Vešel jsem pozdě večer do koupelny a našel svoji milovanou manželku ve vaně bez známek života. Prý to udělala sama, tvrdili mi všichni. Tomu jsem odmítal uvěřit. „Tak ještě jednou a zkus si vzpomenout na všechny podrobnosti,“ nadporučík Bělka si zapálil cigaretu a unaveně natáhl nohy před sebe. „Vrátil jsem se domů pozdě, až po desáté, protože jsme dělali první výslechy podezřelých z toho znásilnění v parku. Odemkl jsem si a jediné, po čem jsem toužil, bylo zalézt do postele a spát. Všiml jsem si světla v koupelně, tak jsem si myslel, že Anna asi zapomněla zhasnout. Ona chodila spát brzy. Otevřel jsem pomalu dveře, abych ji nevylekal, kdyby tam náhodou byla, a uviděl ji, jak leží ve vaně. Nejdřív jsem si myslel, že usnula, ale pak mi došlo, že vana je plná červené vody.“ Bělka si vzdychl a típl cigaretu. „Janku, nám všem je vás líto, ale na cizí zavinění to nevypadá. Doktor tvrdil, že si na devadesát procent vzala život sama. Vím, že je to těžké, ale musíš to přijmout.“ Nemohl jsem tomu uvěřit. Co je mi platné, že jsem policajt a dělám na vraždách skoro celý profesní život. Teď jsem zažíval pocity lidí, které jsem dosud znal z té druhé strany. Nedokázal jsem pochopit, proč by si moje žena brala život. „Oficiální pitevní zpráva bude asi za hodinu. Nedáš si ještě kafe?“ Vstal jsem. „Jedu na patologii, nebudu tady sedět se založenýma rukama. Zbláznil bych se!“ „Počkej, pojedu s tebou.“ Bělka byl vyšetřovatel, ale taky můj kamarád. Znal nás oba, než se rozvedl, navštěvoval nás i se svou manželkou. Mám pocit, že se mu Anna líbila. A nejen jemu. Hezká, drobná tmavovláska se zelenýma očima. Čtyřicet jí nikdo nehádal. Patolog nám pokynul rukou, abychom šli dál, a dál soustředěně tloukl do klávesnice. Chodíval jsem sem pracovně docela dost často. Dneska to ale bylo jiné. Také on Aničku znal. Znali ji vlastně skoro všichni kolegové, nejen jako moji manželku, ale také jako psycholožku, která s námi často spolupracovala na některých případech. Napadlo mě, jaký je to paradox. Její práce byla radit lidem, jak mají naložit se svým životem, a sama sobě poradit nedokázala. Muselo ji něco trápit, ale co? Doktor Kuneš zvedl oči od klávesnice. „Nezastírám, že to pro mě byla asi nejtěžší pitva,“ povzdechl si. „Cizí zavinění se opravdu neprokázalo. Anička byla zdravá jako řípa. A těhotná. Ve čtvrtém měsíci. Janku? Tys to nevěděl?“ Adam se ke mně starostlivě nahnul. Udělalo se mi zle. Tohle jsem nečekal. Byli jsme bezdětní, protože jsem byl údajně neplodný. Léčil jsem se, ale bez výsledku. Doktor se netajil tím, že na vině je moje pracovní zatížení a stres. Jasně, zázraky se stávají, když už jsou partneři srovnaní s tím, že děti mít nebudou, někdy se to povede. Jenže ani tím jsem se nemohl utěšit. Vzpomínal jsem, kdy jsem se s Aničkou naposledy miloval. Bylo to před půl rokem. Možná déle? Těm dvěma se s tím ale chlubit nebudu. Aspoň zatím ne. Manželčin gynekolog si na její poslední návštěvu dobře pamatoval. „Ano, vaše paní tu byla. Chtěla potvrdit těhotenství. Po vyšetření jsem jí gratuloval, vím, že jste se o dítě dlouho snažili. Vy jste o tom nevěděl?“ Doktor byl další v řadě, kdo se divil, že jsem o těhotenství neměl ani potuchy. „A jak Anna tu zprávu přijala? Byla šťastná?“ neodpověděl jsem mu na jeho otázku. „To nevím, prostě to přijala a velmi rychle se rozloučila. Doporučil jsem jí nějaké vitaminy, řekl, aby si na recepci domluvila termín další návštěvy. Vypadala, že má naspěch, měl jsem dojem, že mě poslouchá jen na půl ucha,“ nakrčil doktor čelo. „Ještě bych se chtěl zeptat, neměla nějaké zdravotní problémy? Třeba i předtím…“ „Anna byla zdravá, u mě se objevila maximálně dvakrát do roka na prevenci. Žádnou léčbu nepotřebovala,“ pravil poněkud odměřeně a zkoumavě se na mě podíval. Pokud u Anny neproběhl zázrak neposkvrněného početí, tak v tom musel být někdo třetí. Já otcem jejího dítěte nebyl. Nejraději bych se zahrabal pod zem, ale to jsem nemohl, musel jsem zjistit, co vedlo Annu k tomu, že zabila sebe i své dítě. Velmi toužila stát se matkou, nevěřil jsem tomu, že by se ho jen tak vzdala. Muselo v tom být něco, co jí způsobilo hluboké trauma. Anna byla krásná, mohla mít na každém prstě deset chlapů. Ale nikdy mi nezavdala jedinou příležitost k žárlivosti. A jestli něco v životě nesnášela, byla to lež a přetvářka a uhýbání před problémy. Na to byla alergická. Byla až bolestně pravdomluvná a přímá v situacích, kdy zalhat by bylo ohleduplnější. Pokud by si někoho našla, určitě by to se mnou řešila i za cenu nepříjemností. Vrátil jsem se do práce. Ve výslechové místnosti na mě čekal jeden z těch grázlů, kteří byli zadrženi pro podezření ze série znásilnění v parku. Obtloustlý pořízek si mě přeměřil vyzývavým pohledem. Bůh ví, kolik žen mají na svědomí. Řada z nich se tak stydí, že to ani nenahlásí. Anna také přes ten park chodila… Při pohledu na holohlavého pořeza se to ve mně začalo vařit. „Kolika ženám jste ublížili? Přiznej se, nebyla jedna z nich taky taková drobná, krásná tmavovláska se zelenýma očima?“ Popadl jsem týpka pod krkem a praštil s ním o zeď. Překvapeně se na mě podíval. Začal jsem do něj bušit hlava nehlava. „Co-co si to dovolujete? Budu si na vás stěžovat!“ ječel jako vyjevená bába a schoulený v rohu si chránil hlavu. V tu chvíli vletěl do místnosti kolega, odtáhl mě. „Pojď ven, potřebuje s tebou mluvit šéf,“ zasyčel mi do ucha. Šéf už na mě čekal. „Co blbneš, chlape?! Chtěl jsem ti navrhnout dovolenou, ale teď ti ji s okamžitou platností nařizuju.“ „Dokážu jim to,“ ucedil jsem. „Janku, je mi to líto, ale nedokážeš si zachovat profesionální odstup. Já to chápu, ale jsi policajt, profík… Musíš si odpočinout a srovnat si to v hlavě.“ Pokýval jsem a bez rozloučení odešel. Ulice byla zalitá sluncem. Kolem mě chodili lidé, usmívali se. Svět vypadal stejně, ale pro mě už nikdy nebude jako dřív. Najednou jsem nevěděl, co mám dělat. Jít domů nepřipadalo v úvahu. Vešel jsem do první hospody. Pivo jsem ale ani nedopil. Chvíli jsem se toulal městem a nohy mě donesly až do parku. Posadil jsem se na lavičku, na tu samou, kde před pár dny znásilnili zatím poslední oběť. Kdysi jsme sem s Annou chodívali na procházky, vodili jsme se za ruce, mluvili o svých snech. Chtěla minimálně tři děti. „Dva kluky, fotbalisty a rošťáky s věčně rozbitými koleny. A pak holčičku, malou princezničku, která mi pomůže nezbláznit se z tolika mužských,“ culila se. „A co když ta princezna bude raději s námi hrát fotbal?“ zlobil jsem ji. Anna se těm našim plánům vždycky hrozně smála. Rozbrečel jsem se při té vzpomínce. Domů jsem se vrátil kolem půlnoci, ale na spánek jsem neměl ani pomyšlení. Vzal jsem Annin notebook, samozřejmě ho měla zaheslovaný. Stejně tak telefon. Zavolal jsem svému známému, klukovi, který si říkal ajťák, ale spíš to byl hacker. Počítačový mág, který nám mnohokrát pomohl. Samozřejmě mě neodmítl. Ještě tu noc jsem mu odvezl Annin počítač i telefon. Další den mi Tomáš volal, že na telefonu našel dva promeškané hovory, ale jinak nic zajímavého. Většinou pracovní záležitosti, sem tam nějaký e-mail kamarádce nebo rodině. Zmeškaný hovor byl od jistého doktora Josefa M., psychiatra. Rozjel jsem se za ním bez ohlášení. Praxi měl v prvorepublikové vile na kraji města. Přivítal mě v neokázalé, jednoduše zařízené pracovně. „Nejste objednaný. Co pro vás můžu udělat?“ zeptal se odměřeně. Byl to pohledný chlap, pětatřicet let, vysoký. Ženám se musel líbit. Já jsem byl o víc než deset let starší a dvacet kilo těžší. Představil jsem se mu. Zprvu mu jméno nic neřeklo, až když jsem zmínil, že jsem Annin manžel, zvídavě zvedl obočí. „Předevčírem jste volal mé ženě. Proč?“ „Proč vás to zajímá?“ odsekl. „Protože manželka je mrtvá.“ Zbledl a prudce vstal. Poodešel k oknu a několik minut tu informaci zpracovával. „Jak… Co se stalo?“ „Podřezala si žíly. Kolegové to uzavřeli jako sebevraždu. Já se snažím zjistit, co ji k tomu vedlo. Byl bych vám velice vděčný, kdybyste mi pomohl.“ „S Annou jsme se vídali tak jednou do měsíce. Konzultovala se mnou své případy. Jak víte, jsem psychiatr. A Anna je… byla skvělá psycholožka i kolegyně, rád jsem jí pomáhal.“ „A nesvěřila se vám třeba s nějakými soukromými problémy?“ zeptal jsem se. „Ne. O soukromí jsme se příliš nebavili. O vás například nikdy nemluvila, že je vdaná, jsem mohl usuzovat jen podle snubního prstýnku. A pokud si myslíte, že mezi námi bylo něco víc, tak se mýlíte. Já… ehm… no zkrátka ve vztahu dávám přednost mužům, jestli mi rozumíte.“ Odmlčel se. „Vlastně, když o tom tak přemýšlím, poslední dobou jsem měl pocit, že do své práce nevkládala takové nadšení jako dříve, ztrácela drive,“ pokračoval doktor. „Tohle se v naší profesi může stát. Někdy jde jen o přechodnou indispozici, ale může to být i příznak vyhoření. Možná Anna s něčím takovým bojovala. Kdyby se mi svěřila, určitě bych jí rád pomohl.“ Poděkoval jsem mu a cestou domů jsem doktora škrtl ze svého pomyslného seznamu Anniných milenců. Večer jsem procházel maily, které mi vytáhl Tomáš z Annina počítače. Nic zvláštního jsem z nich nevyčetl. Vlastně něco ano. Projížděl jsem její komunikaci s kolegy, kamarádkami a docházelo mi, že jsem svou ženu vůbec neznal. Měla svůj život, do kterého mě už nezvala. Roloval jsem dál a pár měsíců zpátky mě zaujala konverzace s jistým hotelem, kde si Anna bookovala pokoj. Vzpomněl jsem si, že tenkrát se Anna měla zúčastnit několikadenní mezinárodní konference pořádané odborníky přes forenzní psychologii. Napadlo mě, že to by mohla být stopa. Časově to sedělo. Na té konferenci se něco muselo přihodit. Anna se tenkrát vrátila a připadala mi, že není ve své kůži. Přičítal jsem to únavě, možná nachlazení, a protože jsme zrovna řešili komplikovanou vraždu, takzvanou domácí zabijačku, nevěnoval jsem tomu pozornost. Jako vždy… pomyslel jsem si hořce. Možná se trochu opila, prožila románek na jednu noc a následkem bylo těhotenství, na které přišla pozdě. Možná ji někdo znásilnil… Možná někoho poznala a on ji zklamal… Žili jsme spolu dvacet let a já svou ženu bral jako samozřejmost. Nezajímal jsem se o její práci, přátele. O to, co ji trápí. Možná jsem jí mohl pomoct, kdybych nebyl zaměřený jen na svoji práci a problémy. Co se doopravdy stalo, se už nikdy nedozvím. Anička si své tajemství vzala do hrobu. Ta nejistota je šílená a šílené bude naučit se s tím žít. Jestli to vůbec kdy dokážu. Příběh vznikl na motivy příběhu čtenáře. Kvůli ochraně soukromí byl redakčně upraven, některé okolnosti, jména a detaily byly změněny.