Bratislavská lyra byla odvážnější než Slavíci, ukázaly zásadní momenty soutěže
Před šedesáti lety, 23. června 1966, začal první ročník festivalu populárních písní
Bratislavská lyra
. Každoroční přehlídka představovala pro obyvatele socialistického Československa možnost poslechnout si kromě domácích interpretů i zahraniční hvězdy.
Zpěváci a kapely na festivalu uváděli dosud nezveřejněné písně, z nichž se často stávaly hity. Platí to například pro Úsmev od Modusu, Máš chuť majoránky Karla Zicha, Šaty z šátků Leška Semelky, Kaskadéra od Elánu, Meteor lásky Věry Špinarové, Nechodí Mira Žbirky, Věnování Lenky Filipové, S láskou má svět naději Petry Janů nebo Promilujem celou noc od skupiny Žentour.
Přes svou popularitu ale festival nepřežil pád režimu. Přestože byla Bratislavská lyra nejprestižnější hudební soutěž socialistického Československa, něco mezi dnešní Eurovizí a Českým slavíkem. A ve dvou ročnících – 1969 a 1989 byla mnohem odvážnější než cokoliv, co se konalo v Praze.
Petr Novák vzdal hold Janu Palachovi
Bratislavská lyra
Festivalu se pravidelně účastnila zvučná československá jména jako Karel Černoch, Miroslav Žbirka, Naďa Urbánková, Hana Ulrychová, Věra Špinarová nebo kapela Olympic.
Nechyběli ale ani zahraniční hosté, například Billy Preston, Stevie Wonder, Josephine Bakerová, Sandie Shaw, Amanda Learová nebo skupina Beach Boys.
Ročník 1969 se odehrával v napjaté atmosféře. Písně byly vybírány ještě v relativně svobodných poměrech před nástupem normalizace, samotný festival už ale proběhl po srpnové okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy.
Zpěvák
Petr Novák
svou soutěžní píseň Den štěstí věnoval památce studenta
Jana Palacha
, který se několik měsíců předtím upálil na protest proti pokračující sovětské okupaci Československa a tehdejší společenské apatii.
Protože tehdejší komise pečlivě kontrolovaly texty, našli Novák a textař Ivo Plicka jiný způsob, jak své poselství vyjádřit. Do skladby místo slov ukryli zvukový efekt střelby ze samopalu, který připomínal dramatické události předchozího roku.
Přestože byla píseň mezi posluchači velmi populární, televize ji následně odmítala vysílat.
Joan Baezová pozdravila Chartu 77
Snahy o návrat
Po sametové revoluci v listopadu roku 1989 festival Bratislavská lyra, podobně jako řada dalších přehlídek, zanikl.
Hudebník Vladimír Valovič se v polovině 90. let pokusil každoroční hudební událost oživit, jeho snahy se ale nesetkaly s úspěchem.
V roce 2016 se ještě konal vzpomínkový koncert k 50. výročí festivalu, kde vystoupili Karel Gott, Jitka Zelenková, Lenka Filipová, Peter Nagy nebo Olympic.
V červnu 1989, pouhých několik měsíců před pádem komunistického režimu, přijela na Bratislavskou lyru americká folková legenda Joan Baezová.
Na koncert pozvala Václava Havla a několik jeho přátel z Charty 77. „Čekali jsme na ně v hotelu a báli se, zda je nezadržel někdo cestou. Ty hodiny byly nekonečné,“ vzpomínala zpěvačka v rozhovoru pro iDNES.cz.
V den koncertu v jejím pokoji prý zazvonil telefon a z něj se ozvalo: „Tady, ehmm, Havel. Jsem, ehmm, ehmm, v hale v přízemí. A je tu spousta policistů.“ „Řekla jsem mu, ať se nehýbe, že ho hned vyzvednu,“ vzpomínala Baezová.
Na pokoji mu nabídla pivo a společně probrali detaily vystoupení. „Nechtěl jsem, aby mě StB sebrala před koncertem, tak jsem si vymyslel, že jí budu dělat bedňáka. Nosil jsem jí tu kytaru, a to mě skutečně zachránilo,“ vzpomínal později Havel.
Publikum bylo ve varu, ale vrchol koncertu přišel, když se Baezová pomocí nahrávky ve walkmanu a papíru snažila ve slovenštině pronést věnování: „Chtěla bych věnovat tuto píseň Chartě 77, nezávislému mírovému sdružení a Petru Cibulkovi. Zároveň tu vítám přátele z Charty včetně Václava Havla, který sedí nahoře na balkoně.“ Tomu také poslala vzduchem polibek.
Baezová vzpomínala, že krátký vzkaz, který měla přečíst na pódiu, napsal právě Havel. „S radostí jsem to udělala a dav šílel.“ Sklidila bouřlivý aplaus.
Překvapení pořadatelé zareagovali až poté, co Baezová na jeviště pozvala bratislavského písničkáře Ivana Hoffmana, který zahrál svůj protestsong Nech mi nehovoria. Během písně, která kritizovala tehdejší režim, mu organizátoři vypnuli mikrofon.
Hoffman přesto píseň dozpíval až do konce a na protest proti tomuto zásahu věnovala Baezová další písničku právě jemu.
Oficiální sdělovací prostředky – až na odborářský deník Práce – o vystoupení Baezové mlčely. Informace se ale mezi lidmi šířila i jinak a byla dalším důkazem postupného rozkladu normalizačního režimu, který se zhroutil v listopadu 1989.
Čierny, nebo biely kvet?
Třetí příběh sice nevypráví o vzdoru vůči režimu, ale zato je výmluvným dokladem omezenosti komunistických soudruhů, kteří samozřejmě rozuměli i hudbě.
Když básník Kamil Peteraj napsal text k písni Čierny kvet, šlo podle něj o čistě básnický obraz. Skladba bez problémů prošla schvalováním pro vydání na desce.
Potíže nastaly v roce 1982, kdy ji chtěl Miroslav Žbirka přihlásit na Bratislavskou lyru. Tam vzbudil podezření, že je „černý květ“ negativní narážkou na režim. Peteraj proto navrhl jednoduché řešení. Jediné slovo změnil a z Čierneho kvetu se stal Biely kvet. Jak později s nadsázkou poznamenal, možná by měl soudruhům za připomínku poděkovat.
Na Bratislavské lyře v roce 1982 píseň sice nezískala hlavní ocenění, ale po festivalu ji začal intenzivně vysílat rozhlas. Z Bieleho kvetu se stal jeden z největších hitů Miroslava Žbirky a odstartoval období jeho mimořádné popularity. Krátce poté porazil Karla Gotta v anketě Zlatý slavík, což se před ním podařilo jen Waldemaru Matuškovi v roce 1967.