RECENZE: Klidně Čecha, ale muslima! Jak u nás 10 let vyrůstají děti syrských migrantů
Z vlasti utíkali před bombovými útoky, v uprchlickém táboře, už kvůli léčbě synovy srdeční vady, přijali nabídku na azyl v Česku, o němž nic nevěděli. Přijeli v roce 2015, dostali byt, brzy se jim narodilo šesté dítě a nejstarší syn přinesl slibné vysvědčení.
Čtyři roky poté už je leccos jinak, chlapec jezdí s kamarády na skejtu, zato školu zanedbává, takže si vyslechne, že zklamal rodiče i učitele a že půjde místo studií pomáhat tatínkovi do bistra s kebabem. Zato jeho malá sestra má zatím samé jedničky, ale taky poznámku „pozor na hádky“.
Maminka vysvětluje příbuzným do telefonu, že tady se dívky vdávají později, nicméně sama má předem jasno: „Ať si najde klidně Čecha, ale muslima!“ Děti vnímají rozdíly kultury smířlivěji, od mikulášské ve škole až k vánočnímu cukroví u spolužáka, s nímž chlapec hraje videohry – načež se modlí. Na otázku, zda ho to baví, odpoví – Ale jo, potkáváš se s bohem.
Podobně mladičký Syřan vysvětluje přátelům odlišný vztah k ženám: „Pro nás jsou něco jako diamant, proto nosí šátky, žárlíme na ně.“ A znovu ze strany jeho českých vrstevníků je znát přirozená zvědavost, zájem o svého druhu exotiku, nikoli však posměch či přezíravost.
Právě okamžiky, kdy kamera sleduje děti, přinášejí nejsilnější výpovědi. Jako debata bratrů, jestli jejich matka udělá „zkoušku z občanství“, když je na tom navzdory své píli s češtinou hůře než oni. Nebo trefný postřeh, že od války na Ukrajině už Sýrie nikoho nezajímá.
Amiřiny děti
65
%
Česko, 2025, 84 min
Režie: Markéta Ekrt Válková
Scénář: Markéta Ekrt Válková
Šestý rok v Česku: covid, roušky, starší syn už řídí vůz a učí se kuchařem, mladší chodí do bratrovy bývalé školy, rodina se stěhuje do většího bytu. Osmý rok: oba bratři svá studia vzdávají a rodiče vedou zásadní dialog. Kde je to pro naše děti nejlepší?
Podle otce tady, matka oponuje, že je tu na jejich pubertu sama, otec připomíná, že i ostatní příbuzní už emigrovali. Vesměs do Jordánska, kam se pak vydají za nemocnou babičkou a kde na obří rodinné sešlosti zažije Amira přerod: poprvé si tam připadá v cizině a těší se domů – do Česka.
Deset let časosběrného dokumentu se uzavírá pádem Asada, ale co to znamená pro Amiřiny děti, už film nenapoví. Jenom mezi řádky na rozdíl od matky plné pochybností doufá, že mluvit česky, nosit dredy a slavit ramadán se navzájem nemusí vylučovat.