Také jsem léta pronásledovala pana Božského, říká Markéta Lukášková
Pamatujete si svůj úplně první příběh, který jste zaznamenala na papír? O čem byl?
Nevím, jestli to byl ten úplně první, ale pamatuju si pár slohových prací z gymnázia. Ani ne tolik na ta témata, ale ten pocit, se kterým jsem je psala, protože na rozdíl od skoro všech spolužáků jsem se na tě těšila a nebylo to pro mě utrpení. Prostě jsem si sedla a psala, byla to moje přirozenost. Což se nedalo říct o písemkách z matematiky nebo fyziky.
Hodně mluvíte o úzkostech, depresích. Jak a kdy se u vás začaly objevovat? Čím jste je zaháněla?
V určité formě od dětství, byla jsem vždycky taková citlivější, ale tehdy se nad tím samozřejmě mávalo rukou a spíš se to bralo tak, že jsem hypochondr a moc se pozoruju. Jenže v dospělosti to pak v určitém bodě dosáhlo podoby, kdy jsem třeba skoro celý den nemohla vyjít z bytu, protože jsem se klepala stoprocentně přesvědčená, že zemřu. A čím hůř mi bylo v osobním životě nebo v práci, tím se tohle prohlubovalo. Takže jsem to začala zahánět terapií a nakonec i antidepresivy.
Píší vám lidé o radu?
Ano, docela často. Je to na jednu stranu milé, že mají ke mně důvěru, na druhou stranu cítím zodpovědnost. Ale vždy jim radím, ať se hlavně nebojí tyhle věci řešit, protože být vnitřně klidný je to nejdůležitější.
Hodně fungujete na sociálních sítích. Co byste ale nikdy neodhalila ze svého soukromí? Máte nějaké mantinely?
Já obecně ze soukromí moc neodhaluju, to jsem dělávala kdysi před lety. Sice na sítích jsem, lidé mají pocit, že mě znají, ale o mém partnerském vztahu nebo intimním životě nevědí nic. To jsou asi ty mantinely. Nesdílela bych nic o svých blízkých.
K psaní knih vás oslovila redakce nakladatelství Motto. Překvapilo vás to? Toužila jste jednou napsat knihu?
Myslím, že napsat knihu je takový sen skoro každého člověka, jen to kdekdo má rovnou v kolonce sci-fi. Já jsem si samozřejmě říkala, že by to bylo skvělé, když mě psaní baví, ale nenapadlo mě, že by se mi to mohlo podařit. Nejsem moc cílevědomá, nedokázala bych něco napsat a pak přesvědčovat nakladatelství, aby to vydalo. Takhle jsem to měla o trochu snadnější.
Dnes už se psaním živíte, ovšem mít tuto profesi jako práci není úplně jednoduché. Jak dlouho
vám
trvalo, než se z vás stala spisovatelka, která může už jen psát knihy a nemusí si při tom ještě někde přivydělávat?
Trvalo to asi čtyři knihy. A asi není dobré se na to spoléhat, takže i když bych teoreticky nemusela, vždycky dělám něco okolo. I proto, abych trochu rozptýlila svoji pozornost.
Sama jste novinářka, pracovala jste i pro bulvární média. Jak dnes zpětně na to pohlížíte? Je něco, co byste třeba vzala zpět, protože jste mohla svým textem někomu ublížit?
Mám trochu pocit, že moje bulvární kariéra se přeceňuje, protože i v bulváru jsem psala spíš takové lifestylové články a seznamy x věcí, co dělat, aby… Ublížit někomu snad mohly moje texty na Jenpromuze.cz, ale tam to bylo všechno myšleno jako humor a satira. Mám dojem, že jsem snad nikdy nedělala na nějaké kauze, odhalení, nebo že bych se vrtala v něčím soukromí.
Vrátila byste se zpět do médií? Co byste případně psala?
Já se tam občas trochu vracím, jako externista tu a tam něco napíšu. A to je asi i odpověď. Psala bych to, co psát chci. Asi bych už si nenechala určit témata.
Když zemřela Libuše Šafránková, na sociálních sítích jste o ní psala jako o přítelkyni. Jak vás napadlo ji oslovit, aby vám namluvila audioknihu?
Prostě byla první, kdo mě napadl, když jsem přemýšlela o roli babičky v Lososovi. Vlastně jsem ani nepočítala s tím, že bude souhlasit.
Hodně lidí vás hejtovalo, že jste o ní mluvila jako o přítelkyni…
Nebylo to hodně lidí, naopak, u mého příspěvku o ní jsem měla desítky kladných reakcí. Vyhrotil to až jeden nesmyslný článek v bulváru, který to celé dost překroutil.
Co vás v poslední době nejvíc rozhněvalo a co naopak potěšilo?
Lidé, kteří mě roky neviděli a kteří o mně šíří lži. Je těžké se srovnat s křivdou. Těší mě zájem o novou knížku i její dobrá hodnocení.
Jaké knihy ráda čtete vy?
Asi to nemám žánrově nějak vymezené, spíš podle nálady někdy sáhnu po detektivce a někdy po vztahovém dramatu.
Sebral vám třeba nějaký spisovatel myšlenku na příběh?
Shakespeare napsal dost věcí, které bych bývala chtěla napsat já. Škoda, že už nežije, mohli jsme si to vyříkat.
Občas se vám říká česká Carrie Bradshawová. Cítíte se tak trochu jako hrdinka seriálu Sex ve městě?
Možná trochu ano. Obě rády píšeme, vyšly nám nějaké knihy. Na rozdíl od ní nepotřebuju k životu město a dvacetičtyřhodinovou společnost. Taky jsem léta pronásledovala pana Božského, ale na rozdíl od ní já z toho vyrostla. Jinak jsme stejně malé a máme kudrnaté vlasy. A moc ráda bych měla její styl a vkus.
Na jakou knihu jste nejvíce pyšná?
Vždycky jsem nejvíc pyšná na tu nejnovější, protože mám čerstvě v hlavě, kolik mi dala práce. Takže teď je to Majonéza k snídani.
Markéta Lukášková
Pochází z Českých Budějovic a působila jako redaktorka časopisů Týden, Maxim, Faktor S, vedla Reflex.cz.
Se svou prvotinou Losos v kaluži (2017) objela republiku v rámci divadelního projektu Listování a napsala podle ní scénář, který nyní čeká na filmové zpracování.
Po Lososovi následovaly knihy Panda v nesnázích (2018), InTyMně (2019), za kterou získala čestnou cenu Miroslava Švandrlíka za nejlepší humoristickou prózu, pak Vlaštovka v bublině (2020) a novinkou je Majonéza k snídani (2021).
Poslední rok pravidelně natáčí podcast Příběh, který se opravdu stal.
Ve volném čase běhá, prohání svou fenku Pandu a snaží se šířit osvětu o vnímání psychických problémů nejen skrze své knihy. Dlouhodobě otevřeně mluví o tom, jakým způsobem jí změnila život terapie.