Hledali svobodu. Disidenti se uchýlili na venkov do chalup, estébáci tvrdě zasáhli
Zatímco víkendové či letní cesty si Češi zamilovali už za první republiky, fenomén chalupaření je až záležitostí poválečnou. S industrializací se venkov vylidňoval a hlavně zde byly – leckdy blízko velkých měst – celé oblasti, které o své původní obyvatele přišly v důsledku poválečného vysídlení příslušníků německého etnika.
Paměť národa
Text vznikl ve spolupráci s Pamětí národa, pro kterou jej zpracovali Ondřej Nezbeda a Michal Šmíd.
Organizace sdružuje lidi se zájmem nejen o historii prostřednictvím
Klubu přátel Paměti národa
. Díky pravidelným příspěvkům více než 5 tisíců členů může spolek dál uchovávat vzpomínky lidí, kteří prožili klíčové okamžiky dějin. Členství mimo jiné nabízí možnost setkávat se s pamětníky, účastnit se vycházek, výletů, debat či hlasovat pro laureáty Cen Paměti národa.
Právě takovou oblastí se stalo i České středohoří. Od 50. let se tu daly koupit typické velké sudetské patrové domy s pozemky a veškerým příslušenství za několik tisíc korun.
Další boom chalupářství nastal s počátkem normalizace – lidí trvale žijících na venkově a pracujících v zemědělství dál ubývalo a naopak přibývalo lidí, kteří si mohli dům se zahradou vedle městského bytu dovolit. Mnoho se už napsalo o „vnitřní emigraci“ na chaty a chalupy jako bezpečnou skrýš před normalizačním marasmem. Ve východní části Českého středohoří se ale odehrávalo i několik trochu jiných příběhů.
Mladí lidé z prostředí, pro něž se vžil název underground, v bývalých vesnických staveních nehledali jen únik, ale chtěli také najít prostor k životu ve společenství přátel, svobodnému sebevyjádření i různým kulturním aktivitám. Jenže ty příběhy, které se udály v komunistickém Československu 70. a 80. let, vždy dříve či později nakonec narazily.
Řepčice
Útěk z dosahu estébáků
Během roku 1976 brázdila úzké silničky Českého středohoří Škoda 100 a v ní dva mladé páry. Auto patřilo rodičům Viktora Parkana. Projížděli vesnice a hledali dům, který spolu chtěli koupit. Na jaře toho roku estébáci pozatýkali členky kapely Plastic People of the Universe a řadu dalších undergroundových muzikantů.
Schylovalo se k monstrprocesu a Parkanovi a Kubíčkovi patřili k lidem, kteří chtěli na venkov uniknout z dosahu pražských estébáků a zároveň najít místo, kde se budou moci svobodně scházet s podobně naladěnými přáteli. Nakonec se rozhodli koupit velký starý dům – bývalou hospodu v malé vísce Řepčice.
Hlavní budova byla dlouhá 45 metrů, obytné místnosti se nacházely v prvním patře, přízemí zabíraly chlévy a bývalý výčep s lokálem. O pár metrů dál stála stodola. V objektu nechyběl bývalý hospodský sál, kde chtěli noví obyvatelé pořádat koncerty svých oblíbených písničkářů a kapel. V prvních dvou letech ale vládl spíše program více pracovní než kulturní. Musely se udělat nové rozvody vody a elektřiny, vyměnit okna, vykopat desítky metrů dlouhou kanalizaci, opravit střechu.
Viktor Parkan a kapelník skupiny Plastic People Milan Mejla Hlavsa při pokusech o včelaření.
Přes den se proto většinou společně pracovalo a teprve večer se konaly přednášky, diskuse a koncerty. Pravidelně tu vystupovali Svatopluk Karásek a Charlie Soukup, který se stal dalším obyvatelem domu, kapelník Plastiků Milan „Mejla“ Hlavsa se s Viktorem Parkanem snažil chovat včely.
Pokusy o potravinovou a ekonomickou soběstačnost dopadaly všelijak, Viktor Parkan i další například vzpomíná, jak pod vedením Sváti Karáska pěstovali na pozemku heřmánek s vidinou dobrého výdělku, když pak ale sklizenou a usušenou úrodu přivezli do sběrny, nestačili se divit – výdělek prý sotva pokryl náklady, o vynaložené práci nemluvě.
Noví obyvatelé řepčické usedlosti i většina lidí, kteří sem jezdili, se ale záhy stala signatáři Charty 77, brzy tak na sebe upoutali pozornost litoměřických estébáků. Výslechy a šikana se staly každodenní realitou, stejně tak jako snaha příslušníků zamezit všemi možnými způsoby příjezdu hostů.
Jednou Parkanovi pořádali v Řepčici zabijačku, na kterou ale většina pozvaných nedorazila - policisté obsadili všechny příjezdové cesty a prostě je do vsi nepustila. Štěstí měl dnešní biskup Václav Malý – řidič autobusu mu prý zastavil přímo u branky do statku mimo zastávku a perlustraci tak unikl.
Policejní manévry u domu Parkanových v Řepčici.
Chotíněves
Havel dorazil na křest tajně skrz pole
Pamětníci z undergroundových „baráků“ většinou uvádějí, že se sousedy měli po překonání počáteční nedůvěry vztahy celkem dobré. Řepčická komunita navíc našla útočiště a pochopení i Chotíněvsi, vesnici položené o pár kilometrů jižněji, v úrodné krajině, kde se svahy Středohoří sklánějí k polabským rovinám.
Až do roku 1945 zde, tak jako v okolí, žilo takřka výhradně německy mluvící obyvatelstvo. Po válce se právě v Chotíněvsi usadila komunita Volyňských Čechů z Boratína, kteří sem pod vedením Jaroslava Opočenského přenesli i protestantský sbor. A na počátku 50. let se v nejtužších letech komunistického režimu podařilo nemožné - v roce 1951 si v Chotiněvsi postavili evangelický kostel. Pozoruhodná stavba navržená architektem Barešem stojí na západním okraji vsi.
V roce 1974 se stal místním farářem tehdy pětadvacetiletý absolvent Komenského evangelické bohoslovecké fakulty Zdeněk Bárta. Pro Paměť národa vzpomínal, že měl coby dosavadní Pražák obavy, jak jej místní semknutá komunita přijme. Pomohla mu místní kurátorka sboru Marie Janatová. „Přesvědčila mě, že pokud se budu snažit poctivě kázat Kristovo učení, farníci mi porozumí.“
Na faře, která se nachází asi kilometr od kostela poblíž zastávky Horní Řepčice pořádal setkání „Pondělníků“, kam jezdili lidé jako Petr Pithart nebo Alfréd Kocáb. Do Chotíněveského kostela si k nonkonformnímu faráři nakonec našly i „máničky“ z Řepčic.
Církevní svatba Petry a Viktora Parkanových v kostele v Chotiněvsi, v popředí na snímu Sváťa Karásek.
Parkanovi zde měli svatbu, v kostele jim Zdeněk Bárta křtil děti. Kmotrem syna Havla se nestal nikdo jiný, než Václav Havel. Na křest se prý dostavil zadem přes pole, aby se vyhnul policistům. Petra Parkánová vzpomíná, že se v roli kmotra necítil úplně komfortně. „Jak neměl svoje děti, neuměl je chovat, a tak našeho Havlíka držel jako prase kost,“ vzpomínala.
Další osudy Řepčické komunity ale už tak úsměvné nebyly. Orgány se rozhodly nepohodlné elementy z usedlosti vyhnat. Trvalo jim to několik let. Jednoho dne Parkánovi s Kubíčkovými obdrželi úřední dopis, ve kterém jim komunistické úřady oznamovaly, že jejich dům vyvlastnily. Záminkou se mělo stát stádo divokých prasat, které ohrožovalo životy dětí ze sousedního Všeradiště, vzdáleného necelý kilometr.
Zatímco dosud tamní děti docházely na autobus do Řepčic, teď měl pro ně autobus zajíždět až do vsi. V cestě mu ovšem údajně stál bývalý zájezdní hostinec Parkánových a Kubíčkových. Přestože podobných úzkých silniček a prudkých zatáček je České středohoří plné, komunisté nakázali dům zbourat.
V červnu 1983 se za vraty objevila Veřejná bezpečnost následovaná StB a stěhováky. Bez svolení a bez milosti naložili věci zdejších majitelů a odvezli jim je do přiděleného bytu v nedalekých Litoměřicích. Obytnou budovu vyrabovali a srovnali se zemí. Bývalá stodola zůstala stát a po čase byla přestavěna na obytný dům. Parkánovi pak přesídlili do západních Čech, po roce 1989 se vrátili do Prahy.
Rychnov u Děčína
Odpráskli jim dům za zády
Zhruba 20 kilometrů od Řepčic směrem na sever leží Rychnov, dnes spadající pod městečko Verneřice na Děčínsku. Centrum vsi se nachází na náhorní planině.
V roce 1976 zde koupili typický sudetský velký zděný dům manželé Jan a Květa Princovi. Oba vystudovaní vysokoškoláci, katolíci, kteří se seznámili během setkání v legendárním bytě manželů Němcových v Ječné ulici. V roce 1976 řadu přátel pozavírali a ti co zůstávali na svobodě, čelili čím dál intenzivnější pozornosti fízlů všeho druhu.
„Neměli jsme se kde scházet,“ uvádí Květa Princová jako hlavní důvod, proč se mladí manželé rozhodli dát dohromady všechny úspory a část peněz si půjčit a za 17 tisíc korun koupili zchátralý dům v odlehlé vesnici na severu.
Jan a Květa Princovi v 70. letech.
Po pár měsících dřiny se dům stal alespoň zčásti obyvatelný a kromě manželů Princových se do něj nastěhovala Miluška Števichová, Zdeněk „Londýn“ Vokatý i písničkářka Dagmar Ptášková, později Vokatá. Na Silvestra roku 1976, tedy těsně předtím, než bylo vypuštěno do světa prohlášení Charty 77, se v Rychnově konala silvestrovská oslava za účasti prominentních disidentů včetně Václava Havla.
Jan i Květa Princovi Chartu podepsali také a kolotoč policejní šikany se rozjel i v odlehlém Rychnově. V červnu 1977 zde proběhl koncert Plastic People koncipovaný jako rozlučka s jejich kanadským příležitostným zpěvákem Paulem Wilsonem. To už se rozjely policejní orgie naplno: zatýkání, rozvážení zadržení po lesích, prořezání gum u zaparkovaných aut…
Následoval soud a několikaměsíční věznění Jana Prince za „výtržnictví“. Do toho se v krajském komunistickém tisku rozjela kampaň o „hašišárně“ v Rychnově. Když pak dům načas osiřel, naházeli estébáci dovnitř bombu se slzným plynem a učinil tak objekt téměř neobyvatelným.
Stát nakonec barák vyvlastnil pod záminkou vybudování zastávky a nové točny autobusu. V sobotu 28. května 1978 Princovým vypršelo ultimátum, které dostali k vystěhování z vlastního domu. Květa vzpomínala, jak ještě balila poslední věci, když se za okny domu ozval hluk. Shromáždila se tu skupina mužů v uniformách Veřejné bezpečnosti a Lidových milicí, dupali a pokřikovali na sebe, jako by si dodávali kuráž. Na zádech vojenské batohy, v rukou rýče, kladiva, lopaty…
Příslušníci vtrhli do domu a začali kladivy rozbíjet nedávno opravené dveře a okna. Když Květa Princová uviděla, jak milicionáři nesou do sklepa výbušniny, narychlo spakovala poslední věci a s manželem a dvěma dětmi nasedli do auta. Ve chvíli, kdy projeli první zatáčkou, uslyšeli za zády ohlušující ránu. Balvany létaly vzduchem na všechny strany. Jejich dům přestal existovat. Žádná autobusová točna na místě domu Princových nevznikla.
Verneřice, Robeč, Mastířovice
Underground žil dál
Manželé Princovi se snažili komunitu držet při životě i nadále. Úřady jim namísto zbouraného domu přidělili byt v domě na náměstí v nedalekých Verneřicích. Byt se pro větší setkání nehodil, ale velká půda v domě ano, takže i sem jezdily „máničky“ z Prahy a ze severu a pokoušely se nacvičit divadelní představení.
Po čase získali do pronájmu budovu bývalé fary v Robči u Úštěku. Skoro desetiletá anabáze manželů Princových po severočeských „barácích“ se pak završila v Mastířovicích – tento dům jim pod záminkou zřízení skladu civilní obrany úřady zabavily v roce 1986.
Pastva ovcí u Princových v Mastířovicích.
„Komunismus byl založený na závisti a na izolaci lidí, lidi se scházeli tajně. My jsme nebyli jediní, existovala spousta společenství, třeba katolíků, nebo umělců. Většinou to byly izolovaně společnosti, málokdo se odvážil vystoupit veřejně a ještě do toho nedej bože přimíchat politiku. A to jsme udělali my, a proto to mělo ty následky, že nám zbourali dům a stěhovali nás z místa na místo,“ bilancovala po letech Květa Princová v rozhovoru pro Paměť národa.