Tehdy byly členkami československého družstva, které postoupilo až do závěrečného duelu. Nakonec ale čtvrtý titul v týmové soutěži v řadě nepřidalo, podlehlo 0:3 Spojeným státům. Za které hrála také Martina Navrátilová, pro niž to byla první návštěva domoviny po jedenácti letech od emigrace. Jedna z nejlepších tenistek historie sice letos na Štvanici nedorazila osobně, ale pro nedělní vzpomínkový ceremoniál alespoň zaslala emotivní vzkaz. Hana Mandlíková (vlevo) a Helena Suková si po 40 letech připomněly na Štvanici památný Pohár federace 1986. „Ahoj všichni doma, moc pozdravuju celý tým,“ začala video. „Andreo, ahoj. Regino, ještě si pamatuju naše zápasy, když jsme byly malé holky. S Helenkou a Hankou jsem samozřejmě bojovala hodněkrát. Je neuvěřitelné, že už uplynulo čtyřicet let.“ Vybavila si, že v jednom ze zápasů v průběhu turnaje rozhodčí ani nechtěl vyslovit její jméno, v Československu totiž tehdy byla nežádoucí osobou. Ale pouze pro politické vedení, jinak se dočkala nadšeného přivítání. „Když jsme přijeli na letiště, bylo to neuvěřitelné. Tolik lidí tam bylo a riskovali všechno, jen aby na mě zamávali. Bylo to celé sladké i kyselé. Buď to byly krásné vzpomínky, nebo smutné. A tak to bylo i na tenise.“ Zobrazit příspěvek na Instagramu Příspěvek sdílený Sport iDNES.cz (@sport.idnescz) Ve finále proti Československu zaplněná Štvanice tleskala více jí než domácím hráčkám. Mandlíková i Suková tento týden přiznaly, že tehdy je reakce tribun hodně mrzely, ale s odstupem času chování diváků chápou. „Hanky mi bylo líto, ale to fandění nebylo pro Ameriku, ale proti komunistické straně, proti socialismu a proti politickým páprdům, kteří tam seděli. Nešlo jen o tenis, nešlo jen o sport. Šlo o svobodu,“ hodnotí s odstupem času sama Navrátilová. Její tehdejší spoluhráčka a další ze světových legend Chris Evertová československé rodačce prý dokonce řekla, že to pro ni byl „největší zážitek jejího tenisového života“. Na přesně čtyřicet let staré události pochopitelně vzpomíná i Navrátilová. „A už se těším, až se zase zpátky do Česka podívám.“ Členky tehdejšího československého týmu její vzkaz znící z velkoplošné obrazovky sledovaly přímo z plochy štvanického centrálního dvorce. O pár minut dříve na něj všechny postupně nakráčely a od zástupců Českého tenisového svazu obdržely skleněné trofeje na památku. „Je pro mě strašně důležité, že se tohle udělalo,“ děkovala Mandlíková, majitelka čtyř grandslamových titulů ve dvouhře. „Moc děkuju novému vedení svazu, protože pod Kaderkou bychom se toho nedočkaly,“ zmínila bývalého šéfa českého tenisu, za jehož éry se na historii a bývalé legendy příliš nedbalo. Tehdejší reprezentantky se v kompletním složení sešly vůbec poprvé od dnes už památného finále, které se mimochodem odehrálo skoro na den přesně před čtyřiceti lety – 27. července 1986. „Není to dojetí, člověk má strach, že se nepozná,“ odpověděla Maršíková, jaké emoce v nich shledání vyvolalo. „A když se pozná, má radost. Hanko! Regino! Čau... Těch čtyřicet let se vymaže a je to, jako bychom se viděly včera.“ Na sobotní slavnostní večeři i v neděli dopoledne při setkání s novináři se hádaly, kdo je na které fotce, vtipkovaly, vzpomínaly. Třeba jak si na Pohár federace namalovaly propiskou prodloužení ponožek. „Sponzorem byl Adidas a my s Hankou jsme v něm odmítly hrát, protože jsme každá měly úplně jiné oblečení,“ vyprávěla Suková. A ani jejich kolegyním se to nepozdávalo. „Musely se nosit dlouhé Adidas ponožky, což jsem odmítla, protože jsem celý život byla zvyklá hrát v krátkých,“ dodala Holíková-Musilová. „Tak jsme se s Reginou domluvily, že mi je namaluje na nohu.“ „A docela se mi to povedlo,“ usmívala se Maršíková. „Myslím, že to bylo propiskou, fixy tehdy ještě asi neexistovaly.“ Do místnosti, v níž vznikne Síň slávy Českého tenisového svazu, také přinesly dobové artefakty. Doplnily tak předměty, které už dříve v týdnu věnovaly Suková a Mandlíková. Členky československého výběru pro Pohár federace 1986 (zleva) Helena Suková, Regina Maršíková, Hana Mandlíková a Andrea Holíková-Musilová se po čtyřiceti letech opět sešly na Štvanici. Maršíková představila plakát k Poháru federace 1986, který našla u své maminky. „Je jí 97 let a nic nevyhodí. Vzala jsem jí ho a řekla: Tady bude v dobrých rukách.“ Holíková přispěla sportovní taškou se svým jménem: „Byla schovaná na půdě, ani nebyla zaprášená.“ Je tedy jasné, že nově vznikající Síň slávy Českého tenisového svazu nabídne opravdu vzácné poklady. „Charakterizuje to změnu přístupu k legendám, na kterých náš tenis vyrostl a stojí. Tohle je minimum, co můžeme udělat, aby se vztahy s legendami začaly narovnávat,“ podotkl předseda svazu Jakub Kotrba. Československému kvartetu udělalo radost i to, že se na Štvanici díky turnaji WTA 250 letos po šestnácti letech vrátil světový tenis. „Byla jsem mile překvapená, jak krásný centrkurt je,“ chválila Maršíková. „Říkala jsem si: Hergot, byl tehdy za nás taky takhle velký? Přemýšlela jsem, jestli tam vůbec byly ty horní tribuny. Ale byly, samozřejmě.“