„Po Lili jsem musela na urgentní velkou břišní operaci, protože mi našli nález pod žebry. Nevěděli, co to je, jestli to není rakovina. Hrozně to bolelo. Vůbec jsem se nemohla hýbat, dýchat. Oni pak zjistili, že to je mimoděložní těhotenství, ale úplně extrémně zvláštní, takže mě napsali do učebnic jako takovou raritu,“ popsala Koktová. Tehdy se bála o svůj život, protože byla velmi rizikový pacient a nebylo jisté, jestli se probudí. „Když mě uspávali, tak mi tekly slzy z očí a říkala jsem si, že to je asi můj konec a mým údělem na tomto světě bylo asi dát ty tři životy,“ vzpomíná. „Když mě probudili, tak jsem nemohla dýchat, upadla jsem do bezvědomí, museli mě oživovat a byla jsem dvacet dnů na jipce, měla jsem hrozně moc kapaček, dávali mi morfium, nemohla jsem jíst, nemohla jsem chodit. Když mě postavili, tekla ze mě šíleným proudem krev a já padala na sestřičky, kolabovala,“ popsala. Náročné to bylo pro celou její rodinu. Manžel Josef Kokta měl doma syna Quentina s Aspergerovým syndromem, který byl na distanční výuce, druhého syna Svena, který právě začal chodit a k tomu novorozenou dceru. Od babičky se pomoci nedočkali, protože Ornella Koktová se svou matkou Monikou Binias nemá dobré vztahy. „Bylo mi líto, že nemám mámu, které bych mohla zavolat a říct, že jsem její dítě a že mám tyhle bolístky a že by třeba mohla přijet a postarat se mi o děti,“ přiznává. Úspěšnou operací ale její trápení neskončilo. „Když jsem se z toho dostala, tak mi odhalili tu jizvu, kdy jsem měla rozsekané celé břicho, měla jsem tam železné cvoky a sejmul mě pohled na to, čím muselo mé tělo projít,“ přiznává. „Šla jsem tedy po čase na plastiku břicha, aby mi dali dohromady jizvu a jelikož jsem byla rozřízlá, tak mi mohli sešít vnitřně i diastázu,“ popsala Koktová. Jizva prý stále není ideální, ale bere ji jako odznak vítězství. „Musela jsem se s tím dlouho srovnávat, ale řekla jsem si, že jsem tak dlouho chtěla tu Lili, že je to taková boží daň. Je to vzpomínka na to, co jsem zažila a že mám Lili,“ dodala Koktová.