Ještě se dokážu měnit. Veslař Vraštil o čtvrté olympiádě, Ironmanovi i škole
Momentálně se oba závodníci připravují na soustředění v chorvatském Sinju, kde dvakrát denně polykají tvrdé tréninkové dávky.
V jedenačtyřiceti letech patří Vraštil mezi tři nejstarší olympijské závodníky z Česka. V Tokiu v roce 2021 třetí účastí na hrách dorovnal svého tátu, taktéž veslaře. Letos jej překoná a rád by se mu přiblížil i v medailové sbírce z vrcholných akcí.
Zatímco Miroslav Vraštil starší vybojoval stříbro s osmičlennou lodí v roce 1973 v Moskvě na evropském šampionátu, junior na placku čeká.
Leckdy k tomu přitom bylo blízko. Olympiáda v Tokiu – čtvrté místo, mistrovství světa 2021 v Račicích taky čtvrté místo a poslední mistrovství v Szegedu…
Taky brambora. Divil bych se, kdybyste se na to nezeptal. (smích) Čtvrtá místa už jsou u nás obvyklá. Když jsme s parťákem Jirkou Šimánkem začínali na dvojskifu, vždycky jsme jezdili sedmí. Každý si na nás mohl vsadit, že vyhrajeme finále B, většinou i s větším rozdílem. Poslední roky jsme se posunuli, ale věřte tomu, že ta čtvrtá místa jsou vždycky tvrdě vybojovaná.
Když jsme spolu mluvili před rokem, říkal jste mi, že vaší ambicí bude hlavně dostat se do finále A. Nicméně nabízí se stanovit si za cíl i stupně vítězů, ne?
Finále A je základ. Můžete klidně vyhrát i finále B, ale už vám to je houby platné. Lehké váhy budou letos nabité, protože to je poslední olympiáda, kde se jedou. V Los Angeles budou nejspíš vyřazené z programu, pro skifaře bude pouze jedna kategorie. O to víc to bude letos našlapanější a vyrovnanější. Všichni budou chtít do finále a všichni budou chtít medaili. My na ni taky trošku pomýšlíme, tak někde vzadu v hlavě. Ale snažíme se soustředit na svou práci.
Jiří Šimánek a Miroslav Vraštil ve finále dvojskifu lehkých vah na MS ve veslování v Račicích.
Co bude pro potenciální zisk medaile zásadní?
Zvládnout rozdílový závod, čili semifinále. Ale důležitá je i rozjížďka, aby byl člověk dobře nasazený do semifinále a měl relativně slabší soupeře. Nicméně věřím tomu, že kromě nás má tak osm devět posádek reálně medailové ambice. Bude to extrémně náročné. Nejen fyzicky, ale i stresem. Ustát to a nezbláznit se z toho.
Máte na stres nějaký recept?
Kéž by existovalo nějaké tlačítko, aby ho člověk v sobě vypnul. Nejlepší boj proti předzávodnímu stresu je, aby to člověk trénoval. A my to trénujeme tady v Chorvatsku. Připravujeme se tu s bratry Synkovičovými, olympijskými vítězi, a vždy nám spolupráce s nimi výborně pomohla.
Jak vypadají tvrdé tréninky?
Máme dvě fáze, ráno obvykle naveslujeme přes dvacet pět kilometrů. Jedeme dlouhou vytrvalost, někdy spojenou ještě s takovým speciálním posilováním na vodě. Když se jezdí intenzivnější věci, tak urazíme něco mezi dvaceti a čtyřiadvaceti kilometry. Odpoledne pak máme buďto trenažér, nebo kolo. Takže za týden natrénujeme až čtyřiadvacet hodin. A roli hraje i počasí, je tu pořád přes třicet stupňů, kvůli čemuž sem právě jezdíme.
Kolik zabere olympionikům pětadvacet kilometrů na dvojskifu?
Kolem dvou hodin. Každý den jsme na vodě už v 7.15, vstáváme brzo každý den, takže taky chodíme brzo spát. Odpoledne trénujeme trošku déle, většinou kolem dvou a půl hodiny.
To zní jako úmorný dril.
Ještě máme poslední dny objemové a intenzivní přípravy. Deset dní před závodem to začneme snižovat. Kopírujeme model, který se nám vyplatil před OH v Tokiu či před MS. V obou případech jsme se dostali až do finále. Ale tréninky teď máme asi tvrdší, než bývaly. Každopádně musím říct, že si to zatím užíváme, vypadá to slibně. V Paříži už pak bude stejně záležet na tom, jak na tom budou naši soupeři a jaká bude atmosféra.
Na sociálních sítích jsem viděl, že na soustředění máte i rodinu.
Je to tak, mám tu manželku i dcerku. Ony se mnou takhle poslední roky jezdí. Tím, že je to měsíční soustředění, si nedovedu představit, že bych je nechal doma a nebyly by tady se mnou. V Česku se totiž jenom otočíme na čtyři dny a 22. července bychom už měli letět do Francie.
Miroslav Vraštil (vpravo) s Jiřím Šimánkem na olympijských hrách v Tokiu
Mluvil jste o atmosféře, asi bude znatelně jiná než na covidové olympiádě, že?
Rozhodně, myslím si, že to bude hrát velkou roli. I pro naše francouzské soupeře, tlak na ně bude mnohem větší než na nás. Já se na to hrozně moc těším. Užil jsem si i Tokio, byť to bylo jinačí než v Riu a Londýně. Jirka Šimánek, tím, že to byla jeho první olympiáda, z toho byl unesený i bez lidí a plných tribun. O to víc teď asi pozná ten kontrast, kdy budou ochozy nacvakané a lidé budou šílet a hnát domácí loď dopředu. Oni jsou taky favoriti na medaili, my se jim to budeme snažit maximálně znepříjemnit a třeba i rozesmutnit francouzské fanoušky. Uvidíme, jak nám to vyjde.
Miroslav Vraštil – čtyřnásobný olympionik. Jak vám to zní?
Úplně suprově. Není moc sportovců, kteří se dostanou na olympiádu, takže to, že jedu počtvrté, je fantazie. Někdy si to člověk ani neuvědomuje, že je olympionik, že je to něco výjimečného, tak trochu na to občas zapomíná. Myslím, že Paříž bude fantastická. Vidím, jak vypadá olympijská vesnice, jak vypadají sportoviště, bude to super.
Po Tokiu jste říkal, že se cítíte na vrcholu svých sil. Co teď?
Kdybychom spolu mluvili před tréninkem, řekl bych, že docela dobrý. Ale teď jsem po obědě, ospalý, unavený. Nicméně musím to zaklepat. Po Tokiu jsem sám sebe překvapil. Cítil jsem se dobře a letos tomu není jinak. Já si to hlavně užívám, poslední tři sezony totiž beru tak, že každá je moje poslední. Myslím si to v hlavě, vidím jen další trénink, další den. Je to nekončící boj s únavou a vyčerpáním.
Nikdy neříkej nikdy, co olympiáda v Los Angeles v roce 2028?
Na to raději ani nemyslím. Tyhle otázky dostávám celkem často a lidé mi kolikrát říkají: Vždyť můžeš vydržet, jak dlouho chceš. Ale oni vůbec neví, jak já trpím, hlavně v zimním období. Jak trpím na trenažéru, kolik stojí úsilí a práce udržet se na vrcholu, v takové kondici, abych byl konkurenceschopný. Nedovedu si představit další čtyři roky té práce, kterou bych do toho musel dát, abych se do LA dostal. Takže o tom ani nechci přemýšlet.
Své první dvě olympiády jste absolvoval s jedním veslem a čtyřčlennou posádkou. Jenže kvůli změně v olympijském programu jste se musel v roce 2017 přeučit na dvojskif a dvě vesla. Už jste se s tím plně sžil?
Zrovna nedávno jsem říkal manželce, že mám radost sám ze sebe. Že i s přibývajícím věkem se dokážu v každé sezoně v něčem zlepšovat, posouvat se. Nejenom fyzicky, ale i po pohybové stránce, měnit stereotypy, které má člověk zažité několik let. Myslím, že od roku 2017 už to u mě vypadá jako pěkné veslování.
Jste také příznivcem extrémního triatlonového závodu Ironman, loni jste 180 kilometrů na kole, 42 kilometrů během a čtyři kilometry plavání absolvoval na Havaji za devět hodin a šest minut. Odměníte se tímhle extrémem i po olympiádě?
Vůbec na to nemyslím, ani se na to nepřipravuji, i když třeba na kole mám hodně najeto. Pokud by mě chytla nějaká múza, tak si maximálně na podzim zaběhnu maraton. Vidím, jak se neskutečně zrychlilo, doufám, že v Česku pár let závod vydrží. Není to asi jednoduché, zorganizovat to musí být šílený záhul. Určitě to budu sledovat, ale že by mě mrzelo, že nebudu startovat, to ne. Já vyhlížím olympiádu a plně se soustředím na poslední dny před závodem, do toho vrhám veškerou svoji energii. Člověk se ani nesmí moc zaobírat něčím jiným.
Český dvojskif Jiří Šimánek a Miroslav Vraštil v úspěšné jízdě na olympiádě v Tokiu 2020. (28. července 2021)
To vás čeká až na konci srpna.
Jo, jo státnice. Tři roky zpátky jsem v Olomouci na fakultě Tělesné kultury začal studovat obor Sportovní specialista - duální kariéra vrcholových sportovců. Je to pro pár vybraných vrcholových sportovců, zahrnuje to trenérství, managament, sportovní psychologii, je to takový komplex. Takže celý měsíc po Paříži se budu snažit skloubit učení a rodinu, chceme někam vyrazit a zrelaxovat.
Když ne Ironman, určitě se po olympiádě odměníte dobrým jídlem. Jakým?
To vám řeknu až po závodech, teď je ještě fáze, kdy hodně trénujeme, takže relativně normálně jím. Ale jak člověk začne ladit formu, omezí jídlo a začne se na něj těší. Já miluji vietnamskou kuchyni a pravá italská pizza mě taky neurazí.
Je něco netradičního, co si přibalíte s sebou do kufru do Paříže?
Dcerka mi tam něco zřejmě propašuje. Možná nějakého plyšáka nebo fotku, ale to hádám, nechám se překvapit.