Lovci signálu zvedli mobily k nebi, hypnotická fotka ohlásila migrační vlnu
Na břehu Rudého moře se rýsují postavy somálských mužů, jejich siluety zvýrazňuje svit měsíce a tenká linie mořské hladiny. Ruce posvátně zvedají k nebi, na rtech však nemají modlitbu. Jen se snaží na svých mobilních telefonech zachytit závan signálu ze své vlasti, doufají alespoň v jednu zprávu od svých nejbližších.
Pro mnohé z nich je to poslední šance, jak se s nimi spojit, než muži budou pokračovat přes moře do Jemenu. Hrstka z nich se možná dostane do Evropy, nebo zemřou při tisíce kilometrů dlouhé cestě.
Cesta ke snímku, který je jedním ze symbolů dodnes trvající migrační krize, byla podobně složitá. Stanmeyer, rodák z Massachusetts, si musel v začátcích své kariéry odkroutit nepříliš záživné roky v listu Tampa Tribune. Když se osvědčil, redakce ho začala vysílat do ciziny, sbíral zkušenosti v Evropě a Indii. Stále se však cítil svázaný redakčními pravidly, logickým krokem byl přesun na volnou nohu.
Vždy se zajímal o lidská práva, táhlo ho to do Afriky. V roce 2013 pracoval pro magazín National Geographic na projektu Out of Eden, který mapoval historii migrace z černého kontinentu. „Po měsíci cestování napříč Etiopií jsme dorazili do hlavního města Džibutska. Druhý den po příjezdu jsem si naplánoval to, co dělám vždy na místě, kde jsem nikdy nebyl. Potuloval jsem se uličkami města i po okolí s cílem se ztratit,“ vzpomíná Stanmeyer.
Fotografie nás všech
Nekonečná procházka ho přivedla až na místní pláž. „Za soumraku jsem narazil na skupinku lidí, postávali na různých místech a mobilní telefony zvedali k nebi. Mnozí jako by si mluvili pro sebe, jiní s nimi mávali, nebo jen strnule stáli,“ vzpomíná na hypnotický moment. Měl štěstí, protože ho tehdy doprovázel místní překladatel.
„Zeptal jsem se ho, co ti lidé dělají. Řekl mi, že to jsou Somálci, kteří sem pravidelně chodí a takzvaně chytají signál ze své vlasti. V telefonech měli ještě somálské SIM karty, takže to byla jediná šance, jak se spojit s blízkými,“ popisuje.
„Hned mi bylo jasné, že koukám na něco unikátního. Čišela z toho prostá lidská touha po kontaktu s domovem. Následující večery jsem se tam vracel a pozoroval úplně stejnou scénu. S řadou z nich jsem mluvil, jejich příběhy se nápadně podobaly: všichni se chtěli spojit s blízkými, ptali se, jak se mají. Někteří chtěli vědět, jak je na tom jejich žádost o azyl v Evropě, kde mají další příbuzné. Jiní signál nikdy nechytili a se zvednutou rukou čekali i půl hodiny,“ vypráví.
Jednoho dne opakující se výjev zachytil, bez velkých gest a interpretací.
Ty přišly až později, když za fotografii o pár měsíců později přebíral ocenění World Press Photo pro nejlepší snímek roku. „Lidé se mě pořád ptají, co ta fotka říká. Velmi zjednodušeně jim odpovídám: ‚zpětně mám pocit, jako bych vyfotografoval nás všechny. Mě, vás, vaše bratry a sestry. Všichni se někdy až zoufale snažíme spojit se svými milovanými‘,“ nechal se slyšet Stanmeyer.
Jeho fotka perfektně vystihuje dobu, kdy se v Africe rodila migrační krize, která se později přelila do Evropy. „V těchto časech se mísí zoufalství i naděje, hledáme spočinutí, smysl pro rovnováhu a touhu někde najít domov. Moje fotografie Somálců na džibutské pláži symbolizuje fakt, že stojíme jako lidstvo na křižovatce. Musíme si položit otázku, co je opravdu důležité. Musíme se zaměřit na očividnou propojenost společenských problémů, jako jsou migrace, války, chudoba i technologie,“ míní.
Předzvěst migrační krize a evropský epilog
Následující roky mu daly zapravdu. Džibutsko bylo po desítky let jakousi přestupní stanicí pro migranty, kteří směřovali takzvanou „východní cestou“ do Jemenu. Rok 2013 byl v tomto ohledu rekordní, počty běženců stoupaly do statisíců. Řada z nich během cesty přes Rudé moře přišla o život.
Když už se do Jemenu dostali, nečekala na ně lepší budoucnost. O rok později se v nejchudší zemi Blízkého východu rozhořela občanská válka, do které se připletla i Saúdská Arábie. Jedním z uprchlíků, kteří absolvovali náročnou cestu, byl i Aden. Vyrostl v rodině pastevců v Etiopii, etnické konflikty však stály několik jeho příbuzných život, Aden se proto rozhodl k útěku za hranice. Dopadla ho však policie a tři roky strávil ve vězení.
„Když mě v roce 2013 propustili, nevěděl jsem, co dělat. Vrátil jsem se do rodné vesnice, doufal jsem, že tam pořád žije moje manželka,“ vzpomíná. Od vesničanů se dozvěděl, že jeho žena už dávno uprchla do Jemenu. Rozhodl se ji najít a odcestoval do města Loyada ležícím na hranicích mezi Džibutskem a Somálskem. Odtud přeplul do Jemenu, kde se konečně shledal se svou manželkou. „Utekli jsme před násilím jenom proto, abychom se dočkali další války,“ zoufá si.
Aden a jeho žena v rozvráceném Jemenu zůstali, statisíce dalších migrantů se však stále častěji začaly poohlížet po Evropě. Migrační krize propukla naplno, mezi roky 2015 a 2016 do členských zemí Evropské unie přišlo až dva miliony běženců. Využívali dvě hlavní trasy: balkánskou z Turecka přes Egejské moře a Balkán a středomořskou trasu ze severní Afriky přes Středozemní moře a Itálii.
Od zprvu vstřícné přistěhovalecké politiky většina evropských států postupně upustila – i pod tlakem široce medializovaných zpráv o kriminalitě přistěhovalců. Ani po deseti letech však Evropská unie nemá otázku ochrany vnějších hranic uzavřenou, jednotlivé státy se neshodnou na podobě opatření.
Zatím poslední plán
na rychlejší vyhošťování neúspěšných žadatelů, se kterým loni přišla Itálie, ztroskotal kvůli soudům.