Mandlíková o fandění Navrátilové: Nejsem naštvaná. Díky ní jsem nemusela utíkat
Mandlíková dorazila do Česka ze Spojených států, kde žije, právě kvůli této příležitosti. V neděli před finálovým blokem Prague Open se s Helenou Sukovou, Reginou Maršíkovou a Andreou Holíkovou sejdou poprvé po 40 letech od doby, kdy společně hájily dres Československa v prestižní týmové soutěži.
„Určitě si toho budeme mít spoustu co říct,“ usmívala se 64letá majitelka čtyř singlových grandslamových titulů. V pátek na Štvanici hovořila s novináři v prostorách výstavy, která právě finále Poháru federace 1986 připomíná.
Mandlíková do ní věnovala svou raketu z roku 1980 a pak vyprávěla, jak velmi ostře sledované finále se Spojenými státy, za něž hrála emigrantka Martina Navrátilová, prožívala.
Co se vám ze čtyřicet let starých událostí vybavuje?
Všechny jsme byly rády, že sem Martinu pustili. Byly jsme nadšené, že se konečně podívá domů a v klidu se setká se svou rodinou (byla to její první návštěva vlasti po jedenácti letech). Ale samotný zápas byl těžký.
Diváci na Štvanici totiž fandili víc Navrátilové než vám.
A my jsme na to nebyly psychicky připravené. Lidé se mě často ptají, jestli na to ještě myslím, ale já se snažím nepříjemné věci co nejrychleji pustit z hlavy. Nebylo to příjemné období, ale postupem času jsem si to v sobě přerovnala.
Jak?
Řekla jsem si, že diváci fandili Martině hlavně kvůli tomu, že byla symbolem odporu proti tehdejšímu režimu. A dnes se na to dívám tak, že mi vlastně otevřela dveře. Díky tomu, co udělala, jsem mohla mnohem svobodněji cestovat. Funkcionáři totiž věděli, že kdyby mi to neumožnili, mohla bych také emigrovat. V tomhle směru mi Martina vlastně pomohla. Nemohla jsem na ni být naštvaná, díky ní jsem nemusela utíkat.
Jak vzpomínáte na Pohár federace celkově? Byla to první akce na tehdy zrekonstruované Štvanici.
Přijely nejlepší světové hráčky. Myslím, že organizátoři museli udělat všechno na nejvyšší úrovni, protože kdyby se to nepovedlo, byla by to pro komunismus strašná ostuda. Myslím, že i proto všichni přijeli. Chtěli vidět, jak to bude vypadat, i s Martinou.
Jak se vám líbí Štvanice nyní, když se na ní koná Prague Open?
Myslím, že je velice dobré, že se turnaj přesunul sem. Více lidí může vidět naše i cizí hráčky. Příští rok určitě přijedeme i s dcerou (Elizabeth Mandlik, která reprezentuje Spojené státy).
Jak velkou radost vám dcera dělá? Radíte jí, aby hrála jako vy?
Ona nemůže hrát stejně, protože má obouručný bekhend. Ale jsem na ni strašně pyšná. Není jednoduché mít za mámu bývalou světovou hráčku. Člověk si musí vybudovat vlastní osobnost. Ze začátku to pro ni bylo těžší. Vždycky jí říkám, že ji to buď zocelí, nebo zlomí. Navíc dnešní tenis je mnohem těžší než za mé éry. Ale myslím si, že se s tím vyrovnává dobře.
Potkala jste se tady s Lindou Noskovou, která nedávno vyhrála Wimbledon. Jak se vám finále líbilo?
Nevěděla jsem, komu mám fandit. Karolína Muchová byla často zraněná a je těžké se pořád vracet. Ona má ale takovou kvalitu, že i když nehraje třeba čtyři měsíce, tak hned hraje dobře. Mně to trvalo mnohem déle, takže vím, jak je to těžké. A Linda měla zase problémy s maminkou. Byl to strašně zajímavý a neuvěřitelný zápas.
Proč se podle vás českým tenistkám tak daří?
Rozdělila bych to do dvou částí. První je Martina, já, Jana Novotná, Helena Suková... Tehdy byla země ještě zavřená a do zahraničí mohli jen ti nejlepší. Měly jsme výborné trenéry, kteří nám dali dobrou techniku, a taky nás hnala vůle dokázat něco víc. A pak se země najednou otevřela.
Co to změnilo?
Všechny děti už měly jiný náhled na svět. Třeba se nebály. Já jsem se ve Wimbledonu třásla, abych jim tam nepošlapala trávu. Holky po mě nebo Janě Novotné už byly více do světa, protože věděly, že jsou svobodné a už jim nepřišlo tak speciální, že vůbec mohou vyjet za hranice. Zároveň ale zůstávali stejně kvalitní trenéři, kteří učili dobrou techniku.