Češi jsou rezervovaní jen na povrchu, říká Kanaďan, co vyměnil hokej za baseball
Nepřišel mezi cizí – většinu hráčů zná už roky jako soupeře i kamarády. Třiatřicetiletý Kanaďan navíc získal české občanství a místo dresu rodné Kanady dnes obléká ten s nápisem Czechia.
Před jeho odjezdem na Honkbal Week v nizozemském Haarlemu mluvil o tom, jak se z hráče na zkoušku stal Čech tělem i duší. „Našel jsem druhý domov, partnerku, skvělé přátele a dostal příležitost reprezentovat zemi, kterou jsem si zamiloval,“ vysvětluje.
Ze všech zemí světa jste si vybral Česko. Proč?
O Česku jsem toho moc nevěděl. Hrál jsem tehdy v Německu a tam jsem měl možnost potkat se s českým týmem. Bylo vidět, že tady se hraje kvalitní baseball, že liga má potenciál. Když pak přišla nabídka, dávalo to smysl. Co jsem nečekal, bylo, jak moc se moje představa lišila od reality. Měl jsem v hlavě obraz z filmů o východní Evropě. Po pár týdnech jsem zjistil, že jsem v moderní zemi se skvělými lidmi a silnou sportovní kulturou. A v Třebíči jsme měli mladý a hladový tým, cítil jsem, že tady se dá vybudovat něco smysluplného. V tu chvíli mi došlo, že už nejde o jednu sezonu.
A jak na to reagovala rodina v Kanadě?
Hlavně chtěli vědět, že jsem spokojený a zabydlený, na moje stěhování kvůli baseballu jsou ostatně zvyklí už dlouho. Nejtěžší pro ně bylo naučit se vyslovit Třebíč. Asi nikdo z rodiny ten název pořád neřekne správně.
(smích)
Co vás po příjezdu nejvíc překvapilo?
Lidé. V Kanadě je normální, že na sebe na ulici kývnete nebo se usmějete. Zkusil jsem to tady a sklidil jsem pohledy, jako bych byl blázen. Jsem navíc vysoký, takže když jsem kývl na nějakou babičku, jen se vyděšeně podívala a šla dál. Po pár dnech mi došlo, že takhle to tady prostě nefunguje. Dneska to dělám občas schválně, jen abych viděl reakce. Ale jakmile Čecha poznáte blíž, zjistíte, že je to neskutečně přátelský a loajální člověk – ta rezervovanost je opravdu jen na povrchu.
Kdy jste pochopil, že Třebíč už není jen štace, ale skutečný domov?
Bylo mi skoro 29 – říkal jsem si, že stárnu a nebudu hrát navždy. Dneska je mi 33 a pořád hraju, takže jsem se spletl.
(smích)
Ale rozhodující bylo vidět mladý tým, který se chtěl zlepšovat, a trenéra Jeffreyho Barta, který tam plánoval zůstat. Říkal jsem si, že spolu můžeme něco vybudovat. Nebyl to žádný velký „aha moment“, spíš jsem si v polovině sezony uvědomil, že znám kluky, znám město a že mi to tu sedí. Navíc jsem se v Třebíči potkal se svou přítelkyní Míšou. Pak mi nabídli vízum a já odpověděl dřív, než jsem o tom stačil přemýšlet. Domov je tam, kde je srdce. A moje srdce bylo v tu chvíli v Třebíči.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Příspěvek sdílený Baseball Czechia (@baseballczechia)
Po pěti letech jste zamířil do Hrochů Brno. Jak těžké bylo změnit působiště?
Upřímně, mnohem jednodušší, než by si lidé mysleli. S kluky z Hrochů jsme se znali už několik let. Byli jsme soupeři, ale po zápasech jsme často seděli, povídali si nebo zašli na pivo. Když přišla nabídka z Brna, neměl jsem pocit, že jdu do úplně nového prostředí. To mi rozhodování hodně usnadnilo. Brno je samozřejmě úplně jiné než Třebíč. Je větší, živější a pořád se tu něco děje. Ale právě to se mi líbí. Kabina mě přijala skvěle a od prvního dne jsem měl pocit, že jsem součástí týmu.
Co vás na Brně baví nejvíc?
Asi to, jak město žije. Jakmile vykoukne slunce, najednou jsou všichni venku. Lidé běhají kolem přehrady, jezdí na kole, sedí na zahrádkách nebo si jen dají kávu na Zelňáku či na Svoboďáku. Připadá mi, že si tady lidé opravdu umějí užívat město.
Co vás na Česku překvapuje i po těch letech?
Že pivo pořád chutná tak dobře. Dělal jsem dřív barmana, takže na dobré chutě dost dám a české pivo je fantastické. Bohužel mi to navždy zkazí chuť na cokoli z Ameriky. Česko mi tak trochu zničilo lásku k pivu, protože teď miluju jenom jedno.
Bylo pivo láska na první doušek, nebo to přišlo postupně?
Na první doušek, jednoznačně.
A jídlo? Které vás nejvíc dostalo?
Bramborový salát. Míšina máma ho nedává jen tak na stůl, schovává ho po kuchyni. A mně se hrozně líbí, když nás chytí, jak si ho potajmu dáváme lžící přímo z mísy. Jednou ho nechala na vršku lednice. Nevím proč zrovna tam, ale já tam pohodlně dosáhl. Nabral jsem si pořádnou lžíci a najednou se za mnou ozvalo: „Ryane?“ Stojím tam s plnou pusou a ona se na mě jen dívá. Pak mě nazvala ne úplně lichotivým jménem a odešla.
(smích)
A co tradice? Co vám třeba zpočátku přišlo bizarní, ale dnes je to úplně normální?
Velikonoce. Pokaždé, když přijede nový spoluhráč ze zámoří, řeknu mu jen, ať je druhý den v sedm ráno připravený. Žádné vysvětlování. Jejich výraz, když vidí pomlázku a koledníky, je k nezaplacení.
A kapr. Moje rodina byla v šoku, že se tu taková ryba jí. U nás se kapr fotí a pouští zpátky, ne smaží. Když jsem ho ochutnal poprvé, bylo mi po něm zle, asi jsem trefil špatný kus. Ale dnes si dám každý rok aspoň sousto. K tomu všechno to věštění jako lití kovu, skořápky na vodě a krájení jablek. Líbí se mi, jak jste pověrčiví. Každá tradice má smysl a lidé je pořád dodržují, to v Kanadě v takové míře nemáme.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Příspěvek sdílený Baseball Czechia (@baseballczechia)
Přinesl jste naopak vy do Vánoc nějakou kanadskou tradici?
Punčochy. Před pár lety byla Míša se mnou v Kanadě a viděla, jak to u nás funguje – do punčochy se dávají drobnosti, sladkosti, kosmetika, ponožky, kartáček na zuby. Tak moc se jí to líbilo, že to chtěla zavést doma. Je to fajn věc, hlavně když už nejste dítě a pod stromečkem nebývá tolik velkých dárků.
Co vám naopak chybí, když jste v Kanadě delší dobu?
Psi v hospodách. V Kanadě to skoro nikde nejde. A veřejná doprava, tady se dostanete kamkoli mnohem snadněji. A upřímně, i počasí. V Česku je docela mírná zima, kdežto u nás ve Winnipegu klidně minus čtyřicet. To je hrozné. Samozřejmě i jídlo, naposledy jsme se v Kanadě pokoušeli udělat svíčkovou. Knedlíky jsme nahradili žitným chlebem, dopadlo to nakonec docela dobře.
A co vám chybí z Kanady, když jste tady?
Hlavně rodina. Žádné materiální věci, spíš bych chtěl, aby viděli život, který tady mám. Vzít je na baseball na Hrochy, projít se centrem, sednout si večer na zahrádku a potom zajít na jedno pivo. A samozřejmě bych je vzal do nějaké brněnské hospody a sledoval jejich výraz, až zjistí, že celý účet vyjde na pár stovek korun.
(smích)
Když hraje Kanada proti Česku v hokeji, komu fandíte?
Kanadě, samozřejmě.
(smích)
Nad tím ani nemusím přemýšlet, je to moje rodná země. Ale jakmile Kanada vypadne, jsem bez váhání na české straně.
Proč jste si jako dítě vybral zrovna baseball, když v Kanadě kraluje hokej?
Hokej jsem hrál, ale upřímně mě nikdy nebavil. Byl jsem jediný brankář v okolí, takže jsem na zápasy musel, i když se mi nechtělo. Baseball jsme měli v rodině, dostal jsem se k němu přirozeně už jako malý kluk, ukázalo se, že na něj mám talent, a hlavně mě bavil. Lidé si často myslí, že baseball je v Kanadě velký sport, ale tam, odkud pocházím, je tak pátý v žebříčku popularity.
Dá se v Česku baseballem uživit?
V mém případě ano, protože kombinuji hraní, koučování a individuální lekce. Nechci ale trávit celý den na hřišti, takže učím i angličtinu, je to příjemná změna a další jistota. Ale pokud myslíte většinu hráčů extraligy, tam je odpověď jiná. Kluby často nemají peníze ani na jednoho dva zahraniční hráče, natož na celý tým.
Jak by se to mohlo změnit?
Není potřeba, aby měl profesionální smlouvu úplně každý. Ale hráči, kteří tvoří jádro sestavy, by měli dostávat nějakou podporu. Kluci pro motivaci potřebují vidět zájem, třeba i jen příspěvek na jídlo, brigádu v klubu nebo bonusy za výkon. Pokud bude talentovaný kluk nucen skloubit plný úvazek, školu a vrcholový sport zadarmo, dřív nebo později s baseballem skončí. A to je škoda.
Jak moc se český baseball za posledních šest let posunul?
Výrazně. Liga je rychlejší, kvalitnější a konkurenceschopnější. Nadhazovači házejí výrazně tvrději než dřív, pálkaři mají lepší techniku. Hodně za to vděčíme programům pro mladé hráče, dnes není výjimkou sedmnáctiletý nebo osmnáctiletý kluk, který hází přes 90 mil za hodinu. Když jsem sem přijel, takový hráč byl v celé zemi snad jeden nebo dva. Dnes jich je hned několik a většina ještě nemá ani dvacet.
Jaký to byl pocit, poprvé obléct dres české reprezentace?
Nikdy jsem si nemyslel, že budu mít šanci reprezentovat nějakou zemi na mezinárodní úrovni. Za ty roky jsem pochopil, jak silný vztah mají Češi ke své historii a státnosti, vím, že cesta k vlastnímu státu nebyla jednoduchá. Proto jsem ten dres nikdy nebral jako formalitu. Mám tuhle zemi rád a bylo pro mě ctí reprezentovat místo, které dnes považuji za svůj domov.
Jak reagovala rodina v Kanadě na to, že reprezentujete jinou zemi?
S nadšením. World Baseball Classic je vrchol, ke kterému jsem celý život směřoval, a oni to brali úplně stejně.