Kovárna na Olympu sídlí kousek od centra metropole v Libni. Šplháme na kopec, který spíše připomíná chatovou osadu než typickou pražskou čtvrť. Samotnou dílnu má její majitel Jan Horn přímo za domem. Jeden pán chtěl něco, čemu se říká medvěd. To znamená obojek na krku, pás cudnosti, okovy na rukou a nohou, vše spojené řetězy a sjednocené zámky. Jan Horn, majitel Kovárny na Olympu „Už se moc lidem nepředstavuju jako kovář. Když to člověk řekne, první, co je napadne, je, že chlap ráno přijde do práce, svlékne se do půl těla, rozdělá si výheň, pak stojí u kovadliny a do něčeho strašně buší,“ vysvětluje Horn. Tak to podle něj ale není. Zatímco nás bere dovnitř, zdůrazňuje, že kovářské řemeslo prošlo dramatickým vývojem. Spíše než po tradičních kovářských dílech, jako jsou ozdobné nože, je podle Horna poptávka po praktičtějších výrobcích. Tedy spíše plotech, klecích u popelnicích či opravách různých věcí, jako jsou kočárky. Proto potenciálním zákazníkům raději říká, že má firmu na zakázkovou kovovýrobu. Kovárně kromě klasické kovadliny a výhně vévodí i různé stroje. Buchar pomáhá při větších zakázkách, protože na rozdíl od kladiva, které váží kilo a čtvrt, se svou čtyřicetikilovou vahou materiál lépe roztahuje. V rohu místnosti stojí frézka, která slouží při zámečnických zakázkách. Horn vlastní i magnetickou vrtačku, potřebnou pro připevňování výrobků do stěn. „Všechny stroje ulehčují různé fáze procesu,“ poznamenal kovář. Na pracovním stole jsou pak dva svěráky a spousta menších nástrojů. Pilky a svářecí masky visí hřebících na stěnách. U výhně se nachází kleště a spousta kladiv. Nedílnou součástí je kromě těchto nástrojů také počítač. V oddělené kanceláři Horn podle svých slov často tráví víc času než v kovárně. Kromě komunikace ohledně zakázek na něm třeba dělá výkresy výrobků. Slabá zápěstí nejsou pro kováře I my s kameramanem jsme měli možnost jeho řemeslo si vyzkoušet. Ze všeho nejdřív však Horn musel zjistit, jak silné ruce máme. „Máte slabé zápěstí,“ poznamenal k mému stisku věcně, zatímco mi do rukou dával lehké kladivo určené pro děti do 14 let. Zatímco se opatrně seznamuji s těžkým nástrojem, čekáme, než se ocelová trubka ve výhni pořádně roztaví. Poté musím trubku vzít, postavit se k přední straně kovadliny a ze strany ji tam položit. Pak do ní na pokyn kováře začínám kladivem bušit. Při rozpálení ocele teplota výhně vystoupá až k 1500°C. (1.8.2023) I přestože mi kovář radí, ať klepu víc a nejsem křečovitá, pro člověka, který nikdy předtím nekoval, je těžké ovládnout švih nástrojem. Horn mě zároveň popostrkává blíže ke kovadlině, jenže můj instinkt nespálit se o rozžhavené kusy, které z trubky při ranách odlétaly, mě nutí pořád odstupovat. Jan Horn Před kovářstvím pracoval v produkci Kovárnu Na Olympu zdědil po svém nevlastním tátovi Vystudoval kovářství na Střední odborné škole uměleckořemeslné v Praze 9, kde později i učil Pod značkou KONOL Knives prodává i ručně vyrobné nože či vlastní výrobky, jedním z nich je Devlínek, tedy příborový multitool, který v kovárně vymysleli Věnuje se i psaní, vydal knihu Valard & vejce na draka „Lidé, kteří nemají žádné zkušenosti, do toho buší buď málo a rychle jako postavičky na Orloji, nebo jako Rambo, kdy si musí dokázat svou sílu. Je nutné to dělat přiměřeně, ale silně, ukázat oceli, kdo je tady pán,“ poznamenal Horn. Vytváří i sexuální pomůcky Zakázky Kovárny na Olympu jsou občas i peprnější, než byste čekali. Pro některé klienty vytvářel sexuální pomůcky na zakázky. Ti, kteří podobné výrobky objednávají, většinou nechtějí uvést jméno a žádné kontaktní údaje. Jen řeknou, co by potřebovali s tím, že si věc převezmou určitý den i s platbou. „Mimo jiné se jedná o pásy cudnosti. Jeden pán chtěl něco, čemu se říká medvěd. To znamená obojek na krku, pás cudnosti, okovy na rukou a nohou, vše spojené řetězy a sjednocené zámky. Pak si k tomu dovymyslel fixační rukavice na prsty,“ přibližuje jednu z pikantnějších objednávek Horn. Objednávka ale ani tak nebyla kompletní. „Když už jsme si mysleli, že to bude všechno, tak ještě k tomu přihodil masku, která způsobovala částečnou smyslovou deprivaci a zároveň měla přidanou takovou hrušku proti mluvení. Byl mimořádně spokojený a už jsme ho nikdy neviděli,“ směje se Horn. Lidé chtějí vidět, že jsou výrobky kované Podle Horna se kovářské řemeslo vyvinulo nejen technickým posunem, ale i vývojem materiálů. „Dříve se vyrábělo jen ze svářkové oceli, dnes je jí ale tisíce druhů. Můžeme si vybírat, kombinovat a pokud je řemeslník ochotný se tomu přizpůsobit a vyvíjet se, nemá problém se na trhu uplatnit,“ podotýká. Poptávka po službách kováře tak stále je, mění se ale i nároky zákazníků, kteří chtějí poznat, že jsou výrobky ručně kované. „Někteří mi odmítali zaplatit za výrobek, protože na něm nebylo vidět, že jsem ho koval. Tak to má být, ale ti lidé se zlobili, protože chtěli vidět to, co staří mistři nazývají umělé zhmoždění materiálu. To je dnes vyžadováno,“ krčí rameny Horn. Jeden z výrobků Horna. (1.8.2023) Sám sebe pak označuje jako progresivistu, který se nebojí vymýšlet nové způsoby usnadnění práce. Jsou ale i kováři, kteří následují velmi tradiční postupy, třeba místo větráků k rozhoření výhně používají klasické měchy. Horn poukázal, že jedním z nich je i kurátor sbírky hutnictví Národního technického muzea a jeho kamarád Jaroslav Lett, pro některé známý jako Ignác Hloh. Ten se zaměřuje především na nože a nyní spíš už vytváří výrobky pro své známé. Mimo jiné třeba nevlastní elektrickou brusku a čepele zarovnává buď pilníky, či je dokovává do finálního tvaru kladivem. Tradiční techniky ale používá z prostého důvodu. „Víceméně proto, že na to není téměř nic potřeba, takže tím pádem se tomu může věnovat každý, na rozdíl od lidí, kteří se kovářstvím potřebují živit. Člověk se pak té věci může věnovat i třeba čtyřikrát déle,“ uvádí Lett. Kovárna ve dvou krabicích Jeho celá skromná kovárna se nyní vejde do dvou krabic, prý mu stačí jen trocha jílu či mazanice, tedy hrnčířské hlíny rozmíchanou s plevami, a může kovat kdekoli. Výheň si v předchozí kovárně vytvořil sám, stejně jako nářadí s několika výjimkami, třeba svěráky. Jediné, co si pravidelně kupuje, je dřevěné uhlí. „Rád pracuju s ocelí, kterou si sám vytavím ze zbytků z mazanice anebo z rudy,“ popisuje Lett. Rudu shání sběrem, doporučuje okolí Vojtěšské hutě na Kladně či Unhošť. Budoucnost v kovářském řemeslu vidí oba kováři. I co se týče zájmu mladých lidí. Horn sám vyučoval kovářské odborné předměty na Střední odborné škole uměleckořemeslné v Praze 9, kterou vystudoval. „Školy jsou naplněné, ten zájem je veliký, občas jsou zájemci i odmítaní. V posledních letech prochází toto řemeslo zvláštní renesancí,“ myslí si. I starší, již pracující lidé mají o kovářství zájem. Nejen pro ty Horn dělá už 17 let speciální kurzy, při kterých zájemcům představí základy. Do kovárny vždy bere maximálně dva lidi, zkoušecí kurz trvá zhruba šest hodin, při nichž Horn naučí teorii i praxi. Zájem je o ně velký. „Jsou to lidi nejčastěji kolem 40 let plus, velice dobře situovaní, zpravidla nějaký střední či vyšší management, vysokoškolský vzdělání. Většinou muži, kteří velice dobře vydělávají, ale vlastně nevytvářejí žádné hmatatelné hodnoty. Dělají projekty, ale vlastně za ním nic nezůstane, takže potom sem chodí a odchází nadšení, že si mohl něco hmatatelného vyrobit,“ popsal Horn. Lett ohledně udržení kovářství s Hornem souhlasí. „Něco už nahradilo strojní obrábění, za kovářem nepůjdete třeba pro součástku do auta, ale některé věci zůstanou. Lidi dají přednost třeba kované mříži, pokud na to mají vkus a finance,“ podotkl Lett.