Příběh, jenž by se dal popsat jako Americká noc na evropský způsob, natočili ve Španělsku argentinští rodáci Mariano Cohn a Gastón Duprat s hereckým týmem snů. Výstřední režisérku sbírající pochvaly a ceny, od níž si investor toužící po otisku v dějinách objedná událost roku, ztvárnila Penélope Cruzová. Hvězdné protipóly, které její hrdinka obsadí do hlavních rolí, hrají Oscar Martínez coby povýšený divadelní herec pohrdající komercí a Antonio Banderas, neméně ješitný idol stříbrného plátna. Když financiér „filmu ve filmu“ koupí práva ke knize oceněné Nobelovou cenou, načež režisérce přizná „ještě jsem to nečetl, o čem to je?“, zdálo by se, že pranýř čeká zazobané kulturní ignoranty. Naštěstí tak lacině Film roku nepostupuje, naopak pálí ostrými do vlastních řad, takže milionář nakonec pochopí, že třeba výstavbou mostu si získá nesmrtelnost daleko snáze. Ale pozor, nekoná se taškařice, fraška ani parodie. Smrtelná vážnost, důležitost a důkladnost, s níž ústřední trojice na předpokládaném veledíle pracuje, probouzí smích intimnější, který si žádá také poučenějšího diváka, nejlépe pak labužníka znalého zákulisí tvorby kinematografického zázraku. Leckdy se sarkasmus dotkne výsměchu na adresu povýšených intelektuálů ve stylu Woodyho Allena, třeba když na scénu vstoupí Martínezova filmová manželka, autorka dětských knih o emigrantech, která s mužem sdílí rituální poslech a komentáře experimentální muziky. Cruzová s nespoutanou rudou hřívou se pak nádherně vyžívá v postupech alternativní tvorby, kdy nechá herce na povel plakat, donekonečna opakovat obyčejné „Dobrý večer“ nebo jim navozuje pocit tísně pomocí balvanu, který nad jejich hlavami visí na laně obřího jeřábu. Kam se hrabe klasik Stanislavskij se svou slavnou hereckou metodou psychického realismu! Film roku 75 % Španělsko / Argentina, 2021, 114 minut Režie: Mariano Cohn, Gastón Duprat Hrají: Penélope Cruzová, Antonio Banderas, Oscar Martínez Kinobox: 67 % IMDb: 7.1 Ovšem děj Filmu roku se vesměs odehrává během zkoušení, takže se divák musí připravit na komorní vyprávění založené převážně na dialogu. Navíc i situační humor je filigránský, milimetrově přesný, ať se zkouška zvuku prostřednictvím hereckých polibků zvrtne až k lesbickému trapasu, nebo herecký tandem spoutaný v symbolickou „jednu bytost“ musí bezmocně přihlížet názornému ničení sbírky vlastních profesních trofejí. Klíčovou roli hraje právě souboj obou celebrit, od letenek přes diety až po dokonale vystižené měření sil, kdo z mužů je lepší herec. Tady už se válčí zcela bez zábran, s vrcholným cynismem, podraz stíhá podraz a představitelé soupeřů se vysloveně předhánějí v tom, kdo sám sebe krutěji shodí. Výlet do říše uměleckého sebeklamu se přes absurdní grotesku dostane až k tragédii s příchutí reklamní senzace a festivalová tisková konference učiní za Filmem roku naprosto přesnou tečku. Nakonec to vlastně vůbec není k smíchu.