Vyšehrad Třy (2027) Říkal jste, že třetí film má být konec Laviho. Pořád to platí? Je to „last dance“. Samozřejmě vám neřeknu, co bude za deset nebo patnáct let. Ale v tuhle chvíli, při mém současném nastavení, a s tím, co mě čeká v následujících letech, vím, že je to určitě konec Laviho. Je s přibývajícími lety těžší přepnout se do Laviho, člověka, který je v mnoha ohledech váš naprostý opak? Laviho už mám za těch deset let tak „osahaného“, že to přepnutí funguje skoro okamžitě. Přesně vím, jak přemýšlí, jak se chová, jakým způsobem mluví nebo reaguje. Je to postava, se kterou jsem strávil obrovský kus života, takže už ji mám někde hluboko v sobě. Na začátku to tak samozřejmě nebylo, tehdy jsme ho teprve hledali a postupně zjišťovali, co všechno si můžeme dovolit. Dnes už vlastně stačí přijít na plac, obléct kostým a Lavi tam najednou je. Máte ještě potřebu dokazovat, že umíte natočit něco úplně jiného než Vyšehrad? Nevím, jestli je to potřeba něco dokazovat. Je to spíš chuť. Určitě se chci věnovat i věcem, které mám v šuplíku a na které zatím nebyl čas. Nebo lépe řečeno byly odsunuté, protože jsme věděli, že chceme Vyšehrad dokončit v nejlepší formě, ve které jsme. Můžete samozřejmě říct, že za patnáct let může Lavi ve čtvrtém díle trénovat mládež a narodí se mu třeba malý Lavi. Ale teď jsme si s kolegou a producentem řekli, pojďme Vyšehrad dotáhnout, dokud to dává smysl. A popravdě už se těším i na ostatní projekty, které jsem v posledních pěti letech odsouval. Jakub Štáfek a Václav Matějovský v reality show Asia Express (2026) Co vás tedy čeká po Vyšehradu? Čeká mě několik věcí. Mám před sebou práci na Slovensku, Asia Express, který mě také hodně baví, protože je to zajímavý formát. Potom bych si rád dal nějakou dovolenou spojenou s časem pro sebe. Dostal jsem doma „opušťák“, takže bych chtěl někam vyrazit sám. Když jsme třeba lezli na Aconcaguu, nejvyšší horu Ameriky, dostal jsem tehdy měsíc na cestu s kamarádem a potom na to navázala rodinná část. V destinaci jsme následně byli další dva měsíce společně. Letos bych to chtěl udělat nějak podobně. Pak mě samozřejmě čeká hodně práce na postprodukci Vyšehradu, abychom film dostali do kin. A potom začíná další film, ve kterém už jenom hraju. Zároveň vyvíjíme další dva projekty. Těším se i na to, že nebudu sedět zadkem na třech židlích a budu se moct soustředit hlavně na jednu věc. Když ve filmu pouze hrajete, dokážete opravdu jen poslouchat režiséra? Ježiš, to je taková pohoda! Jasně. Mám to rád, protože člověk nemusí řešit nic dalšího. Přijde domů a má čistou hlavu. Po Vyšehradu domů s čistou hlavou rozhodně nechodím. Pořád přemýšlíte, co budete točit druhý den, co je potřeba vyřešit, co se během dne stalo a na co musíte operativně reagovat. Když jsem jenom herec, můžu samozřejmě nabídnout svůj pohled nebo říct, jak bych něco udělal já. Ale když tvůrci řeknou, že to mají navnímané jinak a chtějí to udělat po svém, tak jen hraju, a je to vlastně moc příjemné. Stále se věnujete bojovým sportům. Co vám dávají? Dělám teď hlavně box. A co mi dávají? Jsem po nich klidnější. Opravdu funguje, když to člověk ze sebe fyzicky dostane. Je v tom disciplína a zároveň je to spojené se zdravým životním stylem. Pro mě je to vlastně droga – ta nejlepší ze všech. Když porovnáte Jakuba Štáfka před deseti lety s tím dnešním, co z tehdejšího kluka ve vás pořád zůstalo? Asi smysl pro humor a nadšení pro každou blbost. A dobré srdce. Myslím, že jsem nikdy nebyl zlý člověk. Samozřejmě je ale spousta věcí, ke kterým už bych se dnes nevracel. Změnila vás rodina třeba v tom, jak přemýšlíte o riziku a odpovědnosti? V některých věcech určitě přemýšlím jinak a v některých se nezměnilo skoro nic. Rodina je samozřejmě velký zásah do osobní svobody. Člověk už nemůže být tak nezodpovědný jako dřív, protože najednou není sám a musí myslet i na ostatní. Možná se objeví i větší strach, hlavně směrem k dětem. Zároveň vám ale děti dají druh lásky, který podle mě nemůžete poznat, dokud ho skutečně nezažijete. Pro své děti prý připravujete časovou schránku s nejrůznějšími věcmi, kterou dostanou v osmnácti letech. Už je zakopaná a jak vás to napadlo? Ještě ne, ale věci už jsou připravené. Čekám jen na chvíli, kdy se při rekonstrukci domu dostaneme k zahradě. Pak půjde schránka do země. Chci dětem uchovat vzpomínky z jejich dětství, navíc vždycky jsem měl slabost pro KPZky a podobné věci. I o domě obecně přemýšlím trochu směrem do budoucnosti. Je v tom možná takový survival princip – člověk nikdy neví, co přijde, takže je dobré být na různé situace připravený. Říkal jste o sobě, že diplomacie není úplně vaše nejsilnější stránka. Učí vás věk někdy raději mlčet? Trochu ano. Pořád jsem spíš člověk, který má to, co má na srdci, také na jazyku. Ale postupně rozumím tomu, že někdy je potřeba být diplomat a nemusíte vždycky ostentativně dávat najevo svůj názor jen proto, že je odlišný od názoru někoho jiného. Učím se to pomalu, stejně jako trpělivost, ale učím. Co vás dokáže stoprocentně rozesmát? Já jsem jednoduchý divák. Nemusíte na mě chodit s nějakým sofistikovaným humorem. Vlastně se dá říct, že mě rozesměje každá blbost. A co vás naopak spolehlivě vytočí? Když někdo kecá. Když lidé lžou a nechovají se fér, to mě vytáčí. Kam si chodíte vyčistit hlavu, když zrovna nemůžete odjet do hor? Do sauny, i když jsem tam teď dlouho nebyl. Tam se dokážu opravdu uvolnit. A potom je to jakákoliv fyzická aktivita, při které hlava nemá prostor přemýšlet nad něčím jiným. Občas mě baví, když vám někdo na sociálních sítích napíše něco ve smyslu, že jste umělec a místo toho by vám slušela lopata v ruce. Já si vždycky říkám, že bych si s tím člověkem docela rád na čtrnáct dní vyměnil role. Protože právě fyzickou práci mám vlastně rád a je to pro mě další způsob, jak si vyčistit hlavu. A jsem přesvědčený, že já bych to s tou lopatou zvládl, on by tady na place nedal ani půl hodiny. Jaký jste dnes partner? Nebo jste v současnosti především táta? Teď jsem asi hlavně otec. Děti máme malé, takže se všechno přirozeně hodně točí kolem nich a času jenom na sebe s manželkou zatím tolik nemáme. Ale už vidím světlo na konci tunelu. Dostáváme se do období, kdy jsme schopní nechat děti u rodičů déle než tři dny, a to je pro nás úspěch. Už mám na svém wishlistu věci, které bych chtěl podniknout jenom se ženou. Děti samozřejmě miluju, ale nepotřebuju, aby byly úplně u všeho. A jinak jsme se ženou dobří parťáci. To jsme byli vždycky.