Policejní akce nesla krycí název Starožitnost. Byl to opravdu zvláštní případ. Když před 40 roky, 5. listopadu 1985, skončil objevem relikviáře svatého Maura pod podlahou kaple bečovského hradu, ukázalo se, že vlastně kriminálce vůbec nepříslušel. Jak je to možné? Chyběl trestný čin, chyběl pachatel, chyběla oběť. Nikomu se nic nestalo, a přece byl případ dokonale vyřešen. Starožitnost byla na poslední chvíli nalezena, čímž se zabránilo jejímu nenávratnému vývozu do zahraničí. Dnes je relikviář, dřevěná pozlacená bedýnka ve tvaru domečku o rozměrech 140 x 42 x 70cm ukrývající kosterní ostatky svatých Maura, Apolináře, Timoteje a Jana Křtitele, nejcennějším trvale vystaveným zlatnickým pokladem v Česku. Korunovační klenoty se ukazují jen občas. Koupím památku. Zn. Tajně V roce 1984 přišel na československé velvyslanectví ve Vídni muž jménem Danny Douglas s prazvláštní nabídkou. Byl ochoten zaplatit 250 000 dolarů za cennost, která nemá spojitost s českou historií a nikdo u nás o ní neví, ačkoli se nachází v Československu, zhruba 150 kilometrů od Norimberka. Žádal od státu záruku prodeje, cokoli dalšího odmítal prozradit. Načež se rozjela úřední mašinerie s přípravou příslušných smluv, které měly vládnoucím komunistům vynést tučný balík nedostatkové tvrdé měny. Ovšem zároveň si kdosi mocný řekl, že by nebylo od věci přece jen prověřit, co by pan Douglas asi tak mohl mít na mysli. A tak se případ dostal k detektivovi Františku Maryškovi. Ten zprvu naprosto netušil, co má hledat, ani kde by to měl zkoušet hledat. Přesto spolu s kolegy zásluhou mravenčí policejní práce, samozřejmě s přispěním nezbytné špetky štěstí, jemuž šli neúnavně naproti, během roku dospěli na správné místo – do Bečova nad Teplou. František Maryška Danny Douglas (vpravo) Ze zdejšího hradu a zámku na konci druhé světové války spěšně utíkali majitelé panství z vévodského rodu Beaufortů. Drahocenný relikviář si netroufli ve zdivočelém pohraničí vzít s sebou, a tak ho ukryli pod podlahu bečovské hradní kaple. Nikdo to netušil, ani pozdější kastelán Karel Macek. Chybělo pár dní, aby románskou památku ze 13. století protřelý americký obchodník Douglas navždy vyvezl a výhodně přeprodal dál. Možná nebyl dost mazaný, možná podcenil zdejší kriminálku. Tak dlouho připomínkoval příslušné smlouvy s úřady a oddaloval jejich podpis, až obchod promarnil. Policisté zlatý poklad našli dřív. Na základě střípků informací poskládaných ze srovnání historických knih (bečovský výtisk postrádal stránku se snímkem relikviáře z roku 1930, zatímco v pražském fotografie byla), od pohraničníků (příbuzný rodu Beaufortů zajel poklad pro Douglase „zkontrolovat“) i z jediného „konspiračního“ rozhovoru s Douglasem na ministerstvu zahraničí jej pomocí minohledačky zapůjčené od vojáků lokalizovali 5. listopadu 1985 okolo poledne pod podlahou bečovské kaple. Po půlnoci relikviář vyzdvihli a nad ránem dalšího dne dovezli do Prahy. Relikviář svatého Maura byl na hradě Bečov objeven 5. listopadu 1985. Douglas vzal prohru sportovně, jak plyne ze vzpomínek kriminalisty Maryšky. Oba aktéři západočeské hradní detektivky se před dvaceti roky na Bečově potkali při příležitosti 20. výročí nálezu a policista v knize Relikviář svatého Maura vzpomínal: „Ptal jsem se, zdali se na mě nezlobí, že jsem mu zkazil obchod. Odpověděl, že v žádném případě, že jsem postupoval profesionálně. Ne každý obchod vyjde.“ Kdo chce zlatý poklad? Policista Maryška ovšem zavzpomínal i na to, jak neprofesionálně postupovaly komunistické úřady po nálezu památky, která potřebovala okamžitou špičkovou péči. Nejdřív mu zlatý poklad zabíral místo na policejním pracovním stole v jeho kanceláři, kam se na něj chodili dívat kolegové. Poté skončil uložený v bankovním trezoru, kde nevyhovující mikroklima „dorazilo“ poškozené dřevěné jádro památky, které tak už není originálem, nýbrž replikou. Po dlouhých průtazích nakonec došlo i na zlatnické restaurátorství, obnova trvala jedenáct let. Od roku 2002 září relikviář v celé své kráse na bečovském hradě v neprůstřelné ohnivzdorné prosklené schráně, jen kousek od místa, kde čtyři desetiletí zahníval pod podlahou hradní kaple. Kdo v celém tom spletitém příběhu reprezentoval dobro a kdo zlo? „Ani návštěvníci hradu o tom často nemají jasno, někteří fandí při vyprávění té bečovské bondovky Američanovi, někteří naší kriminálce. Zapomínají přitom, že zlo bylo v tomto případě krystalicky jasné: bývalý státní podnik Artia, který měl monopol na obchody s památkami a dostal za úkol relikviář tehdy prodat a získat pro komunistický režim tvrdou měnu,“ má jasno bečovský kastelán Tomáš Wizovský. A jaké bylo ocenění obdivuhodné policejní práce? Detektiv Maryška se v knize o pokladu vyznal: „Byl jsem u relikviáře s jedním věřícím z daleké země. Vyslechl si mé vyprávění a poděkoval mi ve jménu všech věřících za to, že jsem dopřál ostatkům svatých uvnitř konečně klid na důstojném místě. To byla moje největší odměna.“ Až se pojedete na relikviář podívat, vězte, že to není zdaleka jediný bečovský poklad. Pojďme se na ně podívat s komentářem dlouholetého bečovského kastelána Tomáše Wizovského. Poklady hradu Bečov Víno Celkem 133 lahví archivních vín objevili detektivové v roce 1985 pod podlahou bečovské kaple spolu s Relikviářem. „Náš tekutý poklad je podle znalců ve skvělé kondici a letos se nám podařilo realizovat odborné překorkování lahví ve francouzském vinařství, odkud vína pocházejí. Ne všechny lahve se našly s Relikviářem, další tři byly objeveny později při archeologickém výzkumu před zahájením oprav hradu, tekutý poklad tak může mít přírůstky.“ Relikviář Příběh znáte, velikost znáte, obsah znáte. Co ještě o Relikviáři sv. Maura nevíte? „Dekoraci relikviáře tvoří dvanáct reliéfů, čtrnáct sošek z pozlaceného stříbra, drahé kameny, polodrahokamy, antické gemy, filigrány filigrány a emaily. Relikviář vyrobili mistři zlatníci ve 13. století pro benediktinský klášter v belgickém Florennes, roku 1838 ho koupil bečovský pán Alfréd de Beaufort-Spontin.“ Diadém „Někteří kolegové kasteláni mě občas podezírají, že si bečovské příběhy vymýšlím. Není to potřeba, prostě se to děje. Třeba briliantový diadém Eleonory Beaufort-Spontin, sestry posledního majitele bečovského panství, byl léta považovaný za lacinou divadelní rekvizitu. Čelenka ze zlata, potažená stříbrem a osazená 540 diamanty, léta ležela v krabici na zámku Kozel. Dnes je u nás vystavená.“ Hradní model Je to sice „jen“ hrad z kartonu, ale rozhodně má své místo mezi bečovskými poklady. Stavěli ho totiž vězňové z nedalekého Horního Slavkova a je to opravdu velkolepé mistrovské dílo. „Když se model veřejně představoval, byli tady v režimu krátkodobého přerušení trestu na Bečově osobně u toho. A to nejlepší na celém příběhu je, že jeden z tvůrců, který už je na svobodě, se dnes úspěšně živí modelářstvím.“ Hitlerův stůl Těžko ten kus nábytku nazývat přímo pokladem, ale historickou hodnotu má. „Nyní je v depozitáři, ale deset let jsme tady u něj schůzovali. Vůdce Třetí říše u stolu osobně nejspíš nikdy neúřadoval, ale je prokázáno, že byl pro něj vyroben. K nám se dostal z cisterciáckého kláštera ve Vyšším Brodě, kde byl na konci války ukryt nacisty. Stůl na Bečov přišel díky Památníku národního písemnictví, který tu chtěl mít expozici, a zůstal asi proto, že je velmi těžký. Má i příslušenství: židli, mramorový kalamář, schránku na dopisy, dýku na otevírání obálek a osušovač inkoustu.“ Lázeňská lokálka „Původní profesí jsem strojvůdce. Výhled z lokomotivy za jízdy je neopakovatelný. Proto musím připomenout, že naše lázeňská lokálka, která už víc než sto let jezdí z Karlových Varů přes Bečov do Mariánských Lázní, patří mezi železniční poklady. Jednak projíždí nádhernou krajinou, navíc ji zdobí spousta tunelů a nýtovaných mostů. Všiml si toho i britský Guardian, když ji zařadil do Top 10 tratí Evropy.“ Slavkovský les Nádherné lesy připomínající Skandinávii, plné rašelinišť a vřesovišť, minerálních pramenů, výstavních hřibů a taky zvěře, to je chráněná krajinná oblast Slavkovský les, přiléhající od západu k Bečovu. „Máme tady početná stáda jelenů, žijí tu také rysi a nejnověji i vlci. Jedním z nejbližších pramenů od hradu – a zároveň nejchutnějších – je Grünská kyselka, kterou za války Němci stáčeli pro své vojáky Afrikakorps – expediční sbor Wehrmachtu v Africe. Dnes se přidává do Magnesie. A v lesním altánu si ji může nabrat každý.“