Mrtvolná hmyzí farma Představte si tu pochoutku – den mrtvá myš, důkladně podušená na letním sluníčku ve vlastní šťávě a podávaná na lůžku z vyteklých tělních tekutin. Prostě delikatesa, a ta vůně. Ne, toto není výsměch ani recept z nekrofilské kuchařky. V naší přírodě skutečně existují tvorové, pro něž je přesně to rájem na zemi. Dokonce tak moc, že se o mrtvolku neváhají nelítostně porvat s jinými příslušníky svého druhu. Ke cti jim však slouží, že to všechno dělají pro blaho svých dětí. Navíc jsou na své zvyky poměrně pohlední. Brouci hrobaříci obecní díky svému žlutočernému zbarvení připomínají oživlé výstražné značky a k mršinám se slétají z široka daleka. Dovedou je k nim čichové senzory na vějířovitých tykadlech. Jakmile u zesnulé myšky přistanou, dají se do pilné práce a jako vzorní hrobníci ji za několik hodin zahrabou pod zem. Teprve tady, ve tmě pod povrchem, však předvádějí ten největší zázrak. Obyčejnou mršinu promění v mikrobiální farmu plnou živin pro své larvy. Nejdřív pohřbenou myš pečlivě zbaví srsti a pak ji nabalzamují – přesněji obalí výměšky z úst i konečníku. Ty obsahují antibakteriální látky, jež hubí mikroby, kteří by myší maso rozkládali moc rychle. Pomalu pracující bakterie však nechají naživu, aby myší maso pro larvy hezky změkčily. Hrobaříci tak prodlouží „trvanlivost“ svého pokladu na dny nebo i týdny. Aby svým larvám usnadnili vstup do života, zvrací jim do úst natrávené myší tkáně. Dobrou chuť. Aby to všechno zvládli, vozí si na vlastním těle armádu pomocníků. Roztoči savenky hrobaříkové se broučího těla drží jako klíšťata, a když s hrobaříky dorazí k mrtvole, začnou tu požírat muší vajíčka. Kdyby se z nich vylíhly ponravy, za chvilku by proměnily ráj hrobaříků v muší neřádstvo.