„Někdy nestačí vraha zastavit. Někdy se jím musíte na chvíli stát. A pak už záleží jen na tom, jestli se dokážete vrátit.“ Detektiv Hank Giorgio necítí emoce, což z něj dělá výjimečného možná až podivínského vyšetřovatele. Myslíte, že je to výhoda, nebo spíš nebezpečí? Právě to je na tom to krásné. Pro řešení případů je to výhoda, pro kontakt s lidmi, v podstatě s kýmkoli, je to nevýhoda. A být detektivem je o kontaktu s lidmi, ať už to jsou kolegové, svědci, pozůstalí, atd. Tohle se mi na Hankově postavě líbí. On si jede to svoje, jinak to neumí, a díky tomu se dostává do situací, které my normálně řešit nemusíme. Není to člověk pro život, ale přesto je na něm něco zajímavého, snad i obdivuhodného. Hrozně mě baví emočně labilní postavy nebo postavy doslova bez emocí, což je myslím na mé tvorbě asi vidět. Už Alexandra z Nikdy se nepřestala usmívat je taková. Ten kontrast s ostatními lidmi je pak nesmírně silný. Hank při pátrání často překračuje pravidla. Odpustíte hlavnímu hrdinovi morálně problematické činy, pokud vedou ke spravedlnosti? Můj pohled na spravedlnost je asi trochu odlišný od té, která je prezentována zákonem. A Hank tenhle můj postoj tak trochu vyjadřuje. Hank něco takového zvládne, takže mu to odpustím. Navíc je to jen literární postava, která si tak trochu může dělat věci jinak než my obyčejní lidé. A on je jiný než ostatní. Ač zastupuje tu zákonnou spravedlnost, postupně si uvědomuje, že je to někdy málo. Ale to už trochu předznamenávám dění druhé knihy. New York v Mrtvých ženách není jen kulisou, ale téměř další postavou příběhu. Bylo těžké vystavět v příběhu atmosféru temných ulic a nočního města, když jste New York nikdy nenavštívil? Vůbec ne. Znám New York z filmů a já si myslím, že na mých příbězích je celkově filmovost znát, ať už je to v dialozích, nebo v poměrně rychlém vedení příběhu, kde chybí rozsáhlejší popisy. Jde mi hlavně o to, abych se psaním bavil, aby zde byly střihy, takže ta filmovost se tam dostává snadno. A snad se přenáší i na čtenáře. No a když jsem potřeboval něco konkrétního z dané ulice, její podobu, apod., vždycky pomůže internet. Hank působí jako člověk, který se dokáže ponořit až příliš hluboko do mysli pachatelů. Existovala při psaní chvíle, kdy jste měl pocit, že už je některá scéna až moc temná i pro vás? Ano, u téhle knihy jedna taková byla. Samotného mě ale překvapilo, jak „skvěle“ se psala. Je to finále třetího příběhu v knize, kdy nade mnou něco převzalo moc a já byl jen nástrojem, který zaznamenával slova na počítač. Jako kdybych byl v transu. Věděl jsem, že to bude drsná scéna, velmi brutální, ale věděl jsem, že ten příběh ji potřebuje, že se tím dokreslí, jak zvláštní postavou Hank je. A nechal jsem ji přesně tak, jak jsem ji napsal. Pořád je to jedno z míst, které čtenáře nejvíc odrovná. Speciální vydání s barevnou ořízkou ukrývá příběh, který jen tak nedostanete z hlavy. Patří podle vás horor a thriller mezi žánry, které si zaslouží sběratelské zpracování? Já jsem o tom vlastně takhle nepřemýšlel. Nejsem sběratel, který potřebuje knihu v nějakém limitovaném vydání a tohle ani limitované vydání není. Chtěl jsem mít hezkou knihu, protože se mi líbí směr, jakým jsem se vydal u vydání Nikdy se nepřestala usmívat. A tady jsem spojil síly s ilustrátorem Jiřím Miňovským alias Arbem a vytvořili jsme něco, co nás hodně bavilo. A já doufám, že kniha zaujme vizuálně, ale pořád platí, že to hlavní je uvnitř. Kdybyste měl Mrtvé ženy popsat jednou větou člověku, který ještě žádnou vaši knihu nečetl, jak by zněla? Připravte se na drsný a napínavý příběh, který vás bude nutit obracet stránku za stránkou. Speciální vydání knihy s barevnou ořízkou teď pořídíte na dobre-knihy.cz se slevou 25 %.