Svazový šéftrenér mládeže Zach, který jako kouč dovedl české kadety k historickému titulu mistrů Evropy v roce 2017, dlouhodobě kritizoval, že v klubech mládež netrénuje v takové intenzitě a objemu jako v zahraničí. Sto dní společné práce na kempech a turnajích má tento deficit smazat. A podle Nekoly český volejbal na vzestupu je. Jak je na tom tedy mládež teď? Od 12 až 13 let se věnujeme už benjamínkům, vybírají se třeba z 80 dětí a postupně se selektují a připravují se na větší volejbal. Postupně se vypilovávají k čím dál lepším výkonům. Jirka Zach to rozjel před nějakými deseti lety, možná i dříve. Vymyslel plán 100 dnů, aby se s nimi pracovalo delší dobu. Díky tomu se měl posunout český volejbal dopředu v mládeži. Nešlo o centralizaci, ale o dlouhodobější práci v celém roce. Je vidět, že koncept má smysl a vyplácí se. Můžeme se tedy dlouhodoběji usadit v širší světové špičce? Doufám, že se náš úspěch propíše i do dospělé kategorie. A že český volejbal bude mít širší kádr a bude moct odehrát Světovou ligu. Bylo by úžasné konfrontovat se s nejlepšími, dlouhodobě nám to chybělo. Teď jsme byli po delším čase na mistrovství světa, skončili jsme čtvrtí, mládežníci jsou taky úspěšní. Snad to bude pokračovat. Je možné získat i medaili na velké Evropě nebo světě? Je to hodně těžké, konkurence je strašně velká, ale musíme věřit. Budeme pracovat, aby ano. Všechny týmy postupují na závěrečné turnaje, což je velký úspěch českého volejbalu. A když hrají s velkými soupeři, získávají hodně zkušeností, což každého posouvá dál. V jakých činnostech jsme dohnali světovou špičku? Dorůstají nám vyšší hráči. V předchozích letech nám chyběli vysocí blokaři. Všechny elitní týmy jsou kompaktní. Když se s nimi budeme měřit pravidelně, zvykneme si na nejvyšší úroveň a pak budeme schopní jim i konkurovat. Napadlo by vás před mistrovstvím Evropy, že rozbrečíte Poláky? My je potkali v těchto kategoriích na všech velkých akcích. Loni jsme je porazili v semifinále na mistrovství světa, před čtyřmi lety na mistrovství Evropy U17, na olympiádě mládeže taky. Možná na nás mají trošku smůlu. Ale samozřejmě nás těší, že takovou volejbalovou velmoc jsme schopní porážet. Zlatý tým U22 Aleš Tláskal, Daniel Waclaw, Martin Hilšer, Matyáš Chromec, Lukáš Tóth, Štěpán Svoboda, Antonín Klimeš, Jan Černý, Matěj Pastrňák, Vojtěch Pitner, Nicolas Heřmanský, Jakub Svoboda, Tomáš Brichta, Václav Seidl. Trenér: Michal Nekola, asistent Martin Kop mladší. Výsledky na ME Skupina: Francie 2:3 (16, -22, 22, -17, -9), Itálie 3:1 (18, 21, -20, 16), Bulharsko 3:1 (27, -21, 19, 21), semifinále: Izrael 3:2 (-21, -40, 20, 23, 9), finále: Polsko 3:1 (-25, 25, 20, 13). Ocenění MVP turnaje: Václav Seidl. Dream team: smečař Matěj Pastrňák, blokaři Antonín Klimeš a Štěpán Svoboda. Jak úspěch vstřebáváte? Jsem šťastný. Co tým dokázal, je neuvěřitelné. Je to poprvé v historii, kdy jsme takový šampionát vyhráli, byť Evropa do 22 let se hrála zatím jen třikrát. Beru to jako satisfakci za posledních šest let, co jsou kluci spolu. Na prvním mistrovství jsme nebyli, na minulém před dvěma lety jsme skončili sedmí, teď vítězství. Už jen dostat se na turnaj je strašně těžké, hraje ho jen osm nejlepších týmů z Evropy. My měli těžkou kvalifikaci, museli jsme porazit Turecko, Německo a Srbsko. Postup na Evropu byl úspěch, zlato je úplná fantazie. Je konkurence těžší než na mistrovství světa? Spíš jiná, na světě se potkáváte s jiným volejbalovým stylem. Nastupujete proti týmům z Asie, Jižní Ameriky, kteří hrají rychle, mají výbornou obranu, jsou fyzicky zdatní. Co se vám honilo hlavou po úspěšném zlatém mečbolu? Začalo se mi to trošku promítat už v průběhu čtvrtého setu, i když by nemělo. Jenže měli jsme jasně navrch a bylo jasné, že směřujeme k vítězství v zápase i v turnaji. Procházel jsem si cestu, kterou jsem s kluky za čtyři roky ušel. Dobré i horší turnaje a kvalifikace. A tohle bylo vyvrcholení. Když hráli hymnu, byl jsem dojatý. Jsem na kluky opravdu pyšný! Co stojí za úspěchem? Jenom tvrdá práce, naše i oddílová. Díky patří klubovým trenérům a týmům, že se o kluky starají. Někteří hrají víc, někteří míň. V nároďáku byla vždy skvělá parta, která měla svůj cíl dostat se co nejdál. Projevovalo se to na tréninkové morálce. Jak pracovali, to bylo úplně skvělé, takový bonus týmu. A poslední dva roky se kluci ještě dokázali zlepšit i mentálně. Byli jsme schopní hrát vytrvale, dlouhodobě a trpělivě i v momentech, kdy se nám příliš nedařilo. Třeba v nižších kategoriích jsme nebyli tak psychicky odolní, ale kluci za dva roky vyrostli ohromně nejen fyzicky, ale i mentálně. Kam zlato ve své kariéře řadíte? Vysoko. Když jsem vedl áčkový nároďák, porazili jsme na Evropě Francouze, postoupili mezi top osm týmů, to byl skvělý úspěch. Na klubové úrovni jsme vyhráli titul s Libercem, v Challenge Cupu vybojovali bronz. Tohle je zase reprezentace a dá se říct, že už skoro dospělá kategorie. Porazit špičkové týmy jako Italy, Poláky, Bulhary, kde je volejbal na vysoké úrovni, je hodně cenné. Finále s Polskem bylo dlouho vyrovnané, ale v posledním setu jste ho rozdrtili. Kde se vzala ta síla? Poslední dva roky to takhle je, v tomto směru jsme dospěli. Tým nikdy nic nevzdal. Pořád jsme si věřili. Když nás někdo porazil, tak svojí kvalitou, ne náhodou. V každém okamžiku zápasu jsme si opakovali, že jsme dobří, že musíme jen vytrvat a čekat na příležitosti. A to se stalo. V semifinále s Izraelem jsme ztratili první set a ve druhém padesátiminutovém prohráli 40:42, to může s týmem zamávat, jenže kluci hráli, jako by se nic nedělo. A od třetího setu jsme začali vývoj otáčet. Stejně tak s Poláky, kdy jsme první set prohráli, ve druhém jsme obrátili nepříznivý stav. Nezlomilo nás nic, tenhle tým absolutně ne. Jaké byly vaše přednosti? Ve všech zápasech jsme soupeře přeblokovali. S Italy a s Poláky se nám dařil i fantasticky servis, což je v kombinaci s obranou strašná síla. Dominantní byla obrana na síti, možná jsme ji měli trošku slabší v poli, mohli jsme čapnout ještě víc balonů. Celkově jsme byli kompaktní. A síla byla v šíři kádru, měli jsme 14 vyrovnaných hráčů, kteří mohli kdykoli nastoupit. Díky tomu jsme skóre otáčeli. Všichni střídači vždy pomohli. Hráli jsme jako jeden tým, kompaktně, soupeři měli dvě tři individuality, my 14 silných hráčů. Přesto, vyzdvihnete někoho? Samozřejmě nám pomohli tři hráči z áčka, tedy Klimeš, Pastrňák a Štěpán Svoboda, kteří odjezdili celou Evropskou ligu. Jejich příchod nás zvedl, rozšířil se list hráčů, kteří jsou kvalitní. Na druhé straně byli hráči jako Kuba Svoboda, Heřmanský, ještě mladší ročníky, také hodně pomáhali. Měli jsme širokou a kvalitní soupisku od nejzkušenějších hráčů po benjamínky. Pastrňák byl kapitánem Karlovarska, jakou má budoucnost? Odchází do polské soutěže, myslím, že ne do úplně nejvyšší, ale i tak Polsko je volejbalový fenomén, může tam růst. Klimeš jde do italské Citivanovy. Spousta dalších určitě dostane nabídky do zahraničí. Vašek Seidl odehrál neuvěřitelný turnaj, byl MVP celého mistrovství Evropy, jeden z nejvíc bodujících hráčů. Opravdu jsme měli senzační skladbu týmu, která si sedla a fungovala dohromady. Děláte si z Pastrňáka legraci na hokejové téma? Vůbec, to tam nepadá. I když má taky přezdívku Pasta, jen ne ve spojení s hokejovou legendou. Rozutečou se tedy úspěšní mladíci časem i do velkoklubů? Pastrňáka s Klimešem jsem už zmínil, další hráči jsou součástí extraligových klubů v Česku. Věřím, že budou dostávat čím dál víc šancí a prosazovat se nejdříve v naší soutěži a pak zamíří někam do zahraničí, aby se posouvali dál. Zvedne váš úspěch zájem o český volejbal? Věřím, že ano. Sledovanost šampionátů byla vysoká, úspěchy máme. A musím říct, že dětí, které mají zájem hrát volejbal, je dost. Vždy to může být lepší, ale věřím, že volejbal je na dobré cestě. Kde budete pokračovat? Pro tento ročník to byla poslední akce, měl bych přebrat zase ty mladší. S Jirkou Zachem, Honzou Svobodou a Štěpánem Žabou máme rozdělené kategorie, já mám vždy tu nejstarší, takže ke mně by měly přecházet ročníky 2007–09. Na podzim nás čeká evropská kvalifikace, šampionát se koná příští rok v kategorii U20. Zvedá se díky úspěchům reprezentací i kvalita extraligy? Každopádně. Je vysoká, chodí sem dobří cizinci. Byl bych rád, aby mladí kluci byli více zapojení, aby dostávali čím dál větší prostor. Někdy je to risk, ale tímto posledním výsledkem a také v předchozích letech ukázali, že na to mají. A věřím, že kluby a extraligoví trenéři budou mít odvahu dát jim větší prostor. Jak pomáhá extralize příliv kvalitních cizinců? Jsou vždy potřeba, ale nesmí to přerůst v to, že nebudou mít prostor mladí. Na druhu stranu, je to konkurence, a pokud budou dobří, prosadí se. Musí potvrdit svoji kvalitu a být lepší. Ale když nedostanou šanci, nemůžou to ukázat, je to dvousečné. Mladí na extraligu jednoznačně mají, jen musí být trpěliví. Trenér českých volejbalistů Michal Nekola sleduje zápas s Černou Horou. A jak zvednout divácký zájem o extraligu? To je věc klubů, jak přilákat diváky na svůj tým a produkt, který je nyní dobrý. Určitě nějakým atraktivním programem kolem zápasu. Výsledky tomu mohou pomoct, ale marketing udělá hodně, musí fungovat líp. Vy jste v minulé sezoně spolupracoval s extraligovým Ústím, proč už nepokračujete? Objevil jsem se tam jen na chvíli, s Mírou Přikrylem (šéfem klubu) jsme se domluvili jen do Vánoc, pak to skončilo. Jsem vytížený mládežnickými reprezentacemi, byla to spíš forma konzultace, taková výpomoc z důvodu, že mám pořád k ústeckému klubu nějaký vztah. Jak se odměníte za evropský titul? Hlavně si odpočinu. Ale už po čtrnácti dnech volna se připravím na práci s mladší kategorií.