Je třeba přiznat, že naše soužití nikdy nebylo extra vášnivé. Potkali jsme se ke konci vysoké školy, krátce po svatbě si pořídili děti, a co se týká sexu, tak do našeho vztahu vždy sice patřil, ale spíš tak nějak jako doplněk. S experimenty jsme celkem brzo skončili a shodli jsme se na občasné rychlovce. Poslední dobou, pravda, už s velmi řídkou intenzitou. Napište i vy svůj příběh Příběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz . Respektují vaši anonymitu. Oba jsme spíše racionální typy, aspoň jsem si to donedávna myslela. Vlastně jsem naše soužití považovala za celkem konvenční a funkční, koneckonců ani v našich původních rodinách to nikdy nějak zvlášť nejiskřilo. Moji rodiče i tchán s tchyní byli klasické příklady toho, jak to bývalo vždy běžné – manželka se stará o domácnost a děti, muž vydělává, ostatní se neřeší. I my dva jsme tento model bez problémů přijali: co se týká domácnosti a dětí, to vše bylo vždy mou doménou, manžel zase celé ty roky kariérně postupuje a všechny potřeby naší rodiny dovede v klidu pokrýt ze své výplaty. Jinak klasika – chata, občas dovolená u moře, nějaká ta kultura a rekreační sport... Ovšem to by se v mém životě nesměl objevit ON. Muž, ze kterého se mi rozklepala kolena a který mi dal v životě něco, co nikdo před ním: pocit, že jsem femme fatale, sexuální bohyně, královna. Nebudu upřesňovat, při jaké příležitosti jsme se poznali, protože je to jedno. Prostě tu najednou byl. Z počátečního flirtu se vyklubal sex na jednu noc, ale u toho nezůstalo. Začali jsme se vídat, když to šlo. Můj milenec je sice také zadaný a má rodinu, oba jsme ale v našem vztahu našli něco, co doma nemáme. Vášeň, žár, touhu, sexuální uspokojení, něco až živočišného. Tak moc, že se dovedeme milovat i nenávidět v rozmezí pár hodin, že jsme se už snad stokrát rozešli, abychom se pak zase dali dohromady a jiskřilo to mezi námi ještě víc než před tím. Moje děti už jsou celkem velké, doma mám klid a nudu, zato tento vztah mě tak spaluje, až je mi to někdy nepříjemné. Nemůžu se ho však vzdát, protože je to něco, co jsem možná celý život hledala a postrádala. I když jsme se s milencem už dávno domluvili, že se rozvádět nebudeme a nechceme žít spolu, stejně to na mě pořád zkouší a přemlouvá mě, abychom do toho šli. Děti už jsou velké a chystají se vylétnout z hnízda, přitažlivost je silná, ale ta racionální žena ve mně mi domlouvá, že to nemám dělat a mám vše nechat, jak to je. Ale co když právě teď je ten čas, kdy mám zariskovat a vyslyšet osud? Veronika Názor psycholožky čtěte na další straně.