Češi nejsou v práci vyloženě nespokojení, bojují s frustrací, zjistil průzkum
Maximální možná spokojenost je ve Wellbeing Indexu vyjádřená číslem pět a naopak ta nejnižší číslem jedna. Celkové průměrné hodnocení dosáhlo v Česku hodnoty 3,24. Index je souhrnem jedenácti hodnocených oblastí, mezi které patří například mzda, přístup nadřízených, spokojenost s benefity, kolektiv, pracovní atmosféra, pracovní zázemí nebo možnost dalšího rozvoje.
Veskrze průměrný výsledek pak může být zapříčiněn právě přístupem zaměstnavatelů. „Většina zaměstnavatelů v Česku zatím nepracuje systematicky s dlouhodobým wellbeingem, rozvojem lidí a zaměstnaneckou zkušeností,“ říká Michal Španěl, datový analytik a manažer JenPráce.cz a JenFirmy.cz.
A jak průměrný výsledek ukazuje, zaměstnanci sice nejsou vyloženě nespokojení, ale mají dlouhodobý pocit stagnace nebo omezených možností. „Čeští zaměstnanci většinou mění zaměstnání kvůli nízkému ohodnocení, špatným vztahům s nadřízenými nebo nedostatečným příležitostem ke kariérnímu růstu,“ potvrzuje Martin Jánský, generální ředitel Randstad Česká republika.
Brno, ráj wellbeingu
Z lokalit vykazuje největší spokojenost Brno, které dosáhlo skóre 3,36, Praha jen 3,30. Město těží z rozvoje firem zaměřených na informační technologie bez extrémních životních nákladů. Naproti tomu v Praze trápí řadu zaměstnanců dlouhé dojíždění do práce, vysoké životní náklady a zvýšený stres.
V Brně je proti tomu rozmanitější struktura pracovního trhu s vyšším podílem technologických, IT, výzkumných a odborných profesí. „Tyto obory zpravidla nabízejí nejen lepší finanční ohodnocení, ale i širší možnosti kariérního růstu, flexibilnější pracovní režimy a pestřejší balíček benefitů, což se pozitivně promítá do celkové spokojenosti zaměstnanců,“ popisuje Španěl.
Nejnižší spokojenost pak panuje v Olomouci a obecně v menších městech. Stojí za tím kombinace několika faktorů, především pak nižších mezd a omezených kariérních možností.
Olomouc je pak poněkud specifický případ. Ačkoli je to krajské město, pracovní trh je zde z velké části tvořen odvětvími, jako je výroba, zemědělství, logistika nebo provozní služby. „Tato ,modrolímečková’ odvětví bývají obecně hůře finančně ohodnocená a nabízejí méně variabilní benefity i omezenější možnosti profesního rozvoje,“ vysvětluje Španěl.
A kromě toho dominují v Olomouci dva paradoxní trendy. Prvním je takzvaný brain drain – část ambicióznějších a kvalifikovanějších lidí odchází do relativně blízkého Brna, které nabízí širší spektrum firem s vyšší přidanou hodnotou, lepší kariérní perspektivy a atraktivnější pracovní podmínky. Druhým trendem je naopak určitá míra překvalifikovanosti.
„Olomouc má vysoký podíl vysokoškoláků, mimo jiné díky kvalitní univerzitě Palackého, ale relativně omezený počet pozic odpovídajících jejich vzdělání,“ vysvětluje Španěl. Ti, kteří se tak rozhodnou ve městě zůstat, často pracují mimo svůj obor nebo pod svou kvalifikační úroveň. A to může v dlouhodobém horizontu významně přispět ke strukturální nespokojenosti.
Peníze už nestačí
Se spokojeností v zaměstnání se nejčastěji spojuje výše finančního ohodnocení. A v řadě průzkumů také právě tuto složku zaměstnanci nejvíce kritizují. Nejde jim až tak o benefity a přátelské pracovní prostředí jako o to, jakou částku uvidí na konci měsíce na výplatní pásce.
Podle Wellbeing Indexu to však nebývá hlavní důvod nespokojenosti. „Funguje spíš jako hygienický faktor – když je nízká nebo vnímaná jako nespravedlivá, spokojenost rychle klesá, ale její samotná existence ji automaticky nezvyšuje,“ vysvětluje Michal Španěl, datový analytik a manažer JenPráce.cz.
Pokud už zaměstnanci zmiňují mzdu v pozitivním slova smyslu, nejde o její výši, ale spíše o pravidelnost a včasnost, s jakou peníze na účet chodí.
V kontextu inflace pak dosud tradiční benefity přestaly řadě zaměstnanců dávat smysl. V současné době patří mezi jeden z nejoceňovanějších pracovních benefitů home office. Ten inflaci nepodléhá a umožňuje zaměstnancům lepší work–life balance.
Mezi obory má nejvyšší ohodnocení finanční sektor nebo informační technologie. A naopak nejnižší spokojenost panuje v pohostinství, dopravě, výrobě a ve stavebnictví. Na vině je pravděpodobně i samotná povaha práce. Gastronomie a další obory jsou známé fyzickou náročností či velmi malou časovou flexibilitou
.
„Zatímco v IT a podnikových službách jsou lidé spokojení zejména kvůli práci, která je baví, a přátelskému kolektivu, ve výrobě jejich spokojenost snižuje nedostatečné finanční ohodnocení,“ říká Jitka Kouba, marketingová ředitelka Grafton Recruitment a GiGroup. Ve stručnosti by se tak dalo říci, že nejspokojenější zaměstnanci sedí u počítače a nejvíce frustrovaní stojí ve výrobě nebo hlídají provoz.
A neplatí to jen pro jednotlivá odvětví, ale i při průřezu firmami. Mezi nejvíce spokojené zaměstnance budou patřit ti, kteří pracují například na marketingovém či právním oddělení. A naopak zaměstnanci z údržby, výroby a bezpečnostních složek budou patřit mezi ty nejméně spokojené. Pomyslné nůžky mezi bílými a modrými límečky se navíc prohloubily v roce 2020 kvůli covidu.
„Lidé v kancelářích získali benefity v podobě práce z domova, flexibility pracovní doby a úspory času na dojíždění. U většiny manuálních profesí to nebylo a není možné,“ dodává Jánský. Kromě toho současná doba nahrává tomu, že společenský status je stále spojován s titulem a pracovní pozicí. „Pocit nízkého společenského uznání je potom často silnějším faktorem nespokojenosti než samotná výše mzdy,“ uzavírá Martin Jánský, generální ředitel Randstad Česká republika.