„Určitě jedno z mých největších prvenství,“ kývl lídr týmu UAE Emirates, když se pustil do hodnocení. Je jasné proč. V loňské sezoně ovládl dvacet závodů, ve sbírce má dva tituly mistra světa i čtyři celková prvenství na Tour de France. Opanoval také deset monumentů, Lombardii dokonce pětkrát. Až se fanoušci přou, jestli je lepší on, nebo legendární belgický Kanibal Eddy Merckx. Jenže San Remo znamenalo jiný příběh. Pro Pogačara mnohem komplikovanější a náročnější a i on sám přiznával, že netuší, jestli bude v jeho silách ho aspoň jednou vyhrát. S délkou takřka tři sta kilometrů jde o nejdelší závod sezony. V závěru obsahuje jen dva – a nijak náročné – kopce Cipressu a Poggio, na nichž odpárat soupeře v čele s Nizozemcem Mathieuem van der Poelem představuje mimořádně těžký úkol. Sedmadvacetiletý Slovinec si ho ale chtěl splnit. Takový už zkrátka je. Rád se pouští do nových výzev. I před lety se spekulovalo, zda může vyhrát kostkové Flandry – a dnes už z nich má dva triumfy. Pouští se do nevídaně dlouhých útoků, ačkoliv by mohl čekat a volit konzervativnější strategii. Tadej Pogačar nastupuje v kopci při závodě Milán–San Remo. Na San Remu se o vítězství pokoušel pětkrát. Jenže ani při takovém výkonu, jako když loni Poggio vyletěl rychlostí přes 37 kilometrů v hodině, nedokázal soupeře setřást. Skončil dvanáctý, pátý, čtvrtý, třetí a loni znovu třetí. Přemýšlel, kde ještě přidat. Už týdny před letošním ročníkem ho fanoušci vídali, jak ve společnosti mexického kolegy Isaaca del Tora, nebo za motorkou projíždí každý metr závěru trati. Do tréninku zařazoval i netradiční devítiminutové intervaly, tolik totiž zhruba zabere Cipressa. „Teď už konečně nemusím jezdit do San Rema trénovat každý týden, někdy i dvakrát týdně. Bylo to psychicky opravdu náročné,“ oddechl si po sobotním triumfu. „Tenhle závod stojí spoustu sil, i mentálních. Je to jeden z nejnevyzpytatelnějších závodů, jaké jsem kdy jel – vlastně jeden z nejnevyzpytatelnějších na světě.“ Což tentokrát to platilo dvojnásob. I proto ho v cíli zastihly takové emoce. „Jestli se do San Rema ještě vrátím, tak jen kvůli focaccie,“ zavtipkoval s odkazem na tradiční italské pečivo, jehož kus dostal na tiskové konferenci od organizátorů. Končím, blesklo mu hlavou Prvních 250 kilometrů se pro něj odvíjelo v poklidu a v balíku šetřil síly po boku týmových kolegů. Jakmile se blížila Cipressa, podle plánu se posunuli dopředu a chystali se pořádně přitvrdit tempo a dostat soupeře pod tlak. Jenže šest kilometrů před nájezdem na kopec to byl Pogačar, kdo se ocitl v krizi. Na úzké silnici v jednom z městeček podél moře spadl na zem, odřel si levý bok, potrhal bílý dres mistra světa a hlavně se ocitl za pelotonem. „Když jsem spadl, blesklo mi hlavou, že končím,“ přiznal. „Tým mi ale přes vysílačku dodával naději. Nemohl jsem to vzdát.“ Odřeniny a roztrhlý dres Tadeje Pogačara v cíli závodu Milán–San Remo. Za pomoci amerického parťáka Brandona McNultyho se vrátil zpět do čela a přestože ztratil cenné metry stoupání, na Cipresse skutečně zaútočil. A uspěl – udrželi se ho jen Pidcock a van der Poel. „Vrátili jsme se právě pod Cipressou. Šel jsem úplně na doraz, abych se dostal dopředu. Je vážně neuvěřitelné, že ještě dokázal zrychlit,“ vykládal McNulty. „Neviděl jsem, co se děje vpředu, už jsem odpadl, ale podle vysílačky jsem slyšel, že je to šílené.“ Ve trojici pak dorazili na Poggio, kde Pogačar znovu nastoupil. Van der Poela setřásl poměrně brzy, nejspíš i proto, že rovněž nizozemský démon před Cipressou spadl a poranil si ruku a z prstu mu tekla krev. „Někdo mě zleva srazil a šel jsem na zem. Není to asi nic vážného, ale hodně to bolí,“ popisoval lídr stáje Alpecin-Premier Tech, který nakonec skončil osmý. „Byl jsem tam, kde jsem měl být, zvládl jsem Cipressu a dorazil s Tadejem na Poggio, ale necítil jsem se dobře. Do vysílačky jsem hlásil, že už pořádně nedokážu držet řídítka.“ Slovince se tak držel jen Pidcock. Brit ze stáje Pinarello Q36.5 podal jeden ze svých nejlepších výkonů a po boku slovinského soka dorazil na cílovou rovinku. „Na Cipresse jsem byl v pohodě, na Poggiu už jsem ale jel na hraně,“ popisoval. „Ale věděl jsem, že jakmile přejedu tu nejprudší část, do cíle už to dám.“ Ve sprintu se držel za Pogačarem a zkusil ho překvapit po pravé straně podél bariéry. Nestačilo to, rozhodly centimetry. Tadej Pogačar táhne vedoucí skupinku na závodě Milán–San Remo. „Ve sprintu můžete vždycky něco udělat jinak, vyrazit o sekundu dřív, nebo později. Navíc jsme jeli proti větru. Prohrál jsem o pár centimetrů, ale jsem hrdý, jak jsem proti Tadejovi jel,“ uznal Pidcock. Taky Pogačar vnímal, jak těsný jeho triumf byl: „Sprint proti Tomovi byl šílený. Až do cílové čáry jsem si nebyl jistý. Vlastně ani po ní jsem nevěděl, jestli jsem vyhrál. Trvalo dlouho, než mi to došlo.“ Už zbývá jen Roubaix Z pěti ikonických klasikářských monumentů tak Pogačar ovládl už čtyři. Zbývá jen Paříž–Roubaix, další obrovská výzva. Loni byl při premiéře na kostkách Pekla severu druhý za van der Poelem a i letos se na ně chystá. Ještě předtím se pokusí obhájit triumf na Flandrech. Napínavý souboj ve finiši Milán–San Remo mezi Tadejem Pogačarem (vlevo) a Thomasem Pidcockem. Zatím se ale nadcházejícími týdny zabývat nechce. „Teď jsem tak šťastný, že jsem vyhrál San Remo. Ať se stane cokoliv, už to bude dobré a nebudu si nic vyčítat,“ hlásil. „Nyní se hlavně zkusím zotavit a uvidím. Forma je dobrá a na Flandry i Roubaix pojedeme se silným týmem. V obou závodech půjdeme za vítězstvím. Už se na ně těším.“ Znovu chce předvést pořádnou show.