Teenageři z tuzemských dětských domovů patří ke špičce. Šampionáty pořádají Poláci pod záštitou hvězdného kanonýra Roberta Lewandowského a Češi v základních skupinách excelují, jen během play off krvácí v penaltách. Účast v ročníku 2027 i na dalších turnajích je ovšem v ohrožení, chybí peníze. I proto národní tým pořádá sbírku skrz platformu pro dětské domovy Blíž domovu . „Kluci z běžných rodin si vybírají do mládežnických výběrů, ale i děti z děcáku by tu šanci měly dostat. Svými výkony si to zaslouží,“ nepochybuje Radek Bartoň, vychovatel z domova v severočeské Tisé a jeden z členů realizačního štábu české reprezentace. Fotbal není jen nablýskané mistrovství světa a globální hvězdy z plakátů, ke kterým vzhlíží davy. Je pro každého - hrají ho amputovaní, nevidomí, neslyšící, bezdomovci, existuje i fotbal v chůzi primárně pro seniory. A pak je tu právě Hope for Mundial. Už přes dekádu. Pro opuštěné nebo osiřelé děti znamená nejpopulárnější sport planety životní motivaci, cestu k uznání či touhu po kontaktu s rodinou. „Možná to je pro ně i únik z reality, žijí fotbalem. Tyhle dva,“ ukazuje Bartoň na málomluvného Dominika a jeho staršího, upovídaného kamaráda Daniela Erbena, „potkáte jedině s míčem nebo v dresu. Fotbal je celý jejich svět.“ Další tři členové realizačního týmu se rekrutují z Dolních Počernic. Hlavním trenérem je Roman Javorský, administrativu řeší ředitel domova Martin Lněnička, čtvrtým do party je Rudolf Čech. „Já se k tomu dostal čirou náhodou,“ vypráví Bartoň. „Když jsem pracoval v Krupce, měli jsme tam dva hrozně šikovné kluky a vlastně jsem je do reprezentace procpal. Po zásluze. S Romanem jsme se sblížili a teď mu dělám asistenta.“ Organizátoři vdechli život bohulibému mistrovství světa mládežníků z dětských domovů už v roce 2013. Konalo se co rok, teď interval prodloužili na dva roky. „Zřejmě kvůli financím. Projekt je nákladný, ale krásný a velkolepý,“ rozplývá se Bartoň. „Když se podíváme na velké mistrovství světa, je to srovnatelné. Precizní organizace, plno pořadatelů k ruce, přesný časový harmonogram, 32 týmů z celého světa, nádherné prostředí ve Varšavě.“ Od semifinále se Hope for Mundial (původně Hope for Euro) přesouvá na Stadion Polské Armády, tedy svatostánek Legie Varšava pro 32 tisíc diváků, na který děti zírají s otevřenou pusou. „Vstupné se neplatí, fanoušky lákají na obrovský dort ve tvaru fotbalového hřiště zdarma. Přijdou tisíce lidí, jedna tribuna je kompletně plná,“ barvitě líčí Bartoň. „Třeba Dan už na šampionátu hrál a byl z toho paf. Měl oči navrch hlavy a koukal, co se to děje.“ I Dominik, druhý energický klučina z Tisé, už v Polsku nastoupil. Kvůli věku zatím jen na polském šampionátu, komornějším turnaji. „Skvělý zážitek. Moc dobře vařili, hlavně kuřecí paličky! Vstřelil jsem tam tři góly a časem si chci zahrát na mistrovství světa,“ povídá Messiho obdivovatel. „Já jsem taky útočník, hraju za Petrovice. Dávám hodně gólů, baví mě kličky, střely, přihrávky. Podle mě jsem dobrej! A někdy moc ne,“ zubí se. Talenty si trenéři národního týmu vybírají, zlobidla nebo záškoláci nemají šanci. Herně musí okouzlit na DD Cupu čili poháru dětských domovů, což je charitativní projekt Fotbalové asociace České republiky. „Klukům říkáme: Dobře se chovej, uč se ve škole, netrop hlouposti. Pak můžeš reprezentovat. Každý, kdo hraje fotbal, na to slyší,“ zjišťuje Bartoň. „Nechceme raubíře, který by tým rozvrátil, potřebujeme dobrou chemii. A emočně stabilní hráče, aby při první chybě nevybouchli. Nutíme kluky, aby pravidelně trénovali, aby nebyli lenoši. Naše hra je založená na technice, chytrosti, ale i fyzičce.“ Hope for Mundial není jen o fotbale, ale také o setkávání, o sdílení zážitků nebo zkušeností ze svých dětských domovů. „Projekt má pod palcem polský útočník Lewandowski, to je idol. Vráží do toho peníze, chce, aby turnaj běžel. Co pro děti dělá, je fantastické. A pro kluky je zážitek, když se potkají s týmy z celého světa a zahrají si třeba se Senegalci nebo Japonci. Komunikují s nimi a pro kluky je fajn, že musí vytáhnout znalosti angličtiny,“ vnímá Bartoň i edukativní účel a mrkne: „Hoši se taky hodně druží s Estonkami, jsou to hezké holky.“ Loni český tým vybojoval pět vítězství a zařadil se mezi nejúspěšnější účastníky turnaje, jenže v play off ztroskotal na Turecku v rozstřelu. Zase. „Penalty jsou naším prokletím. Mám tříletou zkušenost, pokaždé vyhrajeme skupinu a ve vyřazovací fázi kvůli nim vypadneme. Asi už máme nějaké trauma,“ pozoruje vychovatel a asistent Bartoň. „Přitom si myslím, že jsme schopní přivézt medaili.“ Hlavní účel je však jinde, dát dětem s nepříznivou startovní pozicí do života naději. „U Portugalců jsme čekali dalšího Ronalda, jenže oni přivezli samá malá děcka; přijeli si to užít a byli šťastní. Senegalci se ocitli v úplně jiném světě, samý úsměv, budeme dělat fotky! Že prohrajeme 0:15? Nevadí!“ vykresluje Bartoň. „Hlavně, že poznali spoustu nových kamarádů.“ Bude je poznávat dál i česká reprezentace? Rozhodne, zda sežene peníze na další díl World Championship for Children from Orphanages. „Oslovujeme různé organizace, spolky, je to v uvozovkách žebrání. Hloupé, divné, nepříjemné,“ oklepe se Bartoň. „Kontaktovali jsme ministerstvo školství nebo Národní sportovní agenturu, neuspěli jsme. Spolupráce s FAČR funguje, i když bych si představil větší. Například turnaj v Portugalsku nás stojí 170 tisíc korun, není v silách dětských domovů uhradit to ze svých rozpočtů. Pomáhá nám třeba pan doktor Štilec a jeho Fly United, dlouho mu budu děkovat.“ Když se podaří poplatit další výjezdy včetně Hope for Mundial 2027, třeba dostane některý chmurný dětský osud šťastnou pointu. „Všeobecně nejsou příběhy z dětských domovů veselé, ale smutné. Někteří rodiče si přečtou v novinách, že jejich syn reprezentoval, zavolají, dají srdíčko na sítě. Často to u toho končí,“ nemaluje Bartoň věci na růžovo. „Ale pomocí fotbalu dáváme dětem možnost zažít něco hezkého, vytvořit si vzpomínky. Dáváme jim štěstí.“ Daniel: Zakopu si a jsem šťastný, u fotbal zapomenu. Messi je GOAT, ví to i Ronaldo Míč mu poslušně kmitá z pravačky na levačku, pak si ho patou pošle do vzduchu a chvíli zase žongluje hlavou. Sedmnáctiletý Daniel Erben je přesně ten typ hračičky, kteří českému fotbalu tak chybí. „Moje největší plus je střelba, rychlost a driblink, ten mám nejlepší,“ chlubí se chovanec dětského domova v Tisé na Ústecku. Osud se s ním nemazlil, fotbal mu pomáhá se s ním poprat. „Přijdeš u toho na jiné myšlenky. Myslíš jen na to, co uděláš s balonem a to je všechno. Je to úžasný sport, miluju ho!“ Přesvědčí vás o tom rychle, nejen tím, jak skvěle ovládá míč, ale i přehledem o fotbalovém dění. Z fleku by mohl jít do studia jako expert. Odpověď zná téměř na všechno a dokáže být i vtipný. Třeba když mluví o věčném sporu fanoušků, který z fotbalových titánů je tím nej v historii. Tak tedy Messi, nebo Ronaldo? „Messi je jednička, má osm Zlatých míčů a dvakrát byl nejlepším hráčem mistrovství světa. I sám Ronaldo ví, že Messi je lepší, ale kecá si do kapsy,“ mrkne Daniel. Slavnému Portugalci vyčítá i chybějící pokoru. „Na letošním mistrovství světa Messi překonal historický střelecký rekord Kloseho, ale nikde o tom nemluví. Ronaldo dá dva góly Uzbekistánu a všude vykřikuje: I am back! Je nafoukaný, arogantní a má velké ego.“ Zleva Dominik Duda, Daniel Erben. V Tisé kope za dorost a občas už i za dospělé áčko, loni se probil do výběru, který Česko reprezentoval na akci Hope for Mundial, tedy mistrovství světa hráčů z dětských domovů v Polsku. „Bylo to skvělé. Poláci jsou fakt hodní lidé, hotel byl krásný, čistý, a ta jídla! Stehýnka byla fakt dobrá,“ zajiskří oči Danielovi. Účastnil se i letošního polského šampionátu – Češi vyhráli skupinu bez ztráty bodu, jenže v prvním kole play off vypadli s Uzbekistánem na penalty. „I já jednu neproměnil. Byl jsem nervózní a kopl jsem ji vpravo, tedy na stranu, kam to neumím. Ani nevím proč, nohy to udělaly samy. Možná mě zmátl jejich dvoumetrový gólman, dostal mě do stresu, když roztáhl ruce. Zamlžilo se mi před očima, hrozný pocit,“ oklepe se. Jinak si ale velkolepou akci užil, atmosféra ho pohltila, našel si tu nové kamarády. „Hlavně mezi našimi bratry Slováky, kteří skončili druzí. A hodně jsme se bavili i s Uzbekistánci, kteří nás vyřadili. Všichni tam byli přátelští, atmosféra skvělá. Když dohrajete, užijete si koncerty a další atrakce, my jsme si s kluky pořád kopali. Byl to skvělý turnaj se skvělými lidmi,“ zůstaly Danielovi v paměti krásné vzpomínky. Teď jako velký fotbalový fanoušek samozřejmě hltá probíhající světový šampionát v Severní Americe, ale Češi ho zklamali. „Přivstal jsem si na naše zápasy, ale nestálo to za to. Máme rozhodně na víc, než hrát takhle s Jihoafrickou republikou nebo Koreou. Podívejte se Kapverdy, to byl černý kůň! Mají 600 tisíc lidí, méně než Praha, a dali tři remízy a postoupili, potrápili Argentinu. Hráli rozhodně lépe než jedenáctimilionové Česko. My se stáhli, báli se dopředu, všechno jen na jistotu. Tak se to už nehraje,“ zařadil s i Daniel ke kritikům nemoderní hry české reprezentace. I když Messiho uznává jako jedničku, jeho vzorem je jiná světová legenda. „Messi je GOAT, ale můj idol je Neymar. Líbí se mi jeho styl hraní, je to Brazilec, má to v noze, oni se s tím narodili. A ty jeho finty! Udělá kličku a protihráči se mu zlomí pod nohama. Jen škoda těch jeho zranění, to mu zničilo kariéru,“ mrzí Daniela. Česká reprezentace dětských domovů na akci Hope for Mundial v Polsku. Vůči „náfukovi“ Ronaldovi je nekompromisní, „simulanta“ Neymara hájí. „Někdy to přehnal s tím kutálením přes půlku hřiště, ale simulant to není. Moc nechybělo, aby skončil na vozíku, když mu skočili kolenem na páteř, dvakrát měl přetrhané vazy v kotníku, problémy s kolenem. Je to škoda, nenaplnil svůj potenciál a nemohl se měřit se svými rivaly Messim a Ronaldem.“ Sám teď přemýšlí o své fotbalové budoucnosti, možná opustí Tisou a zkusí novou štaci. „Kluci z týmů, proti kterým jsem hrál, mi říkali, že jejich trenér se o mě bavil. To je skvělé, asi jsem dobrej. Takže přemýšlím, že na příští sezonu půjdu jinam.“ Ani to nutně nemusí do vyšší soutěže. „Hlavně potřebuju změnu, tady jsem už dlouho. V dorostu se mnou hrají malí kluci, třeba čtrnáctiletí, je jasné, že to zvládají těžko. A velké kluky už bohužel v týmu nemáme,“ krčí rameny student posledního ročníku učebního oboru automechanik. Až se vyučí a osamostatní, možná zkusí i další sporty. „Láká mě MMA, box, K1. Bojové sporty by mě taky bavily, sleduju i UFC. Nechci vypadat naegovaně, ale na co sáhnu, to mi jde, co se týká sportu. Ale teď hraju fotbal a baví mě, nemám důvod od toho utíkat.“ Možná s fotbalem zažije ještě další úspěchy a třeba se o nich doslechnou i jeho rodiče. „Já na rodiče už zapomněl, nepotřebuju na ně myslet. Beru to spíš tak, že to dělám pro sebe, než abych někomu něco dokazoval. Před tréninkem jsem třeba naštvaný, ale zakopu si, přijdu zpátky domů, a jsem šťastný. Protože fotbal mě naplňuje.“