Zatímco já pocházím z velkého města, manžel se narodil na malé vesnici, kde dodnes jeho rodiče žijí. Je jejich jediným dítětem, které měli poměrně ve vyšším věku. Ne, že by dítě dříve nechtěli, ale byly za tím prý zdravotní důvody. Takže nepřekvapí, že tchyně je na svého muže hodně fixovaná, zejména proto, že mu věnovala většinu svého dospělého života, do práce chodila jen málo a přednější pro ni byla vždy rodina a domácnost. Napište i vy svůj příběh Příběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz . Respektují vaši anonymitu. Jeho rodiče jsou obecně hodně tradičně zaměření, současná doba ji maličko ujíždí pod nohama a o to pevněji se drží toho, co je podle nich to správné. Ani jeden z nich si nerozumí s moderní technikou, mobil si nakonec s odporem pořídili jen proto, aby byli v kontaktu se synem, který studoval daleko a nyní daleko pracuje a žije. Myslím, že si pro něj představovali někoho jiného, než jsem já. Chtěli asi snachu ze vsi, která bude rozumět hospodářství, obstará pole i zvířectvo, nebude moc přemýšlet a dbát bude hlavně o rodinný krb. Jenže já jsem absolventka humanitního oboru, vařit neumím, oheň v kamnech nerozdělám a slepic se děsím. Prostě katastrofa. Aspoň podle mé tchyně. Říkala jsem si, že naše kulturní rozdíly nebudou problém, protože s manželem žijeme daleko a s jeho rodiči se vídáme zřídka. Jenže už samotná svatba byla kamenem úrazu – měli jsme o její podobě docela jiné představy, takže to nakonec dopadlo tak, že jsme měli obřady dva. Jeden pro rodiče a jeden pro nás a naše kamarády, kde jsme si vše udělali po svém. Také co se týká našeho bydlení byl problém, protože manželovi rodiče nesouhlasili, aby si bral hypotéku na byt kdesi daleko, když přece má doma chalupu a grunt. No, co jim zbylo, museli to přijmout, ale ty řeči! No a pak se narodil syn. Babička z něj byla celá nadšená, ale okamžitě se stala studnicí nevyžádaných rad. Neustále mě bombarduje telefonáty, kde mi sděluje, co jako matka kojence dělám špatně a co bych určitě měla a neměla dělat. Nepochopila, že od dob, kdy ona sama porodila dítě, uplynulo už asi třicet let. Snažím se s ní mluvit trpělivě, ale často už mi dochází trpělivost a tečou nervy, zejména v období těhotenství a šestinedělí jsem si kvůli ní i dost poplakala. Můj muž to zlehčuje a říká, že si jí nemám všímat, ale jemu nevolá třikrát za den, aby mu vysvětlila, jak je k ničemu… Jsem z toho vážně už hodně rozmrzelá. Nechci být neuctivá nebo nezdvořilá, přece jen je to matka mého muže a babička mého dítěte, ale už jsem i zvažovala, že si ji na telefonu zablokuju, nebo se zblázním. Těším se, až bude syn větší, to už budu kluky posílat na návštěvy k babičce samotné a sama se vymluvím a zůstanu doma. Je to opravdu hodně náročné a bojím se, že mi jednou rupnou nervy a já na ni vyjedu, protože to se opravdu nedá. Mariana Názor psycholožky čtěte na další straně.