Papež, minové pole i objektiv ve fukaru. Zesnulý fotograf Galgonek měl pestrý život
Sedávali jsme s ním společně s Janem Procházkou a Tomášem Fraitem v oblíbené olomoucké hospůdce Mikulda u piva. Jako novinářští zelenáči jsme hltali jeho příběhy a umění najít skrytý poklad i v těch nejobyčejnějších situacích – ve tvářích lidí, které potkával v továrnách i zemědělských družstvech, na ulici, všude, kam se jen vrtnul.
O odvaze riskovat i život pro povedený záběr. O tom, co všechno kvůli své práci ztratil a naopak získal.
Byl to neskutečně skromný člověk, před jehož objektivem defilovala plejáda osobností včetně Václava Havla, papeže Jana Pavla II. nebo japonského císaře Akihita. Jeho snímky obletěly svět. Vladislav Galgonek, dlouholetý fotograf České tiskové kanceláře a olomoucká legenda, zemřel na Velikonoční pondělí ve věku 79 let. Za měsíc by oslavil osmdesátiny.
Rozražená hlava
Kvůli dobrému záběru neváhal riskovat mnohdy i zdraví, nebo dokonce život. Například vylezl na stožár vysokého napětí, aby mohl vyfotit co nejvíce kombajnů při žních.
„Domluvil jsem se s kamarádem ve Štěpánově a on mi je nahnal všechny na pole. Tehdy byly takové fotografie žádané, ukazoval se úspěch. O mnoho let později jsem zase lezl po lešení při opravách sloupu Nejsvětější Trojice v Olomouci na náměstí a bez jištění fotografoval. Restaurátoři z toho neměli radost a nutno přiznat, že to lešení nebylo zrovna nejstabilnější,“ vyprávěl nám Galgonek.
Fotograf Ladislav Galgonek v akci.
Při golfovém turnaji, kde chtěl pořídit z podhledu záběr na tehdejšího šéfa ČEZ, jak se rozmachuje k úderu, dostal ránu holí přímo do břicha. A když fotografoval setkání prezidentů v Dubrovníku, nachomýtl se tak blízko k chorvatské hlavě státu, že ho ochranka vytlačila až do minového pole. „Naštěstí se mi nic nestalo, ale fotoaparát byl rozbitý,“ zavzpomínal.
Přivodil si i pracovní úraz, když si při nastupování do letadla rozrazil hlavu.
„Tehdy jsem chtěl cosi ještě vyfotit, všichni už byli v letadle, a tak jsem pospíchal za nimi a nevšiml jsem si. To bylo tehdy ve Slovinsku, kde jsem byl s Václavem Havlem. Jeho osobní lékař Ilja Kotík mi to tehdy ošetřoval a říkal mi, že musím v Praze hned do nemocnice, ale já šel napřed odevzdat fotografie do redakce. K lékaři jsem šel až v Olomouci poté, co jsem se vrátil domů. Dodnes tu bolest cítím, to byla strašná rána.“
Objektiv ve fukaru
Při své reportérské posedlosti nikdy techniku moc nešetřil. Když třeba při zpracování sena vylezl na fukar, který byl v chodu, spadl mu dovnitř drahý objektiv. „Byl totálně na odpis. Asi jsem tomu někdy fakt sám pomohl, že jsem si vytvořil pověst takového škůdce a ničitele přístrojů,“ povzdechl si.
Známý olomoucký fotograf Vladislav Galgonek se dočkal knihy, která celistvě mapuje jeho předrevoluční tvorbu z let 1973 až 1989
„Také proto jsem asi míval vždy to nejhorší vybavení. Vždycky říkali ‚Galgonek z Olomouce, ten to ještě užije‘. Tak jsem dostal už hodně opotřebovaného Nikona. Vždycky jsem měl aparáty na hranici udržitelnosti. Můj první stroj v ‚četce‘ byl Nikon F1, k tomu základní sada objektivů 105, 180 a 200. Žádný zoom. Od té doby vždycky používám Nikon, nikdy jsem nepřešel na jiný přístroj.“
Dětství trávil Galgonek na venkově, v obci na předměstí dnešního Českého Těšína. V roce 1956 se pak rodina přestěhovala přímo do města, otec totiž změnil zaměstnání a z projektanta se stal horníkem na šachtě v Karviné. Galgonek si vybavoval, jak se o otce doma často báli.
„Byla to těžká a velice nebezpečná práce. Jednou fáral do dolu a byla tam havárie, horníci i můj otec zůstali tři dny v závalu. Bez jídla, bez pití, jen čekali, až je někdo přijde vyprostit. My čekali a otec se stále nevracel. Od té doby jsme mívali strach vždy, když se opozdil,“ vzpomínal Galgonek.
Také jeho první fotografie pokrývá uhelný prach. V roce 1971 totiž pracoval na oddělení propagace v Dole Vítězného února v Ostravě, kde měl na starosti dokumentaci provozu. A často musel sfárat s fotoaparátem do dolu, aby zdokumentoval havárie, poškození nebo úrazy, i smrtelné.
Návštěva papeže Jana Pavla II. v Olomouckém kraji v květnu 1995
„Byl to rachot, sfáráš do osmsetmetrové hloubky doslova volným pádem, výtah jede sedm metrů za vteřinu. V uších hučí, padáte. Havíři se u toho baví, jsou v klidu, pak se to začne všechno třást… Ale třeba zase když odněkud přijela delegace, sfárali jsme s nimi, abychom jim vše ukázali. A nejlepší zážitek mám z chvíle, kdy tam přijela Naďa Urbánková a já ji vyfotil v tom havířském mundúru,“ smál se.
Krysa v mléce
Často zmiňoval těžkou poválečnou dobu a rozbroje na česko-polském pohraničí. „Bylo to složité období. Babičku komunisti nutili vstoupit do JZD, teta se z toho zbláznila. Vybavuji si, jak funkcionáři chodili po vesnici a přemlouvali lidi, aby se vzdali všeho a vstoupili do družstva. Reagovali různě. Třeba jeden kulak, velký nepřítel režimu, do mléka vždycky přidal krysu. Když mu na to přišli, zavřeli ho na 13 let,“ vybavil si.
Své práci obětoval všechno, i soukromý život. Z povodní v roce 1997 pochází historka, kdy byl povolán do práce, i když měl volno.
„Tehdy jsme měli v Černovíře krásný domek se zahradou a ten byl zaplavený. A já místo toho, abych to řešil, jsem měl jet jinam fotografovat. Moje žena šílela, že nikam nepojedu. Ale já jí odpověděl, že jsem pracovník ČTK, ta mě platí, je to moje práce a že pojedu. Ona mi tehdy ze vzteku vzala brýle a já neviděl ani na focení, ani na řízení. Dlouho mi pak vyčítala, že jsem se neoženil s ní, ale s četkou,“ popsal.
Rozloučení s Vladislavem Galgonkem se uskuteční v pondělí ve 12 hodin v olomouckém dómu svatého Václava.