Příběh Ludvíka: Dcera nechce přijmout moji přítelkyni, dělá jí naschvály
Mojí dceři je nyní jedenáct let, pomalu jde do puberty. Donedávna byly naše vztahy nadstandardní. Bývá vždycky týden u mě a týden u matky, ale bydlíme poměrně blízko od sebe, tak to má kousek do školy, vidí se s kamarádkami a stíhá dobře i kroužky.
Je stejně jako já sportovně založená, tak spolu trávíme hodně času venku – v létě na kole, paddleboardu nebo na túrách, v zimě jezdíme na hory a chodíme do bazénu. Vždycky to byla pohoda, jenže pak jsem potkal ženu, se kterou jsem začal na vážno chodit.
Napište i vy svůj příběh
Příběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na
ona@idnes.cz
. Respektují vaši anonymitu.
Domluvili jsme se spolu, že domů ji vodit nebudu, když bude dcera doma, že ani jeden nevíme, jak dlouho vztah vydrží a nemá cenu do toho vtahovat dítě. Potkávali jsme se tedy v době, kdy byla dcera s matkou, nebo když měla jiné aktivity. Stále jsem se ale dceři věnoval, co to šlo.
Věděla, že se s někým potkávám, ale žádné podrobnosti jsem jí neříkal. Trochu kolem toho dělala ofrky, ale spíš jsme se tomu tématu ve společném čase vyhýbali. Po necelém roce vztahu ale moje přítelkyně navrhla, že by bylo fajn, kdybychom se někdy potkali ve třech, aby se s dcerou poznaly. „Můžeme třeba společně vyjet na kolo,“ navrhla.
Moc jsem pro to nebyl, ale nechal jsem se přesvědčit, že už je správný čas. Ale asi nebyl. Když jsem dceři řekl, že pojedeme na výlet s mojí známou, moc se na to netvářila a zkoušela vymýšlet různé důvody, proč nemůže. Nakonec ale souhlasila.
Výlet se ale úplně nepovedl. Při seznámení se dcera mojí přítelkyni ani nepodívala do očí, a i když je slušně vychovaná, skoro ji nepozdravila. Celou cestu do toho šlapala a jela hrozně rychle před námi, na zastávkách se s námi nebavila, jen koukala do mobilu a dělala otrávené obličeje, když jsme na ni promluvili.
Moc jsme si to nebrali, nečekal jsem ostatně, že si padnou do náruče. Horší to ale bylo v dalších dnech, kdy nás přítelkyně pozvala na oběd. Ani tam ledy nepovolily. Dcera se v jídle jen porýpala, řekla, že je to hnusný, a pak se zavřela na záchodě, kde sjížděla sociální sítě.
Pár dní poté, mi přítelkyně plakala do telefonu, že našla ve své předsíni papírek se vzkazem: „Nech ho být, není to muž pro tebe!“, jehož autorkou podle ní byla moje dcera. Moc se mi to nezdálo, ale když jsem se jí na rovinu zeptal, tak mi to potvrdila a odsekla, že to je přece pravda.
Od té doby je doma docela dusno, dcera se hodně odtáhla. S přítelkyní se zase vídáme sami, když je dcera s mámou, nechceme dál tu situaci hrotit. Jenže vůbec nevíme, co bude dál. Stále doufám, že se hrany otupí a ona moji partnerku přijme, ale co když se to nestane? Nevím, jak se teď zachovat a bojím se, abych si k ní v její složitém věku nezavřel cestu.
Ludvík
Názor psycholožky čtěte na další straně.